poslal Bobby Pohádka o dvou zemích
I. O králi Ionovi a zemi Dabráj
V daleké zemi Dabráji, a je to už dávno, žil mladý a statečný
král Ion. Vládl moudře a spravedlivě a lidé z jeho krásné země
byli šťastní. Byli ke všem přátelští, rádi si pomáhali, věřili
svému králi, že to s nimi myslí dobře a on nikomu při svém
panování neukřivdil. Zato mnoha lidem v nouzi pomohl. A proto lidé
v té zemi byli spokojení a ta země byla krásná, plná slunce,
květin, milých zvířat a zpěvných, pestře zbarvených ptáků.
Královské město na břehu Tyrkysového jezera bylo obklopené
nádhernou zahradou. Kolem cest tu rostly zlaté olivy, na stromech
sedávali ptáci z jejichž křídel zářily perly a pod nimi byly
vysázeny vysoké keře s léčivými listy, které mezi sebou ukrývaly
květiny života. Kdo k takové květině přivoněl, třeba právě
znavený, byl hned plný života a jeho radosti. Uprostřed
Tyrkysového jezera se pak tyčila Zlatá hora, na jejímž úpatí žilo
dvanáct starců. Znali všechno, co bylo, rozuměli tomu, co teď je
a věděli i o všem, co má přijít. Mnoho věděli, ale málokomu
pověděli. Jen král Ion a nemnoho dalších moudrých lidí, když
připluli cedrovou lodí k břehům Hory, směli potkat některého
z nich. A protože naslouchali jejich radám, bylo celé zemi dobře.
Za hranicí země Dabráje, tam, odkud přicházel studený západní
vítr, leželo ještě jedno království. Ale vypadalo úplně, úplně
jinak. Lidé, kteří bydleli blízko, si nepamatovali, že by tam
odtud někdy zasvítilo slunce. Stromy tam rostly s námahou
a pokřiveně, tráva, pokud se ukázala na holých skaliscích, byla
skoro vždycky šedivá. Říčky a jezera byly plné černého bahna a bez
ryb, a v potemnělém vzduchu se nenesl zpěv ani jediného ptáčka.
Bylo tam takové divné ticho. Ani žádný člověk odtamtud nikdy
nepřišel, a když se někdo ze země krále Iona odvážil jít tam, už
nikdy se zpátky nevrátil. Byla to smutná země. Říkalo se jí Góga.
Vyprávělo se o té zemi leccos. Staří si pamatovali, co
slyšeli ještě od svých dědů, jak kdysi i tato země byla krásná.
Ale potom se prý jednoho dne v ní objevil strašlivý a mocný
čaroděj Magóg. A ten čaroděj slíbil všem lidem celého království
velikou věc. Slíbil jim, že je učiní šťastnými a že už nikdy
neumřou, když mu odevzdají všechna svoje přání. Když už sami
nebudou nic chtít, když už si sami nebudou nic přát, ale dovolí,
aby jenom on sám, místo nich , si mohl něco přát a něco chtít.
Byla to podivná nabídka. Ale mnohým lidem se zdála být lákavá.
Někteří obyvatelé toho království tomu ale přece jen nechtěli
hned tak uvěřit a bylo jim to divné. Říkali" "jak by bylo možné,
aby byl člověk pořád jenom veselý a šťastný, a aby už nikdy
neumřel? A kdyby to možné bylo, což by toho šlo dosáhnout tak
snadno a pohodlně, když přece víme, že každý máme tak velikou
spoustu svých trápení a starostí? Že každý jednou musíme umřít
a je to tak už od nepaměti?" Ale všichni ostatní lidé té země to
nechtěli poslouchat a okřikovali je, aby mlčeli. Chtěli, moc
chtěli, aby byli stále šťastní a nesmrtelní. Líbilo se jim to.
Těšili se na to, že to bude brzy, a že to bude tak jednoduché.
A proto uvěřili zlému čaroději Magógovi. A sám král té země Daam
Poslední rozkázal, aby všechny ta pochybovače, kteří mágovi
nevěřili a varovali před ním lid, aby je vyhnali pryč ze země, za
hranice, do Dabráje. A tak se i stalo. Tady pak byli tito
nešťastní vyhnanci dobře přijati. Usídlili se tu, a povídá se, že
dokonce z jejich rodu pocházela i matka dnešního krále, statečného
rytíře Iona, a že právě po ní je král takový spravedlivý
a milosrdný. Však na ni všichni rádi vzpomínali a s velikou úctou.
Vždyť ona byla matkou ne jen králi, ale i celému království. Každý
člověk mohl za ní přijít s prosbou, nikoho nevyhnala, každému
poradila, pomohla, nebo aspoň potěšila. Dobře věděla, že její
předci kdysi také potřebovali pomoci, poradit a potěšit, když
přišli jako vyhnanci ze sousední země, kde nyní vládne temný mág.
To tedy vyprávěli staří o podivném osudu země Gógy.
I král Ion znal ta vyprávění. A nejednou přemýšlel o zemi své
matky a jejích nešťastných lidech. Byl by jim tak rád nějak
pomohl! Ale měl by opustit tuto svou šťastnou a a krásnou zem
Dabráj a vydat se do království, odkud se ještě nikdo nevrátil?
Kde vládne strašlivý čaroděj? A jak by ho jen mohl přemoci a lidi
té země vysvobodit? A chtěli by vůbec? Nebo snad má opravdu ještě
počkat na ten pravý čas, až jej k tomuto dílu vybídne jeho matka,
jak mu poradili starci z Hory? Nerozuměl některým jejich radám.
Jak by jej matka mohla k něčemu vybídnout, když zemřela už tak
dávno!
Jednoho letního večera, po pěkném slunném dni, usedl mladý
král, jako už tolikrát,v Síni obrazů, kde na čestném místě zářil
ve zlatém rámu obraz jeho matky. Byl namalován v době, kdy byla
ještě mladá a velmi krásná. Ale už tehdy měla moudré a milé oči,
které malíř zachytil na plátně tak živě, jako by vskutku viděly,
stejně jako ústa, která už častěji Ionovi připadala tak skutečná,
jako by chtěla k němu promluvit. I dnes se zahleděl na obraz. Pak
jej ale zmohla únava dne, a mladý král se ponořil do dřímoty. Za
malou chvíli jej však vytrhl nějaký hlas. Zdálo se mu, že ho někdo
volá jménem. Když se narovnal v křesle, připadal si stále ještě
vprostřed snění, ale jakéhosi snění svěžího, bdělého a pozorného.
Jeho oči se setkaly s očima matky, a uvědomil si, že ho volal její
hlas. "Můj synu Ione", pravila z obrazu matka, "jsi nyní dobrým
králem a tvá zem je šťastná. Ale pomysli ještě na zemi mých předků
a její lid. Měl bys jim přece také pomoci." Já vím, matko,"
odpověděl obrazu Ion, "mnohokrát jsem o tom přemýšlel, ale neznám
tajemství zlého čaroděje, a ani nevím, jak ho přemoci. A zdali by
lidé v té zemi vůbec chtěli? Víš přece, jak se kdysi zachovali,
jak vyhnali tvůj rod." "Oni by teď už jistě chtěli, můj synu Ione,
jen kdyby mohli," odpověděla matka. "Vždyť přece dnes trpí pod
Magógem už úplně jiní lidé. Ti, kteří mu kdysi uvěřili, už dávno
nežijí. Nikdo z nich se nestal nesmrtelným a nedočkali se svého
štěstí. To jenom on, čaroděj, jen on sám chce být šťastným
a nesmrtelným. Avšak kdo je zlý, ten nikdy nemůže být šťastný.
A získá-li nesmrtelnost, nebude mu bez štěstí nic platná. Protože
nešťastná nesmrtelnost, to je něco jako peklo. Tohle všechno Magóg
ve svém zlém srdci dobře ví. Proto musel kdysi oklamat mnoho lidí,
aby pak mohl tyto lidi a všechny, kteří se jim narodí, držet
v moci svých kouzel. Pomocí těch kouzel teď ujídá život z jejich
životů a krade štěstí, které by mělo patřit jim. To je celé jeho
tajemství. A teď poslouchej dobře, synu, řeknu ti ještě další. Ale
slib mi, prosím, že se potom hned vydáš na cestu do té země a můj
lid osvobodíš." "Je-li tomu tak, matko," rozhodl se bez dlouhého
váhání Ion, "pak ti to slibuji". "Dobře tedy. Zapamatuj si, synu,
že Magóg jen zřídka kdy vychází ze svého podzemního hradu. Vládne
sice nad celou tou zemí, ale přesto jen na svém trůně se cítí
v bezpečí. Utajuje totiž ve svém zlém srdci veliký strach. Je to
tak. Tento mocný čaroděj se velmi bojí. Bojí se, protože ví, že
jeho nesmrtelnost a štěstí vůbec nejsou jeho. Že je krade lidem.
A že je bude moci krást jenom tak dlouho, dokud bude mít ve své
moci všechna jejich přání. Ti lidé by jistě chtěli svobodu. Jistě
by si přáli mít svůj vlastní šťastný život. Ale neumějí to.
