Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Ondřej.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 4, článků celkem: 16266, komentáře < 7 dní: 387, komentářů celkem: 403854, adminů: 60, uživatelů: 5115  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 41 návštěvník(ů)
a 6 uživatel(ů) online:

Vota
cizinec
Danny42
Myslivec
gregorios777
oko

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Selhání pøedstavitelù Jižních baptistù pøi ochranì obìtí sexuálního zneužívání
·Sbor Bratrské jednoty baptistù v Lovosicích vstoupil do likvidace
·Informace z jednání Výkonného výboru BJB dne 10. kvìtna 2022
·JAS 50 let: Adrian Snell, trièko a beatifikace Miloše Šolce
·Online pøenosy ze setkání všech JASákù k 50. výroèí pìveckého sboru JAS
·Prohlášení tajemníka Èeské evangelikální aliance k ruské agresi na Ukrajinì
·Jak se pøipravit na podzimní vlnu?
·Kam se podìly duchovní dary?
·Bratrská jednota baptistù se stala èlenem Èeské eavngelikální aliance
·Patriarcha Kirill v Západu vidí semeništì zla a sní o vizi velkého Ruska

více...

Počítadlo
Zaznamenali jsme
110164913
přístupů od 17. 10. 2001

Teologie: Věci podstatné, služebné a případné
Vloženo Pondělí, 02. říjen 2006 @ 18:45:30 CEST Vložil: Bolek

Studijní materiály poslal pavel-sima

ještě jeden článek z Živého slova č. 2/2006   Věci podstatné, služebné a případné  základní učení a odkaz Jednoty bratrské  Příští rok si budeme připomínat 540 let od vzniku Jednoty bratrské. Tato česká reformační církev se roku 1467 osamostatnila od utrakvistů a volbou vlastních kněží se vydala svou vlastní cestou. Život církve byl zpočátku zaměřen dovnitř. Jednota se stranila společnosti, odmítala vyšší vzdělání, nepřijímá mezi sebe šlechtu. Toto „sektářské“ období je v 15.-.16. století pod vlivem bratra Lukáše Pražského opuštěno, Jednota přestává být exkluzivním spolkem a otvírá se všem, kteří chtějí žít dle Kristova vzoru.