Narodili se z těch, kteří svá přání dali čarodějovi. Ale to
všechno se brzy změní. Jednoho dne se těm ubohým lidem všechno
vrátí. Vrátí je jim do rukou jejich vlastní život a štěstí, pokud
si to budou přát. A teď udělej, co ti řeknu. V rámu mého obrazu
najdeš zlaté semínko. Je to dar od Vševládce, krále Země splněných
přání, kde nyní žiji. Ta se podobá Dabráji, ale je tisíckrát
krásnější. V té zemi roste Strom přání a z něho to semínko
pochází. Tvoji předkové kdysi zasadili takové semínko na vrcholu
Zlaté hory. Ty musíš teď to semínko zasadit uprostřed země, do
které se vydáš. A pamatuj si, že jen ty jediný ho můžeš zalít, tak
aby opravdu vyrostlo v strom, jehož plody mohou přinést
vysvobození. A nyní, mé dítě, vydej se na cestu. Ještě věz, že
musíš jít sám. Žádné rytíře ani doprovod si sebou neber, neboť
kolik lidí vezmeš, tolik jich ztratíš. Čekal by je osud všech,
kteří se z Gógy nikdy nevrátili." "Ale matko," zeptal se ještě
naposledy Ion, "jak naleznu střed té země, a jak se tam mám
vyznat, když jsem tam ještě nikdy nebyl, a nikdo z těch, kteří se
tam vydali, už nepřišel zpět, aby mi mohl poradit?" "Za hranicí
Dabráje na tebe bude čekat někdo, kdo ti bude průvodcem,"
promluvil naposledy obraz. "Zná tu zemi dobře a můžeš mu ve všem
důvěřovat. A nyní už běž, mé dítě, přišel čas."
Když ranní slunko pozlatilo báně královských věží a chrámů,
byl už statečný král Ion dávno na cestě. K kapse na prsou měl
v hedvábném šátku pečlivě zabalené zlaté semínko z obrazu. Jen
nemnohým lidem ze svého paláce svěřil, jaký je jeho cíl. Slíbili,
že ho věrně zastanou, až bude pryč a přáli mu upřímně, aby
s pomocí Vševládce dobře pořídil v té zemi, ze které se ještě
nikdo nevrátil.
II. V zemi zlého čaroděje
Když král Ion konečně dorazil k Poslední řece, která svým
širokým tokem oddělovala obě království, nemohl ani uvěřit svým
očím, jaká byla krajina na druhé straně jiná. Byla zpustlá
a potemnělá, jako by byla celá pokrytá černým průsvitným hávem. Král
sesedl z koně, rozloučil se s tímto svým věrným druhem a poslal
jej samotného zpět domů. Pak sestoupil cestičkou mezi vrbami až
k rybáři, který právě uvazoval u břehu malou loďku. "Hej, rybáři,"
zavolal na něj, "zač prodáš svou loďku?" "Podle toho, kam máš
namířeno, vzácný pane", odpověděl rybář, který právě vyndaval
z lodě své sítě. "Musím se přeplavit na protější břeh", ukázal
Ion, "do země zlého čaroděje". Rybář se narovnal, zahleděl se
králi pozorně do tváře a po chvíli pravil: "proč si chceš kupovat,
co je tvé?" Sbalil sítě v podpaží a zmizel mezi stromy. Král Ion
se podivil té odpovědi, i tomu, jak starý rybář zmizel. Ale loďka
i s vesly čekala u břehu a tak se dlouho nerozmýšlel. Skočil do ní
a přeplavil se k protějšímu příkrému břehu, kde si vyhlédl malou
zátoku, přistál a loďku uschoval. Pak se vyšplhal po kamenitém
srázu nahoru. Tam na vrchu skály, nedaleko místa kde se král
ocitl, seděl na velikém kameni vetchý stařec. Byl v přítmí krajiny
tichý a nehybný, jako by tu seděl už dávno. Vypadal, jako by i on
sám už byl z toho šedivého a zaprášeného kamene, pokrytého
vysušeným mechem a lišejníkem. Hleděl stále před sebe a vypadalo
to, že si Iona vůbec nevšiml. Jeho tvář byla podivná, voskově
bledá, vrásčitá jako kůra stromu, který pamatuje už mnoho věků.
Řídké šedivé vlasy a vousy mu padaly až na zesláblá ramena a hruď,
oblečen byl v rozedraných cárech, vybledlých už dávno větrem
a deštěm. Seděl tu a čekal. "Buď zdráv, starče!" porušil ponuré
ticho krajiny král Ion. "Tys můj průvodce zemí Gógou?" Stařec
k němu pomalu obrátil svou tvář. "A ty jsi statečný král Ion,"
pravil tiše. "Vítej v této zemi a vezmi si, prosím, na cestu
toto." Zalovil v potrhaném opasku a podal králi Ionovi krásný,
zářivý diamantový prsten. "Navlékni si jej. Učiní tě neviditelným,
abys mohl procházet zemí Gógou v bezpečí a nepoznán." "Ale jak
chceš se mnou putovat," optal se udiveně Ion, když budu
neviditelný? Nebo snad ty mne budeš vidět stále?" "O mne neměj
starost, chlapče," usmál se starý. "Já tě nevidím ani bez prstenu.
Už dlouhá léta jsem slepý." "Ubohý starče!" Zvolal překvapeně
král. "Jak mne tedy chceš vést zemí, když sám nevidíš? Spíše budeš
potřebovat, abych já vedl tebe!" "Neboj se, králi. Nevidím sice,
ale cítím tuto zemi, každý její kout, jako by byla součástí mého
vlastního těla. Povedu tě, kam je třeba. Musíš mi věřit. To stačí.
A nyní už pojďme, večer je blízko. Mně tma nevadí, mohu putovat
i v noci, ale ty musíš vidět, abys mohl dobře pozorovat všechno, co
máš a co musíš o této zemi vědět".
A tak putovali. A král skutečně, jak se dostávali dál a dál
do nitra země, viděl a poznával. A to, co viděl, to jej brzy
naplňovalo úžasem, smutkem a hrůzou. Jak se vzdalovali od Dabráje,
začali časem potkávat i živé lidi, obyvatele země Gógy. Napřed jen
tu a tam a potom stále víc. Ale ti lidé vypadali divně. A také se
divně chovali. "Starče," optal se Ion po chvíli cesty, "pověz mi,
víš-li to, proč se ti lidé kolem nás chovají tak nezvykle?" "Co
dělají, chlapče?" Optal se stařec. "Pověz mi to. Slyším už nějakou
dobu jakési hulákání, smích a klení, ale nevidím, co tropí. Řekni
mi, co vidíš, snad ti potom budu moci odpovědět." "Dobrá, starče,
poslouchej tedy. Ale je to věru divná věc. Vidím právě, jak jeden
člověk tady před námi chodí sám, ale rozkládá přitom rukama
a mumlá něco, jako by rozmlouval s někým neviditelným, na něhož se
asi velmi hněvá. Jiní lidé se tu zase procházejí po skupinách,
chvílemi hlučně zpívají a objímají se, ale za krátký čas se
pohádají, bijí se pěstmi, tu a tam někoho povalí, pak jej zase
zvedají, opět se všichni objímají, zpívají, hádají se, a tak pořád
dokola. Další lidi vidím zase chodit stále nakřivo. Naklánějí se
tu na jednu, tu zase na druhou stranu, ačkoli se mi zdá, že by
chtěli jít rovně, ale nevede se jim to. Co chvíli narazí do
stromu, nebo zakopnou o kámen a zůstanou ležet. A támhle se zase
někteří snaží přejít po lávce přes nějaký bahnitý potok, ale
málokomu z nich se to daří. Buď se vůbec nemohou trefit na lávku
a brodí se do té špíny, nebo se na lávku dostanou, ale je jim úzká,
padají z ní dolů do bahna a brodí se v něm jako ti ostatní. Lidé,
kteří je pozorují ze břehu, se jim smějí, tím hlasitým a hrubým
smíchem, ale když pak některý z nich sám také skončí v potoce,
jeho smích se hned mění v nadávky a klení. A jsou tu kolem ještě
další, kteří chodí pořád jenom dokola, nebo sedí na zemi a stále
opakují nějaká slova, znovu a znovu. A támhle je asi někomu velmi
špatně. Klečí, drží se za břicho a tvář má staženou bolestí. Pověz
mim starče, co je to za lidi, a jakou to trpí strašnou nemocí, že
se chovají tak, jako by byli zbaveni lidského rozumu?" "Ach,
králi," vzdychl stařec, "to, co nazýváš strašnou nemocí, nazývá
čaroděj Magóg svým krásným darem, který prý věnoval těmto ubožákům
aby byli šťastni. Jsou skutečně jako zbavení rozumu. A kdyby tě
viděli a poznali, že nejsi jako oni, zle by se ti vedlo. Buďto by
tě nutili, abys také ochutnal jejich čarovného nápoje, aby ses jim
podobal a bláznil spolu s nimi, nebo by tě začali urážet, vrhli by
se na tebe a nakonec by tě zabili." "Pak už tedy vím," řekl Ion,
"jak se vedlo těm lidem, kteří sem zabloudili z mé země a proč už
se nevrátili zpět. Buď jsou už mrtvi, nebo blázní dosud někde mezi
nimi." A král, ač byl statečný, se otřásl do morku kostí. Pak si
ale všiml ještě další věci, která jej udivila ještě víc. "Starče,
mohu se tě ještě zeptat na to, co vidím?" "Ptej se, chlapče."
"Vidím, že každého toho ubožáka doprovází stále nějaké podivné
zvíře. Kam se ti lidé hnou, tam jdou ta zvířata s nimi." "Jak ti
tvorové vypadají, chlapče?" Král Ion se zahleděl pozorněji
a v podvečerním soumraku rozpoznal, že každého člověka doprovází
veliký černý pavouk. "Na mou duši, starče, vidím pavouky. Všichni
jsou úplně stejní, velicí asi jako želva. Stále se drží těch lidí
a přitom se mi zdá, jako by si jich ti lidé vůbec nevšímali. Jako
by je vůbec ani nevnímali. A ti pavouci opřádají každého člověka
tenkou, ale zřejmě velmi pevnou stříbrnou pavučinou. Občas vidím,
jak se jako nitka zaleskne v zapadajícím slunci. Všichni ti lidé
jsou spoutaní. Každý tím svým vlastním pavoukem. Co to má
znamenat?" "To znamená, že jsou v moci čaroděje Magóga. To on je
takhle spoutává, aby už nikdy nemohli přestat pít jeho kouzelný
nápoj, aby se nikdy neuzdravili a aby se nemohli stát svobodnými.
Protože potom by neměl v moci jejich štěstí a jejich životní sílu.
Proto jsou spoutaní." "Pak je tedy musíme osvobodit co nejdříve,"
pravil král. "Řekni mi, co mám udělat?" "Najít si bezpečné místo
ke spaní," odpověděl stařec. "Pojď za mnou, tuhle nahoru, cestou
mezi skalami. Vím o jednom místě, kde budeme v bezpečí. Dnes
nemůžeš ještě pomoci ani jednomu z nich, ani zítra ne. Ale
zvítězíš-li nad Magógem, pomůžeš všem v celé zemi a navždy. Tady
nahoře se uveleb a spi. Já budu vzhůru. Už dávno nespím. A ty
sbírej sílu. Zítra, až vstaneme, musíme projít městem Pervitanou,
abychom se dostali dolů do skalních roklí, kde ve svém podzemním
paláci sídlí mocný čaroděj.
III. Ve městě Pervitana
Ráno vypadalo všechno o trochu veseleji, ale jen o trochu.
Sotva král Ion se starcem pojedli něco ze svých skromných zásob
a sešli ze skal dolů na prašnou cestu, opět potkávali ty podivné
postavy jako včera. Zřejmě jich byla plná země. Cesta je vedla
podél šedých skalisek a nízkých přikrčených lesů. Jen občas je
vystřídalo obdělávané políčko s vysokými rostlinami, omamujícími
vzduch svou mátovou vůní. "Ještě jsem, starče, neviděl takové
rostliny," zadíval se Ion vzhůru, "vypadají trochu jako kopřivy,
voní jako máta a jsou mnohem vyšší než my." "Vím o nich, chlapče,"
broukl stařec, "vím. Říká se jim tu Stromky veselosti. Zdejší lidé
se pramálo starají o růst obilí, jen tak tak, že mají co do úst,
ale o tyto rostliny se, jak jistě vidíš, starají velmi pečlivě.
Naučil je tomu čaroděj. Když lidé stonky a listy těch rostlin
sklidí a usuší, tak je zabalí a zapalují." "To je divné, starče,
proč je napřed pěstují a pak zase ohněm ničí? " "Potřebují jejich
kouř. Nasávají ho ústy a potom čekají, až budou veselí." "A jsou
veselí?" "Inu jsou. Většinou se všemu bláznivě smějí a brebentí.
Některým se zdá, že mohou i létat. Ale ti, kteří to hned
vyzkoušeli, dopadli špatně. Někteří se přitom i zabili, když
spadli z vysoké skály." "Takže ty rostliny nepřinášejí jenom
veselí?" "To máš tak, hochu. Každý Magógův dar ukrývá na svém dně
svůj opak. Abys věděl, chlapče, čaroděj se nesmírně snaží
napodobit všechny dary, které mohou lidé získat od Stromu přání.
Ale není toho schopen. I s pomocí jeho nejmocnějších kouzel se mu
to daří jen špatně a na krátký čas. Proto tedy každý jeho dar
skrývá v sobě nakonec i zradu. Po létání smrt, po veselí smutek,
po přátelství zlobu. Prvým to začíná, druhým končí. Ale pojďme
dál. Někde před námi už by pomalu mělo být vidět to veliké město.
Po chvíli cesty řídkým lesem spatřil Ion v dálce mezi stromy
opravdu mohutné vysoké hradby. Neviděl v nich však ani jediné
okno, ani jediný otvor, kromě široké brány, ke které je vedla
jejich cesta. Nad branou, na místě, kde obyčejně visívá erb, bylo
z jakýchsi bílých a žlutých krystalků vysázeno písmeno P. Když se
přiblížili až k bráně, všiml si Ion, že ji nikdo nehlídá. Žádnou
stráž u ní neviděl, a přitom vypadala, že je stále, i v noci,
otevřená. Tím více se podivil, když se pak ohlédl zpět a shledal,
že za jejich zády je pevně zavřená. "Jak to, starče," optal se
s údivem, "že když jsme vcházeli, byla brána otevřená a když jsme
jí prošli, je zavřená? Vždyť jsem neviděl široko daleko nikoho,
kdo by ji za námi zavřel!" "To už je taková brána," odpověděl
starý. "Stále taková. Když vcházíš, otevřená, když vejdeš,
zavřená. Proto ji také nemusí nikdo hlídat. Ale nejsme tu, abychom
se ohlíželi. Dívej se dopředu. Ocitli jsme se, jak jistě vidíš, na
náměstí a cosi se tu děje." Ion se zastavil a pozoroval
prazvláštní rej. A opět žasl. "Je to zvláštní, starče, ale od té
doby, kdy jsme překročil hranice rodné země, nepřestávám vycházet
z údivu, a už si připadám jako malé dítě. Ale vysvětli mi, prosím,
co vidím: uprostřed toho náměstí stojí nějaké ohromné kolo. Takové
bývá někdy na poutích. Jsou to vlastně dvě kola vedle sebe a jsou
spojena příčkami, jako žebřík. A vidím veliké množství lidí, jak
se hrnou dovnitř do toho kola, aby mohli na jedné straně šplhat po
tom žebříku nahoru a kolo roztáčet. A roztáčejí ho velmi rychle,
jako by všichni měli neuvěřitelnou sílu a vytrvalost. Když pak
někteří z nich jsou už přece jenom vyčerpaní, už se neudrží nahoře
a spadnou. Hned se ale na jejich místa chtivě hrnou další, strkají
do sebe a předbíhají se. A ti, kteří spadli dolů pokud mohou
vstát, odbelhají se do některého z domů kolem náměstí a za chvíli
se křepce vracejí a opět se hrnou nahoru do kola. Co je k tomu
kolu tak táhne, a k čemu je tahle jejich námaha dobrá?" "Milý
synu, k tomu kolu je netáhne nic jiného, než právě touha vyčerpat
v se něm. Cítí při tom vyčerpávání mocné vzrušení a opojnou
jistotu své veliké síly. Ale jinak ta námaha není k ničemu. Když
se podíváš pozorně na to zařízení, neuvidíš žádné páky, ani
provazy, kterými by byl pohyb obrovského kola převáděn k nějakým
mlýnům, pilám, nebo hamrům, aby je poháněl. Prostě se v něm jen
vyčerpávají. Pak si opět dojdou pro sílu a zase se vyčerpávají.
Ale postupme dál, do té veliké ulice před námi. Uvidíš ještě další
věci.
Zamířili tedy přes náměstí a Ion si ještě cestou všiml, že na
okolních domech svítí nad každým vchodem barevné a blikající
nápisy, nebo spíše hesla, jako: s Péčkem nejdál dojdeš, žij na
plný plyn, Pervitana vaří za vás, držte si klobouky jedeme z kopce
a podobné. Za pootevřenými dveřmi temných průjezdů každého domu,
kam se belhali vyčerpaní lidé, vykukovali pavouci, zase ti velicí,
jaké viděl už před časem. A tu si teprve také všiml, že i zde jsou
všichni lidé obmotáni stříbřitou pavučinou, a že dokonce sami si
pro takové obmotávání chodí.
Ale to už přišli k začátku široké ulice a Ion jen tak tak, že
strhl nevidomého starce zpět, aby se nezřítil z prudkého srázu.