Její další postoj k okolnímu světu vyjadřuje zásada, že věřící křesťan může setrvat na cestě spasení i při účasti na životě společnosti a správě veřejných věcí, bude-li pozorně dbát, aby se všemožně držel zákona Božího. Kulturní vývoj v naších zemích nejvíce ovlivnila humanistická epocha reprezentovaná významným teologem a pedagogem Janem Blahoslavem (autor Filipiky proti nepřátelům vyššího vzdělání v Jednotě bratrské a Gramatiky české), který do soudobé češtiny přeložil Nový zákon. Tento překlad se stal součástí bible kralické a později i normou spisovné češtiny. K charakteristice Jednoty bratrské však patří nejen její překlad Písma, ale také učení, které sama Jednota považovala za naprosto zásadní. A tím je učení o věcech podstatných, služebných a případných, které je projevem hlubokého přemýšlení nad Písmem, církví a křesťanskou vírou obecně a v posledu i podstatou veškeré bratrské teologie. Jednota sama jej považovala za zvláštní projev Boží milosti jí dané. A nad tímto odkazem Jednoty bratrské se trochu zamyslíme. Kde vůbec přišli bratři z Jednoty na myšlenku, rozlišovat v životě křesťana a církve věci podstatné a další? Jejich odpověď zní, Písmo samo nás to učí. Z celkového svědectví Písma poznáváme, že v životě křesťana, církve jsou věci naprosto zásadní, podstatné a neměnné a pak věci, které tak zásadní a nezbytné nejsou. Terminologicky pak navázala Jednota na scholastické učení o substanci (věci podstatné) a akcidentech (věcech případných) při Večeři Páně. Věci podstatné První v tomto učení jsou věci podstatné. Těmi se myslí věci nezbytné pro spasení člověka. Dle bratra Řehoře (zakladatele Jednoty bratrské ) je tvoří známá trojice z 1. listu Korintským, víra, láska, naděje. Podrobněji pak věci podstatné (a vůbec celé toto učení) rozvedl jeden z nejvýznamnějších teologů Jednoty bratrské, bratr Lukáš Pražský (r. 1500 zvolen za biskupa). Ten učil, že věci podstatné jsou dvojí, a to ze strany Boží a ze strany člověka. Z lidské strany to je uvedená trojice víra, láska, naděje. Ze strany Boha to je milost Boží, spásné dílo Ježíše Krista a dary Ducha svatého. Toto doplnění vysvětluje Lukáš Pražský tím, že bez Boží milosti je i víra mrtvá, láska omylná a naděje prázdná. Smyslem Lukášova rozdělení tedy je ukázat, že Bůh a jeho milost vždy předchází jakoukoli aktivitu člověka. Při spáse člověka je Boží milost při díle vždy jako první. Lidská reakce, přivlastnění si této milosti, je vždy aktem následujícím. Věci služebné Jsou ty, kterých si jako nástroj užívá Duch svatý ke sdělení věcí podstatných. Patří mezi ně Písmo svaté, kázání, církev, církevní služebníci , křest a Večeře Páně. Možná nás trochu překvapí, že bible nepatří mezi věci podstatné, ale mezi služebné. V tom se odráží celkové pojetí Písma v Jednotě bratrské. Bible je „služebností nejpotřebnější“, ale ani ona není – přesně vzato – podstatným a proto nezbytným slovem Božím. Tím je samo dílo Boží v Kristu[1] . Slovo Boží, to je hlavně a prvně Kristus sám, jeho dílo, jeho život. Kristus je Boží slovo primární, Písmo svaté jako kniha je Boží slovo se*****ární. Neboť jak psal Lukáš Pražský „Ježíš nenapsal žádného zákona, ale „dal jej v přisluhování svém“. Teprve apoštolé „ z toho zákona přisluhovaného přijatého kázanie učenie učinili...a sebravše ta písma...vzali jsú je za základ zvěstovanie...i za pomoc k vykládání Písem starých[2]. Biblické slovo lidské je tedy svědectvím o zjevení Slova Božího, které se v Kristu stalo tělem. Písmo svaté je tedy (z hlediska spasení člověka) věcí služebnou, kterou si užívá Duch svatý k tomu, aby skrze něj sděloval věci podstatné, víru, lásku a naději. Zařazení Písma svatého do věcí služebných není tedy nějaké umenšování jeho vážnosti či důležitosti, ale je promyšleným vystižením jeho účelu a smyslu v křesťanském životě. A navíc, Písmo svaté je jedinou služebností, která je pro život křesťana a církve naprosto nutná, neboť „Bez kázanie čtenie svatého žádný zřiezeného spasenie nepozná ani jeho z viery duojde[3].“ Jenom „skrze známost čtenie svatého pochází známost všech pravd pravého náboženství[4]. Tedy jen skrze služebnou roli Písma svatého se můžeme dozvědět o věcech podstatných, a proto je Písmo služebností nejpotřebnější, protože není ničím nahraditelné. Mezi věcmi služebnými „nejprvnější a nejpřednější na svém místě jest slovo čtenie[5] svatého, kteréhož Pán Kristus púvod nejprvotnější[6]. Další věcí služebnou je církev, která je „ souborem všech, které Bůh v Kristu vyvolil, aby měli účast na věcech podstatných[7]. Stojí v Boží službě[8] tím, že zvěstuje spásné Boží dílo. Kázání je služebnost, kterou se především zprostředkovává zvěst Písma. Křest a Večeře Páně jsou služebnosti, které potvrzují kázané slovo. Dle bratra Lukáše jsou křest a Večeře Páně „viditelná znamení neviditelné milosti a pravdy v Kristu založené a jím darované. „[9] U těchto služebností bratr Lukáš však podotýká, že se o nich musí „střízlivě mysliti“ a odmítá jakoukoli myšlenku o automatické účinnosti. Křest tedy nemá žádný magický účinek. Musí mu vždy předcházet ospravedlnění a znovuzrození, působené Bohem a víra a vyznání víry ze strany člověka. Křest tak spasení nepůsobí, ale dosvědčuje ospravedlnění z víry a jistotu spasení. Věci případné Těch bylo dle mínění bratří asi tolik, že je nikde jednotlivě nevypočítávají, ale jsou to ty zvyky a obřady, které „sú časem i miestem a mohú býti i nebýti[10]. Jsou to tedy ty prvky vnějších projevů, které jsou a mohou být v různých sborech a církvích dle doby a místa různé. A podle toho se nimi může i zacházet. Mohou se upravovat podle dobové vhodnosti, mohou se ustanovovat a zase rušit a to „bez umenšení pravdy spasitelné“. Tedy jestli bude forma církevního života taková nebo jiná, nemá to žádný vliv na spasení člověka. Věci