Cesta před nimi totiž náhle padala dolů a kolem nich napravo
i nalevo vedly do té hlubiny řady úzkých kolejí, jako na velikém
nádraží. "Pozor, starče, málem jsme se kutáleli do té hloubky. Jak
je ale možné, že ta ulice vede náhle tak strmě dolů?" "S námi by
to nebylo tak strašné, synku, stejně tam musíme opatrně nějak
sejít, ale horší je to s těmi, kteří nasednou do těch malých
vozíčků, pro něž tu vedou koleje. Nebo snad už nevedou?" "Ale ano,
starče, opravdu je tu spousta kolejí a vidím i ty malé vozíčky,
o kterých jsi hovořil. Lidé se k nim tlačí, a komu už se podařilo
nasednout, pouští se střemhlav strašnou rychlostí dolů. A pokud
mohu pozorovat, jak sestupujeme a vidím jejich obličeje, tváří se
při jízdě velice opojeně a šťastně." "Ano, synku, Je to skutečně
chvilka veliké opojné životní jistoty a radosti. V této chvíli
jsou skutečně přesvědčeni, že to s nimi čaroděj myslí dobře, že
jim zařídil něco velmi šťastného a krásného, co by bez něho nikdy
nezažili. Ale dívej se dál. Tady už jsme se dostali až dolů, je tu
rovina, jak cítím pod nohama. Kde jsou ty vozíčky?" Král Ion se
díval kolem sebe, ale žádné vozíčky neviděl. Pak slyšel dunění pod
svýma nohama a všiml si, že ačkoli kopec končí, vozíčky se řítí
dál, do jakýchsi tunelů pod zem, stále stejnou, ba ještě větší
rychlostí. I řekl to starci, zdali neví, jaký je konec této
zběsilé jízdy. "Je smutný a vyčerpávající," odpověděl. "Jízda se
pod zemí zpomalí, a na dojezdu se náhle koleje obrátí tak, že
vedou po stropě tunelu. Těžký vozík potom spadne každému tomu
člověku na záda. A on jej musí sám nést a vynést těžkou a lopotnou
cestou zase až úplně nahoru. Tam obyčejně padne vyčerpáním a na
dlouhou dobu usne. Jeho vozíčku za zatím zmocní někdo jiný, a ten
spáč, když procitne, odchází hledat v některém domě svého pavouka,
aby se pak mohl co nejdříve vrátit k vozíčkům. A tak je to pořád
dokola. Ale teď dávej dobrý pozor. Došli jsme do úzkých uliček na
konci města a je tady nebezpečno. Dokonce, i když jsi neviditelný,
mohl bys dojít úhony. Dívej se proto pozorně kolem." Ion tedy
zbystřil a záhy si všiml, na rohu dvou uliček před nimi, podivné
postavy, celé přikrčené a rozechvělé. Byla omotána stříbřitou
pavučinou tak, že ani nebylo vidět tvář. V ruce ten ubožák držel
tenkou, ostrou dýku. Ale nesnažil se přetnout pavučiny a vymotat
se z nich. Jenom číhal za rohem, až půjde někdo kolem. A kdykoli
někdo šel, vyskočil na něj a máchal dýkou naslepo na všechny
strany kolem sebe. Některý z kolemjdoucích včas uskočil, ale
několik jich také utržilo ránu, nebo dokonce zůstali ležet. A ten
s dýkou se zase honem schoulil za svůj roh. "Proboha, starče, co
to ten zlý člověk dělá? Proč přepadá všechny, kteří jsou kolem?"
"Povím ti," pravil stařec, "ale veď nás raději prostředkem ulice,
abychom náhodou také od někoho takového něco neutržili. Ti lidé,
chlapče, kteří tu číhají, vůbec nejsou zlí. Neublížili by ani
kuřeti." "Co to pravíš, starý, vždyť jsem na vlastní oči viděl, že
tamten několik lidí zranil a některé možná i zabil, ačkoli mu
vůbec nic neudělali!" "To je právě to, milý synu. On je
přesvědčen, že mu něco chtějí udělat. Je si přímo jist, že se
smluvili. Že se proti němu spikli všichni lidé z celého města, ba
lidé z celé země. Že už ho dlouho sledují, a že si vzájemně dávají
zprávy, jak ho tajně chytit a zabít. A tak se ten ubožák brání.
Kdo se k němu přiblíží, toho chce bodnout, aby mu nikdo nemohl
nijak ublížit." "Ale vždyť mu, starče, nikdo z nich ublížit
nechtěl, vždyť jsem to viděl!" "To já vím, hochu. Ale ten s dýkou
to neví. Je si jist, že mu chtějí ublížit. A když bys mu to chtěl
vymluvit, neuvěří ti. Bude tě jen považovat za dalšího prohnaného
spiklence a poznáš to na vlastní kůži. Je to zlá věc, a člověk tu
nic nezmůže. Ani ty teď nikomu z nich nemůžeš pomoci. Ale nechtěj
se tím trápit, máš teď před sebou jinou starost. Však už budeme
brzy z toho města venku. Vím o jedněch dvířkách v této části
hradeb, která vedou ven. Až budeme za městem, tak si odpočineš.
Cítím hochu, že to opravdu potřebuješ. A navíc, zítra nás čeká
cesta přímo k Jeskynnímu hradu čaroděje Magóga.
IV. V čarodějově jeskyni
Ráno se probudili do dalšího podmračeného dne. Udělali si
malý oheň, trochu se posilnili a sbalili se na další cestu. Králi
Ionovi, i když byl statečný, nebylo dnes do putování veselo. Ani
starci nebylo moc do řeči. Setkání s čarodějem, i když věděli, že
nejsou v jeho moci, nebylo nic, na co by se člověk právě těšil.
Jak se blížili k podzemnímu hradu, ubývalo pokřivených stromků
a přibývalo skal. Zdály se stále vyšší, jak se cesta svažovala dolů.
"Blížíme se, synku, k samým hranicím země Gógy," ukazoval stařec.
"Dál už jsou jenom nepřístupné strmé skály. Těsně pod nimi,
v nejnižším místě země, je Jeskynní brána do jeho sídla. Však ji
za chvíli uvidíš. Ale buď statečný. A nezapomeň, že kouzelník je
veliký lhář." Sestupovali stále dolů, do hluboké strže a světla
kolem nich valem ubývalo. Za chvíli se vrcholky skal nad jejich
hlavami sklenuly a poutníci přišli k vysoké železné bráně. Těžká
rezavá vrata byla otevřena. Za branou se do hloubky táhla dlouhá
jeskynní chodba, osvětlená jen tu a tam začouzenými plameny
pochodní. Po stranách Ion spíš tušil než viděl ústí mnoha dalších
temných spletitých jeskyň. Vkročili do Železné brány a pokračovali
dál svažující se chodbou do hlubiny. Nevěděli ani, jak dlouho
jdou, bylo to stále stejné, od jedné pochodně k druhé. Náhle se
stěny jeskyně kolem nich rozšířily, strop se ztratil ve výšce
a ocitli se na prahu velikého jeskynního dómu. Byl osvětlen stejně
matně, jako cesta kterou přišli. Když se král díval před sebe,
rozpoznal po chvíli uprostřed dómu velmi vysoký trůn. Na něm seděl
bez hnutí jakýsi muž a beze slova na ně dlouho hleděl. A pak náhle
v mžiku, jakoby mávnutím kouzelného proutku, se všechno změnilo.
Ion byl oslněn jasným světlem, které se rozlilo celou jeskyní.
A v tu chvíli už nebyl kolem nich temný skalní dóm, ale prosluněný
zámecký sál. Všude po stěnách byly barevné a zlaté malby, mezi
nimi veliká mramorová okna s výhledem do krásné zahrady, nábytek
u stěn bílý a zlatý, rudě čalouněné židle, stoly se jen prohýbaly
pod dobrým jídlem a pitím. A uprostřed síně stříbrný trůn. A na
něm seděl sám čaroděj Magóg, oblečený do královského purpuru,
s žezlem a korunou. Jeho vysoký trůn stál na třech podivných
nohách. Jedna měla podobu křišťálového písmene P, druhá byla jako
makovice a třetí se podobala houbě. Opěradlo trůnu připomínalo
jakési obdélníkové zrcadlo. Korunu měl Magóg vysokou a kulatou,
vzhůru se zužující jako hrdlo láhve. V pravici třímal mramorově
bílé žezlo se stříbrnou rukojetí, která na konci jakoby žhnulo
a vydávalo modravý dým. V druhé ruce měl stříbrný pohár, ze kterého
se nesla celým sálem opojná vůně. Pod korunou mu splývaly na
ramena dlouhé prameny vlasů. Ale ty vlasy byly různé, nepodobaly
se jeden druhému. Některé byly světlé, jiné tmavé či rusé, některé
rovné, jiné zas vlnité, či kučeravé. Ani jeden nebyl stejný.
Jakoby ty vlasy vlastně ani nebyly přímo jeho. Zato oči, oči ty
byly zcela jistě jeho. Upíraly se pyšně a výsměšně, drze
a sebejistě, přímo do očí Ionových. A po chvíli čaroděj promluvil:
"Vítej v mém království, statečný a moudrý králi Ione. Jaká vzácná
návštěva! Vidíš? Čekal jsem tě. Jsem dokonce rád, že tě vidím.
Ano, vidím tě, i s tím tvým prstýnkem. Takové hračičky na mne
neplatí. Jsem totiž mocný. Jsem nejmocnější na celém světě, a ty
sám to jednou určitě také poznáš, králi Ione. I ty, až přijde čas,
pochopíš jako já, co je skutečné dobro a co je skutečný život!
Každý člověk to jednou pochopí jako já a stane se blaženým občanem
mé říše! Vidíš? Mám veliké dary, kterými mohu obdařit každého
člověka! I tebe, králi Ione, i tebe samotného. Z nohou mého trůnu
prýští energie radostné síly, blaženého zapomnění, nepřeberně
zábavné fantazie i poznání vyšších pravd! Za opěradlo mám zrcadlo,
které naplní smutný a nudný čas člověka šťastnou a zajímavou hrou.
Z žezla v mé pravili můžeš ochutnat uklidnění a mužnost, a z mého
poháru se můžeš napít mnoha dalších opojení, která dosud nikdo
nezná, která teprve na svět mají přijít. Tak co, králi! Nejsem
mocný? Nemám pro každého právě to pravé? Nemohu ti nabídnou
všechno, co si jen budeš přát? Co mi odpovíš? Přijímáš? Bereš tuto
mou velkorysou nabídku? Mohl bych tě zašlápnout jako červa, jako
veš. Ale místo toho ti nabízím všechny své dary, všechna svá
tajemství! Nejsem hodný? A vidím, že jsi rozumný, že to přijímáš!
Neříkej nic, vidím, že přijímáš!" Ion cítil, jak mágova slova
a opojná vůně z poháru se dotýkají jeho čela a mysli, jak sedají na
obočí a oční víčka, ale jeho srdce zůstalo tím vším nedotknuté,
čisté a pokojné. "Nepřijímám, Magógu. A nepřijmu nikdy. Viděl jsem
už mnohé lidi této země, kteří ochutnali tvého blaha, a jsou to
trpící chudáci, oklamaní a bez duše, největší ubožáci, které jsem
kdy spatřil." "Blázne!" Vykřikl prudce Magóg na naklonil se
k Ionovi ze svého trůnu. "Kdo ti dal právo tak pošetile soudit,
zda jsou šťastní, nebo nešťastní, zda jsou trpící nebo blažení,
když jsi sám ještě neochutnal a nevyzkoušel to, co oni! Jak můžeš
vědět, co prožívají, jen podle toho, co jsi na nich zvenku viděl?
Nevěř svému pošetilému rozumu! Jak ty, lidský červíčku, vůbec
můžeš vědět, jak se na světě věci mají? Jak vůbec někdo může říci,
co je a co není pravda! Mýlíte se všichni, kteří věříte jen v tu
jedinou, skutečnou a spolehlivou Pravdu, ve skutečnou Lásku
skutečné Dobro a Krásu! Kdo to kdy viděl, takhle hloupě naletět!
Jako byste neměli vlastní rozum! Povím ti něco. Nevěřím v žádnou
Pravdu, a ty taky nevěř. Radím ti to. Protože já už jsem se
přesvědčil, že žádná taková Pravda není. Co je to pravda? Kolik je
lidí na světě, tolik je pravd, a každý má tu svou. A každý má také
právo na tu svou. Tak kde je ta nějaká veliká a jediná? A Láska?
Nesmysl! Viděl kdy svět větší pokrytectví a přetvářku? Kdybych
jednou musel uznat, že na světě existuje třeba jen jediný člověk,
který má někoho druhého doopravdy rád, pak bych se v tu chvíli
musel zřítit do nejpropastnějších hlubin! Ale to se mi nikdy
nestane! Rozumíš? Nikdy! A teď mne ty poslouchej, ty pošetilý! Já
tě zachráním z toho tvého hloupého a nudného světa kde ještě
věříte na ty staré nesmysly! Ty tu zůstaneš se mnou a staneš se
vládcem celé této obrovské říše. Hle, nabízím ti teď svůj trůn!
Všechnu jeho moc a slávu. Ty budeš mým synem. Ty budeš nyní všem
lidem rozdávat blaženost. Ty tu budeš vládnout! A já, já se jen
skromně postavám za tvá záda, jako tvůj otec a dobrý rádce, jako
tvůj nejlepší přítel. Co tomu říkáš! Přijímáš? Jsi hotový blázen,
jestli teď řekneš, že ne! Ty jsi přišel se mnou bojovat? Já ti
odpouštím! Přišel jsi mne zničit? A vidíš, já ti místo kruté
pomsty nabízím svůj trůn. Taková nabídka! Přijímáš!" "Ne, nestojím
o tvůj trůn, Magógu. Já mám svůj vlastní trůn, v zemi kde je dobře
a která je šťastná. A přicházím, aby mohla být stejně šťastná
i tato zem." "Blázne," vydechl čaroděj, "tisíckrát blázne" a znaveně
se zvrátil na opěradlo svého trůnu. "To je ovšem škoda," zašeptal
tiše, "to je ovšem veliká škoda. Ale dobrá. Pamatuj si, že jsi
ještě nevyhrál! Že si to ještě rád rozmyslíš. Buď se ti moje
veliká moc stane sladkou, až ji sám ochutnáš, a nebo se ti stane
hořkou, až tě tou mocí zničím. Ale ať tak, nebo tak, vstoupil jsi
do mé říše a mé moci neujdeš. Chceš se o ní přesvědčit sám? Dobrá,
prohlédni si celou zem, projdi ji abys ji dobře poznal. Vidíš?
Nebojím se tě! Sám ti otevírám celé své království. Projdi je
klidně křížem krážem, dívej se dobře a rozmýšlej o tom, co jsem ti
dnes řekl. Má nabídka stále platí." A pak bylo náhle ticho
a všechno se opět ponořilo do tmy. Prosluněný sál byl ten tam. Stáli
ve studeném, vlhkém jeskynním dómu, kde uprostřed, v matných
odlescích pochodní se tyčil do výše trůn. A na něm nahoře temná,
nehybná, tichá a netečná postava čarodějova.
V. Ve městě Papávenanda.
Jak bylo venku krásně! Jak svěže zelená se zdála teď být
šedivá tráva Gógy a jak zlaté a veliké se zdálo být její
podmračené slunce! Jako by se právě probudili ze zlého snu,
kráčeli mladý král Ion a jeho starý průvodce vzhůru do živé
krajiny. Jak se vzdalovali od Jeskynního hradu, cítili větší úlevu
a mysleli spíše na to, co mají před sebou. Proč se také trápit
vzpomínkou na kouzelníka? Jenom si teď Ion uvědomoval, že bude
opravdu nesnadné jej přemoci. Stařec mu ale dodával odvahy. "Nic
se neboj, králi. Naše kroky teď míří k Zapomenutému chrámu. Věřím,
že tam najdeš zase posilu. Předtím musíme ale ještě projít městem
Papávenanda. A dívat se. Víš přece," zažertoval stařec, "že takový
úkol jsi dostal od hodného čaroděje?" Ion kráčel stále zamyšleně.
"To je ale zvláštní, starče, jak to, že tebe vůbec čaroděj
neviděl, zatímco mne viděl, i když mám tento prsten?" "Já sám,
hochu, čaroděje pranic nezajímám," odpověděl stařec. "Viděl mne
jistě, ale nestál jsem mu za to, aby to dal najevo. On hluboce
pohrdá všemi lidmi, králi, i tebou pohrdá. Ale tebe také jako
jediného se bojí. Proto s tebou vůbec mluvil. A viděl tě proto, že
prsten má moc ochránit tě před zraky lidí, ale Magóg není člověk.
Je z jiného světa." Šli opět řídkým lesem a po chvíli stařec
ukázal rukou před sebe. "Za lesem uvidíš Nedokončené město,
a odtud už bude blízko k Papávenandě."
"Nedostaneme se také do toho Nedokončeného města, starče?"
zeptal se Ion, když obcházeli veliké Slané jezero, na jehož
protějším břehu bylo vidět vzdálené obrysy nedokončených hradeb
a domů. U některých ještě stály vysoké kladky pro přesun velikých
kamenných kvádrů a část hradeb obepínalo dřevěné lešení. "Nic
bychom tam neviděli, hochu," pravil stařec. "Město už je dlouho
pusté." "Pověz mi tedy alespoň," ptal se dále Ion, "jací lidé tam
žili a proč své město nedokončili? Přerušil jejich dílo příchod
Magógův?" "Ne ne, to město začali stavět až za Magóga. Když už
trvala jeho vláda několik let, prohlédli někteří lidé jeho lež,
když zakusili i prvá zklamání z jeho darů. A ti nejrozhodnější
z nich se pak domluvili, že se spojí, a že společně vystaví
vlastní město, kde by mohli žít zase bez Magóga, svobodně jako
dřív. Ale neměli sílu dílo dokončit. Brzy byli vyčerpáni tím, jak
se stále museli přetahovat se svými pavouky a chodit v jejich
poutech. A tak se postupně zase začali tiše vytrácet do měst, ze
kterých sem přišli. A toto zůstalo nedokončené a pusté. Jen jednou
v roce ožívá. Uprostřed zimy se zde koná veliká Magógova slavnost,
aby si lidé připomínali, jak dopadne každý, kdo si prý neváží jeho
dobrodiní. Je to smutné, ale lidé, kteří jsou spoutáni stříbrnou
pavučinou, opravdu nemohou už pomoci ani sami sobě, ani druhým.