případné jsou tedy všechny prvky našeho křesťanského a církevního života , které jsou svázány s určitou dobou a kulturou. Patří zde formy našich shromáždění, našich bohoslužeb. Tedy to, kdy stojíme, kdy sedíme, jaké písně zpíváme, zda při tom hrajeme na varhany, kytaru nebo na buben, jestli jsou biblické hodiny monologem jednotlivce nebo dialogem skupiny, jestli máme nebo nemáme nějaké sborové a mezisborové struktury, jestli máme Večeři Páně každý den, jednou týdně, nebo jednou za měsíc, jestli ji máme zcela jednoduchou, nebo slavnostnější. Patří sem všechny formy vnějšího života církve, zvěstování evangelia, misie. Jestli někdo „zuby nehty“ brání určitou formu s tím, že jen tak je to správné, protože to tak dělali „naši otcové“, tak se dle bratra Lukáše Pražského jen drží věci, která není nadčasovou formou, ale opět odpovídá určitému „miestu a času a muože býti či nebýti“ a není v životě církve ničím podstatným. Souhrnem se dá říct, že mezi věci případné, a tedy proměnlivé, patří všechno to, co není věcí podstatnou nebo služebnou. A takových věcí by se jistě našlo hodně. Závěr Jak jsme už uvedli, poznání věcí podstatných, služebných a případných považovala Jednota bratrská za zvláštní Boží milost jí danou. Nepoznání a nepochopení tohoto rozdělování pak dle bratří vedlo (a vede asi i dodnes) v křesťanstvu k velkým škodám a nedorozuměním. A to zejména tehdy, když se lidské výmysly postavily na místo věcí podstatných. „Podle Lukáše Pražského plynou všecky bludy z neporozumění rozdílu mezi věcmi podstatnými, služebnými a případnými anebo z mylného určování jejich obsahu a vzájemného poměru.“[11] Jako hlavní úkol teologie pak vidí znovu jasně ukázat na důležitost věcí podstatných . A to je motiv, který (pokud jsme ochotni si připustit, že se od těchto předchůdců ve víře můžeme něčemu naučit) je i pro nás vážnou výzvou k zamyšlení se nad naším křesťanstvím, nad naší církví a dokonce nad sebou samými. Jsme schopni se ve sboru a v církvi vůbec shodnout na tom, co považujeme v křesťanství za podstatné, za skutečně nezbytné? Nejsou nám nějaké věci v církvi účelem samým pro sebe? Uvědomujeme si i my, bratři a sestry ve sborech, svou služebnou úlohu? (bratři starší, odoláváte statečně pokušení postavit se do role „bratra naprosto nezbytného, nenahraditelného“? ) Uvědomujeme si, že tak jako v církvi v minulosti, tak i v našem křesťanství, v našich sborech, je spousta věcí případných, spousta věcí, které jsou takové jaké jsou, protože žijeme v určité době, v určitě kultuře, a které byly v minulosti jiné a za pár let se třeba také změní? Nelpíme někdy na věcech případných, tedy časem i místem proměnlivých, jako na něčem naprosto podstatném? To jsou otázky, které bratr Lukáš Pražský, biskup Jednoty bratrské z 16. století, klade i nám, věřícím z církve Křesťanské sbory v Evropě na počátku 21.století. Uměli bychom mu odpovědět? A ještě jedna poznámka závěrem. Toto učení Jednoty bratrské plnilo dle mého soudu rovněž funkci i určitého obranného mechanismu. Co to znamená? My lidé máme někdy sklony horlivě bránit poznanou pravdu…tedy tu naši pravdu, to jak jsme my něco poznali. A taková pravda se může od Pravdy dost lišit. Prostě nejsme dokonalí (jaké překvapení, že?). A co se týče našeho biblického, duchovního, teologického (každý , ať si vybere svůj oblíbený pojem) poznání a dokonalosti našich doktrín, tak stejně jako apoštol Pavel, vidíme jen jak v zrcadle (viz 1Kor 13,12), tedy nedokonale. Ale máme sklony se o tu svou nedokonalou pravdu hádat, bojovat za ni proti druhým, kteří věci vidí třeba trochu jinak. A tím můžeme napáchat zbytečné škody. A toto učení Jednoty bratrské v podstatě odpovídá na otázku, co je natolik důležité, že to mám jako křesťan důsledně a rozhodně zastávat a nesmím se toho vzdát? Tedy, co by mi mělo stát za to, abych se kvůli tomu s někým přel, a co za to rozhodně nestojí? Kvůli čemu by neměly vznikat velké spory a emoce? Podívejme se na církevní dějiny. Nejsou to také někdy dějiny hádek a sporů o věci případné, nepodstatné? Podívejme se na evangelikální křesťanstvo, na občas se vyskytující mezidenominační nevraživost a pocit nadřazenosti. Podívejme se na to, kvůli čemu se rozpadaly sbory a církve. Bylo to vždy nutné? Nehrály v tom roli věci naprosto nepodstatné, ba dokonce osobní a malicherné? Pokud se shodnu s druhými v církvi na tom, co je pro nás skutečně podstatné, tak ve všem ostatním si můžeme nechat svobodu. Svobodu pro odlišný způsob práce ve sborech, pro odlišné formy evangelizace, odlišné výklady na různá místa v Písmu, odlišné názory na chod společnosti, politiku atd. Nebudu cítit nutkání přesvědčovat druhé, že jen já a pouze já (nebo my) mám pravdu, že jen můj (náš) způsob práce je ten správný, protože budu vědět, že zde jde o věci případné, tedy dobou a místem proměnlivé. A už vůbec mě nenapadne se kvůli těmto věcem rozhádat natolik, že to povede k rozpadu sboru či celé církve. Budu schopen být otevřen vůči všem bratrům a sestrám, sborům a církvím, kteří jsou jiní než já, než můj sbor, má církev. Pestrost ve věcech případných ve mně nepovede k pocitu ohrožení vlastní identity, ale bude možným zdrojem obohacení. A hlavně, nebude to se skřípěním zubů, ale s láskou. Opět dle hesla staré Jednoty bratrské. V podstatném jednota, v nepodstatném svoboda, ale ve všem láska. Toto učení tedy také chrání člověka před ním samotným, před jeho nedokonalostí a dohlíží na to, aby se církev netříštila na malicherných sporech a vášních. Chápeme nyní, proč si bratři z Jednoty tolik vážili tohoto učení a byli přesvědčeni, že není pouze lidským vynálezem, ale projevem zvláštní Boží milosti? Použitá literatura Říčan Rudolf, Dějiny Jednoty bratrské, Praha, Kalich, 1957 Molnár Amedeo, Bratr Lukáš, bohoslovec Jednoty, Praha, 1948


[1] Molnár, str. 31 odkazuje na Lukášovo dílo Česká apologie, 321
[2] Lukáš Pražský, Rozmluvanie B 8ab , cit. dle Molnár, str. 82
[3] Lukáš Pražský, O gruntu viery, XVIII 1ab, cit. dle Molnár str. 83
[4] Lukáš Pražský, Bárka 95b, cit. dle Molnár, str. 83
[5] Staročeské „čtenie“ = evangelium
[6] Lukáš Pražský, Bárka, 83b, cit. Dle Molnár, str. 81
[7] Říčan, str. 435
[8] „Služebnou funkci církve si Bratří uvědomovali s velikou odpovědností. Plodem této uvědomělosti bylo pečlivé vypracování sborových řádů. Bez řádu a kázně nedovedli si Bratří vpravdě služebnou církev představit.“ Říčan, str. 436
[9] Říčan, str. 438
[10] Tak dle zakladatele Jednoty bratra Řehoře, cit. dle Molnár, str. 20
[11] Říčan, str. 426-427

"Věci podstatné, služebné a případné" | Přihlásit/Vytvořit účet | 1 komentář | Search Discussion
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Re: Věci podstatné, služebné a případné (Skóre: 1)
Vložil: daggie v Úterý, 03. říjen 2006 @ 12:45:27 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu | Blog)
vytisknu a přečtu a včas okomentuju...:-)



Stránka vygenerována za: 0.23 sekundy