Ale zastavme se aspoň na chvíli a poseďme tady na břehu jezera, ať
si odpočineme před Papávenandou. Usadili se na šedé trávě. Ion se
napil křišťálově čisté vody, ale hned ji překvapeně vyprskl z úst.
"Proč je to jezero slané, starče?" zeptal se. "Přece to není
moře?" "Také v něm není mořská voda, hochu. Jsou v něm slzy."
"Slzy?" "Ano, slzy všech lidí, kteří chtěli kdysi žít ve městě na
jeho březích." Poseděli ještě chvíli v zamyšlení, na dohled města
a pak se vydali dál.
Cesta se vinula mezi skalisky rozpálenými slunečním žárem.
Tvořily jakýsi veliký kruh, uprostřed něhož, v údolí, město
leželo. Z pohledu na skály při cestě brzy rozbolely oči, jak se
rychle střídaly jejich zářivé bílé plochy s ostrými černými stíny
ve skalních ohybech a prohlubních. Náhle stařec zadržel Ionovu
ruku. "Stůj! Podívej se dopředu, tam kde se skály podél cesty
z obou stran přibližují." Ion zahlédl shrbenou postavu jakéhosi
pocestného, který se pomalu vlekl směrem k nim, s malým koníkem po
boku, úzkou prašnou pěšinou. Koník měl přes sedlo přehozený nějaký
náklad a pocestný také v ruce něco nesl. Vtom ze skalního stínu
vyrazilo několik temných postav a vrhlo se s křikem na pocestného.
Povalili ho na zem, odvlekli ho do temného stínu a koně s nákladem
vzali sebou. Rázem nebylo po nich ani památky. Vše se seběhlo
během jediného okamžiku a cesta byla zase tichá a pustá jako dřív.
Ion se vytrhl ze starcovy ruky a běžel k místu, kde zmizeli. Ale
ke svému údivu tu nenašel žádnou jeskyni, ani žádný otvor, kterým
by se mohl protáhnout člověk, natož pak kůň. Byla tu jenom tvrdá
kamenná plocha, skrytá ve stínu okolních skal. Ion zůstal bezradně
stát, zatímco stařec došel až k němu. "Je zbytečné, abys hledal
toho ubožáka i jeho vrahy, chlapče." "Co to bylo za zjevení? Řekni
mi, starče!" "To byly živé stíny." "Živé stíny?" "Ano hochu. Jsou
v této zemi všude kolem měst, ale kolem Papávenandy je jich
nejvíce." "Co dělají s těmi lidmi a se svou kořistí?" "Lidi zabijí
a s kořistí je obětují Magógovi, aby získali jeho další dary.
Čaroděj nerozdává zadarmo, chlapče. Bere sice lidem životní sílu,
bere jim jejich štěstí, ale chce stále víc. A dostává. Dostává od
ubožáků, které zničil a kteří kvůli sobě ničí další. Často se
totiž přihodí, že obyvatelům této země už nestačí síla od jejich
pavouků, které dostali na počátku. Potřebují stále víc a víc. Když
nemají, padá na ně hrůza, prožívají muka, chřadnou a stále
slábnou, až se promění v pouhé své vlastní stíny. Jsou ochotni
udělat cokoliv. A dál jsi už viděl." "Ach, jaké je to, starče,
strašlivé tajemství," tiše pronesl Ion. Ještě jednou udeřil pěstí
do skály, ale odpověděl mu jen zvuk tvrdého a mlčenlivého kamene.
Pak se opět vydali na svou cestu, k hradbám města Papávenanda.
Když procházeli branou, nad kterou byla vyobrazena veliká
makovice, zase to bylo stejné, jako u brány v prvním městě. Zvenku
otevřená, zevnitř zavřená. Král se tomu už ani nedivil. Ale zato
se podivil, když došli až na náměstí. Uprostřed toho náměstí
uviděl velikou černou bažinu. A uprostřed té bažiny stála bílá
postel. Byla to obrovská postel a už na první pohled měkoučká.
Vysoká byla nejméně jako dva lidé a široká a dlouhá tak, že se na
ni vešlo lidí nespočetně. A také na ní byli. Leželi na břiše
naskládáni vedle sebe, hleděli kamsi do nitra postele a blaženě se
usmívali. A všude bylo pomalé ticho. Co chvíli se však některý
člověk začal ošívat a drbat, pomalu se zvedl a tápavě se po
obrovském lůžku procházel. Přešlapoval druhé, nebo na ně šlapal,
až se přimotal ke kraji postele a spadl z té výšky dolů do bahna.
Tam dole buď takoví lidé zůstávali ležet, nebo se plazili,
kroutili sebou, těžce se zvedali z bahna a ploužili se k domům.
Potom se vraceli, omotaní pavučinou a šplhali zase vzhůru na
postel. A když už byli nahoře, lehli si tam, jako předtím.
"Starče," optal se Ion, když to všechno svému průvodci vylíčil,
"proč jsou tito lidé tak unavení a někteří z nich i nešťastní?
Vždyť nevidím, že by konali nějakou těžkou práci." "Těžkou práci
nekonají, hochu, ba ani by nemohli. Ale jsou v zajetí blažených
snů a hrozných probuzení. Pospěšme ale dál, i tady by někde před
námi měla začínat hlavní ulice. Musíme ji projít, abychom se pak
dostali na konec města. Vydali se tedy k široké ulici a míjeli
postavy, které v cárech a špíně polehávali kolem oprýskaných domů.
Na jejich průčelích byla napsána hesla jako: To chce klid, spěchej
pomalu, spi sladce, ticho léčí a podobná.
Někteří lidé se ploužili stejným směrem jako oni, a když
došli na začátek široké ulice, vrhali se do řeky. Náhle tam totiž
končilo náměstí a mezi chodníky, místo dlažby, byla voda. Taková
kalná, líná a medově hustá. A pomaloučku, pomalu, odplavovala ty
lidi dál a dál po proudu. Převalovali se na hladině jako nehybné,
necitelné figuríny a ve tvářích měli stále stejný blažený úsměv.
Ion se starcem šel po chodníku a vše pozoroval. Jak se proud řeky
vzdaloval od náměstí stávala se užší a rychlejší. Brzy již bylo
odkudsi slyšet hučení vody a dunění vodopádu, ke kterému se nic
netušící plavci blížili. A pak, stále se stejným úsměvem, byli
strženi proudem a vrženi do hlubin, kde bylo vidět pouze skály
a těžkou vodní tříšť. "Ach starče!" vykřikl Ion do dunění vodopádu,
"jaký je osud těch ubohých lidí?" "Povím ti, synku, ale pojď,
slezeme nejprve opatrně po této skalní stezce. Podrž mne za ruku
a tam dole, v klidu, ti všechno povím. Ostatně, sám to i uvidíš."
Když dorazili dolů, viděl Ion, jak se těžká voda tříští o velikou,
jako stůl rovnou skalní plošinu. Lidé, kteří na ni padali, byli
velmi potlučení a poranění. Někteří už zůstávali ležet, jiní se
potácivě zvedali, tvářili se kysele a drželi se za břicho, nebo za
hlavu. Všichni hledali nějakou tichou vodu, aby si do ní lehli
a nechali se zase unášet, ale nenacházeli. Kroutili se bolestí,
třásli se po celém těle a vydávali žalostné zvuky. Potom se zuřivě
vrhali na skálu a po pavoučích vláknech, která tu byla pro ně už
připravena, se drápali vzhůru, aby se mohli spěšně vléci k náměstí
a tam se zase s ostatními vrhat do líného proudu. "Řekni mi,
starče," optal se Ion, když to všechno viděl, "proč se tihle lidé
stále vrhají do téže řeky, když vědí, že na jejím konci je tak
strašný vodopád?" "To máš tak," odpověděl stařec, "když se vrhnou
do líné řeky, je ještě brzy myslet na vodopád. A když se blíží
vodopád, je už pozdě se mu vyhnout. A tak pořád dokola." "Není to
trochu bláznivé, starče?" "Je to bláznivé, chlapče, ale jsou
i pošetilejší věci. Půjdeme sem, do těch uliček, které vedou od
vodopádu ke kraji města, a tady mi pověz, co vidíš?" "Vidím takové
malé domečky. Jsou odemčené a okna mají otevřená. V každém domečku
je vlastně jenom jedna místnost a uprostřed ní cosi jako kamenné
lůžko. Některá lůžka jsou úplně omotána pavučinou. K jiným
přicházejí lidé a s blaženým úsměvem si do nich lehají. A hned
přibíhají pavouci a hbitě je omotávají, i s celým tím lůžkem.
Jejich pavučina nemá ale tentokrát stříbrnou barvu, ale jakoby
zlatou. Proč si tam, starče, ti lidé lehají? Vždyť potom už
nebudou moci vstát!" "Oni už, synku, ani nechtějí vstát. Chtějí
zemřít." "Zemřít? Když se pořád tváří tak blaženě?" "Chtějí zemřít,
dokud se ještě tváří tak blaženě. Utrpení, které je s tím vším
spojeno, je zřejmě větší, než jejich blaženost." Ion jakoby nemohl
odtrhnout oči od těch postav, pilně omotávaných zlatou nití.
"Nermuť se, králi, teď je třeba stále hledět vpřed. Hle tady někde
bude zase ta malá branka, na stejném místě, jako byla v minulém
městě. Tudy se dostaneme ven a odpočineme si. Potom se hned zase
vydáme dál, kolem Řeky stínů, abychom došli k Zapomenutému
chrámu."
"Proč má ta řeka takové divné jméno, starče?" zeptal se Ion,
když prošlapávali v tuhé šedé trávě sotva znatelnou cestičku nad
údolím, kterým dole, hluboko pod nimi, pomalu protékal široký
proud. "Všiml sis pozorně její hladiny?" "Je moc hluboko, starče."
"Jen se dobře podívej, hochu. A uvidíš, odkud má své jméno." Král
se tedy zvolna přiblížil až k okraji srázu a pozoroval řeku.
A náhle si všiml, že po její hladině plují stíny. Stíny lidí.
Vlnily se spolu s hladinou a proud je pomalu unášel údolím. "Co
znamenají ty zvláštní stíny, starče, a co je tvoří? Kde se vzaly
na hladině řeky, a kam takhle plují?" "To jsou, chlapče, stíny
obyvatel Mrtvého města, ze kterého k nám řeka přitéká. Od nás pak
teče dolů k Západním horám, kde se ztrácí v podzemí Magógových
jeskyň." "Mrtvé město, pravíš? Jaké je to město a kde leží?"
"Podívej se za řeku, tam až k samému obzoru. Tam ho uvidíš." "Ano,
opravdu je tam, starče, vidět ve veliké dálce nějaké město. Nebo
spíše jen jeho obrysy, zahalené do mlžného oparu. Podíváme se
k němu?" "Tam se nedostaneme, synku. Býval tu most, na místě, které
jsme už minuli, ale čaroděj ho dal zbořit, když město vymřelo. Aby
se tam nikdo nemohl dostat a nemohl vidět, jak dopadli lidé, kteří
žili z jeho darů. Celá ta krajina za řekou je dnes neobydlená."
"Ale proč všichni zemřeli?" "Zemřeli na rýmu." "Na rýmu?" "Ano,
králi, na rýmu." "Obyvatelé toho města měli ve zvyku propichovat se
jehlicemi, napuštěnými Magógovým odvarem. Jednou se ale rozšířila
z těch jehel po celém městě podivná a strašlivá nákaza. Způsobila,
že lidé ztratili sílu uzdravit se z jakékoli nemoci. A když přišla
zima – a v této zemi je každá zima zlá, nikdo z obyvatel toho
města ji nepřežil. Zůstaly po nich jen prázdné domy ve zpustlém
městě a tyto stíny, které odtud stále připlouvají." Král tiše
pozorovat temné skvrny na hladině. Rozeznával z výšky stíny mužů,
žen i dětí. Jak dlouho už asi připlouvají? A jak dlouho asi ještě
budou? "Pojďme, králi," vyrušil jej ze zadumání stařec. "Tady na
úpatí hory se odpojíme od řeky. Až uvidíš pěšinku, která vede
strmě vzhůru, vydáme se po ní. Dovede nás na vrchol, kde nás čeká
Zapomenutý chrám."
VI. V Zapomenutém chrámu.
"Co nás čeká v tom chrámu, starče?" zeptal se Ion, když spolu
pomalu vystupovali kamenitou pěšinou do prudkého kopce, k okraji
zakrslého lesa, nad jehož stromy až nahoře bylo vidět starou,
mohutnou, ale už napůl rozpadlou stavbu. "Milý chlapče," odvětil
stařec, "je tam ukrytý starý meč. Meč krále Daama, prvního vládce
této země. Budeme ho velmi potřebovat. Nikdy jsi o něm neslyšel?"
"Ne, ještě nikdy. Pověz mi, prosím, co je to za meč?" "Je to už
dávno," pravil stařec. "Vypráví se, že čaroděj Magóg navštívil
tuto zemi už jednou. V dobách, kdy se zrodilo království Daamovo.
A že už tehdy chtěl svádět lid. Ale Daam Prvý si prý tehdy
vyprosil od Vševládce, krále Země splněných přání, zvláštní meč,
s jehož pomocí Magóga porazil. Čaroděj tehdy zemi opustil, ale meč
také zmizel. Říkalo se, že Daam Prvý jej ukryl do základů chrámu,
který v té době nechal stavět. A že meč bude opět nalezen, až zemi
bude nejhůře.
Až přijde zklamání po hlouposti
a po bolesti zapomnění,
zazáří tiše starý meč
a každý uvidí svou tvář."
"Co znamenají ta slova, starče?" "Přemýšlej, hochu. Jistě na
to přijdeš." "Zklamání po hlouposti," opakoval si Ion, "lidé této
země byli hloupí, když uvěřili čarodějovi. A potom přišli na to,
že se napálili. A po bolesti zapomnění – to už se také stalo.
Začali se trápit pod vládou čaroděje, ale za čas už si přestali
pamatovat, že před Magógem bylo také něco jiného. Zapomněli na
Daama Prvého, na tento chrám, na všechno. Ale co mohou znamenat ta
poslední slova, starče, že každý uvidí svou tvář?" "To věru nevím,
hochu. Tomu zřejmě porozumíme až potom, až ten meč najdeme." "A my
ho jdeme teď hledat?" "My ho musíme najít, chlapče."
Mezitím už došli až k majestátní zřícenině a skrze jakousi
předsíň, za kterou zřejmě býval hlavní vchod, vstoupili opatrně
a tiše dovnitř. Mohutná stavba musela být kdysi krásná a vznešená.
I teď, po staletích, to bylo znát. Zůstali chvíli stát
a rozhlíželi se v přítmí svatyně kolem sebe. Chrámová loď byla
okrouhlá a stěny byly všude, kam se oko podívalo, pokryté malbami
vysokých strnulých postav, v řadách nad sebou, kdysi krásně
barevnými, se zbytky zlacení. Mezi řadami těch obrazů se po celém
obvodu chrámu vinul nápis psaný jakýmsi neznámým, jistě prastarým
písmem. "Starče," zeptal se Ion, "kdo jsou ty postavy vyobrazené
na stěnách a co znamená to zvláštní písmo? Jaká tajemství ten
nápis ukrývá?" "Ty postavy, chlapče, to jsou Nesmrtelní a Šťastní.
Bývali kdysi takovými lidmi, jako jsme my. Každý z těch obrazů je
oknem, které se dá otevřít a dveřmi, kterými se dá vejít. A ten
starý nápis obsahuje celé dějiny království. Je zde zapsáno vše,
co se v této zemi událo, co se děje i dnes a všechno, co se má
ještě stát." "Je tam napsáno také o Magógovi?" "I o něm je tam
psáno, synku." "A je tam napsáno i o nás?" Stařec přikývl. "A také
o tom, co bude," doplnil zamyšleně král. "Proč si tedy lidé
nepřečetli, co je Magóg zač, když mu tenkrát uvěřilo celé
království?" "Nemohli, chlapče. Neuměli to. Už v době příchodu
Magóga se tento chrám nazýval Zapomenutým a tomu písmu už nikdo
nerozuměl." "Je to zvláštní písmo," pravil Ion. "V této zemi se
dnes užívá jiné. A u nás se odedávna užívá také jiné." "Je tomu
tak," pravil stařec. "A také je zvláštní, že toto písmo se zrodilo
právě ve tvé vlasti, králi." "V mé vlasti?" "Ano, králi. Přinesli
je dva bratři, mudrci tvé země, kteří je kdysi dávno sestavili pro
tento lid. Ale pojďme dál. Tam před námi," ukazoval nevidomě do
šeré hloubky chrámu, "za stěnou mluvících obrazů, je veliký
kamenný stůl. A pod ním musíme začít hledat." Král se zahleděl do
přítmí před sebou. "Vidím místo, kde stojí stěna, o níž mluvíš.
A uprostřed, kde bývaly dveře, dva vysoké sloupy." "Ano, chlapče,
tudy směl vcházet kromě kněží jen král. A tudy musíme projít i my,
abychom nalezli meč." Došli až ke královským dveřím, ale Ion se
náhle zarazil. "Nepůjde to, starče. Mezi sloupy je utkána obrovská
hustá pavučina. Ale není z nějakých slabých nitek, jaké jsem vídal
dosud. Je z mohutných a silných stříbrných lan. Musel ji utkat
nějaký obrovský pavouk. Ion hleděl zblízka na velikou silnou
pavučinu a oba mlčeli. "To je špatné, chlapče, to je špatné,"
zašeptal po chvíli stařec. "Tady bez meče nezmůžeme nic." Potom
usedl znaveně na jeden z mohutných kamenných kvádrů, které se před
časem zřítily z vysokých stěn. "Zapomněl jsem skoro, že v této
zemi je teď ještě jeden král." Ion se zahleděl do výšky nad sebou,
kde v přítmí spíše tušil, než viděl, zbytky veliké nebeské kopule,
která kdysi pokrývala celý chrám. Úplně viděl před svýma očima,
jak musela být kdysi krásná, blankytně modrá, posetá zlatými
hvězdami. Tak jako u nich, v jeho zemi. A tu si připomněl, jak
dlouho už vlastně není doma, jak dlouho už putuje a trmácí se
cizinou. A že tak dlouho už neslyšel zpěvy své vlasti. Na mysli mu
vytanul jeden velmi starý zpěv, kterému jej naučila matka. Byl
v dávné cizí řeči, ale byl krásný. Přinesli si jej prý vyhnanci
z této nešťastné země. Možná, že ten zpěv pochází také z oněch
dávných dob, jako sám tento chrám. Kdo ví, možná že i tyto stěny
jej kdysi slyšívaly. A potom začal král hlubokým hlasem zpívat
vznosný a velebný hymnus. A jak počal zpívat, stala se zvláštní
věc. Starý chrám jako by se po prvých tónech probudil. Král by byl
přísahal, že náhle slyšel, jak celá stavba začíná dýchat. Do stěn
chrámu jako by se náhle začal vracet život, jako by se celý
osvobozoval od staletých nánosů času a pout. A tu zazvučel do
králova zpěvu ostrý tón. A potom další. To praskaly a hroutily se
stříbrné pavučiny mezi sloupy. Jedna po druhé. A za chvíli
popraskaly všechny a vchod byl volný. Ion dokončil starý zpěv,
stařec křepce vyskočil, a potom spolu tiše, jakoby jen po
špičkách, vešli před kamenný stůl.
Kamenný stůl byl již hodně pobořený, veliké pravidelné kvádry
ležely všude kolem, přeházeny nějakou obrovskou silou. Skoro to
vypadalo, jako by tu už před nimi někdo hledal. "Ano, máš pravdu,
králi," odpověděl stařec Ionovi, který se mu svěřil s touto
myšlenkou. "A ne jen jeden, mnoho lidí před námi už hledalo ten
meč. A sám Magóg určitě nejméně stokrát." "Tady se někdo dobýval
i do hloubky pod kamenným stolem," pravil Ion. "Ale co když někdo
z nich už meč našel? Co když už ho našel sám Magóg a ukryl, nebo
zničil? Měl na to přece, starče, tolik času!" "Na času tady málo
sejde, chlapče. Záleží na tom, kdo ten meč přišel hledat a proč.
Čaroděj ho nenašel určitě, jsem si tím jist. Kdyby ho měl
v rukou, tak by přece už nemusel přehrazovat svou pavučinou
královský vchod. Už by mu to bylo jedno, jestli sem ještě přijde
někdo po něm. Hledejme, králi, musíme přece ten meč najít!" Ion
uchopil oběma rukama jeden z kamenných kvádrů pod sebou. Byl
mohutný a příliš těžký, ale král pocítil, jak se dotkl jeho
povrchu, že z kamene proudí do jeho rukou energie, která mu dává
novou sílu a odhodlanost. Nadzvedl kvádr obrovskou silou a pomalu
ho odsunul stranou. Pod ním se ukázala část nějaké mělké
pravidelné prohlubně, které odsunutý kámen tvořil jakési víko.
A král hned zahlédl tepaný jilec meče. "Vždyť je tady, starče!
Tady pod jediným kamenem. Stačilo mu odsunout už jen tenhle jediný
kámen!" Ion se hned znovu opřel do kvádru aby víc uvolnil přístup
a pak vyprostil z výklenku pod ním veliký těžký meč. Byl celý
zlatý, ve zlaté pochvě. "Je to on, starče," zvolal. "Určitě je to
on! Na rukojeti je vyryto úplně stejné písmo, jako na stěnách
chrámu! Kdybych jen tak věděl, co tam stojí psáno!" "Dozvíš se to,
chlapče, dozvíš se to, až jej použiješ. Ale teď pospěšme. Připni
si meč pod svůj plášť a pojďme do chrámové zahrady za oltářem.
Vidíš? Je tady v čele východní zdi chrámu taková uzoučká nízká
branka. Člověk se tudy protáhne jen tak tak. Tou se tam
dostaneme."
Ion a stařec se protáhli brankou za kamenným stolem, šlo to
opravdu těžko, a stanuli na místě, kde kdysi musela být veliká
krásná zahrada. Bylo odtud vidět daleko do kraje. Pod blízkým
nebem tu vyrůstaly stromy, ale ne tak pokřivené jako jinde,
květiny v zelené trávě byly barevnější a vydávaly příjemnou vůni.
A nedaleko od nich, ze skalní studánky pod malou jeskyní, nebo
snad kdysi poustevnou, vytékal pramen křišťálové vody. "Teď ještě,
králi, zbývá zasadit zlaté semínko. Neztratil jsi je?" "Neztratil,
starče. Tu je. Kde ho mám zasadit?" A tu se stařec zamyslel.
Chvíli tak stál a potom začal odříkávat staré proroctví:
"Uprostřed země Gáj je sad
uprostřed sadu pramen
a u pramene místo,
kde zasadíš zlaté semínko,
aby z něj vyrostl Strom přání.
Tak je psáno." "Uprostřed země Gáj?" Zeptal se udiveně Ion.
"Kde leží země Gáj? Jak se tam můžeme dostat a najít její střed?
Jsem tak unaven, starče, nevím, jak přestojím ještě další
putování, abychom došli na to místo." Ve starcových nevidomých
očích se vesele zablýsklo. "Nemusíme už nikam putovat, králi. Jsme
zde. Na tomto místě, tady u pramene, zasaď zlaté semínko a zalij."
"Ale tys říkal, starče, uprostřed země Gáj." "No však," usmál se
starý. "V této zemi přece nevládl vždycky Magóg a nejmenovala se
vždycky Góga." "Gáj!" Zvolal král. "To je tedy původní, pravé
jméno této země. Gáj. Vždyť už vím. Slyšel jsem přece to jméno
kdysi od své matky!" Král vybalil ze šátku zlaté semínko, opatrně
je uchopil, sklonil se pod pramen a zasadil do země. Ani si přitom
nevšiml, že pokaždé, když vyslovili jméno Gáj, stromy se
zazelenaly a narovnaly trochu víc, květiny jakoby vydaly krásnější
vůni, a dokonce i slunce jakoby problesklo víc z věčných mlžných
mraků. Ion nabral do dlaní z křišťálové studánky a zalil semínko.
"Co teď bude, starče?" Zeptal se. "Půda vpila vodu, ale zatím se
neděje nic." "Neboj se, hochu. Všechno chce svůj čas. I zlaté
semínko. Zatím jsme ještě neprošli celou zemí. Ještě jsme nebyli
na starém královském hradě. I tam nás čeká práce. Pojďme si teď
odpočinout. Tady v zahradě se bude jistě dobře a příjemně spát.
Ráno se vydáme ke královskému sídlu. Je odtud vidět. Támhle na
protější hoře. Ale ještě předtím musíme v údolí projít městem TV
York. Vyspi se na to, chlapče, vstáváme časně." "Je to ale škoda,
starče," přemýšlel nahlas král Ion, když už ulehli pod stromy, "že
tento chrám je tak pobořený a jeho zahrada tak opuštěná." "Nermuť
se, králi," odpověděl na to stařec. "Jednou se lidé této země,
budou-li opravdu chtít, rozpomenou na Zapomenutý chrám, znovu jej
vystaví a jeho zahrada ožije."
Brzy ráno sestoupili z chrámové hory. Ion se nerad loučil
s tímto místem, i když ho stařec ujistil, že se sem ještě vrátí.
Ale zatím se blížili k dalšímu městu, které bude zajisté, jako ta
předtím, plné ubohosti a zoufalství.
Cestou od hory přišli k veliké louce, která se zvedala
v mírném kopci od cesty a nahoře byla plná obrovských květů
nevídaných barev a tvarů. "Starče," zvolal udivená král, "je to
možné, že na pláních této země člověk narazí na takovouhle velikou
a pestrou louku? Vidím na ní roztodivné květiny. Mají sice krátké
a silné stonky, ale květy tak obrovské, že by snad unesly
i člověka." "Člověka snad, králi, ale dítě určitě," odtušil stařec.
"Ostatně, jmenuje se to tu louka dětí." "Ano, vidím jich tam plno.
Většinou opravdu samé děti, i když už větší. Naklánějí se ke
květinám, které je zřejmě velmi vábí svou vůní. Některé děti si
dokonce vylezly až na květ, oči mají zavřené a jen nosem vnímají
jeho výpary. Podíváme se tam blíž?" "Jestli ti mohu radit, králi,
držme se od těch květin raději dál. Jsou nebezpečné." "Nebezpečné?
Vždyť se jich ty děti vůbec nebojí." "Nebojí. chlapče, protože
jsou obluzeny jejich vůní, která jim ujídá rozum. Ale dívej se
chvíli a uvidíš." A skutečně, Ion viděl, jak jeden z těch velikých
barevných květů, na kterém právě seděl nějaký chlapec, se začal
kolem něj ze všech st
