Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Ladislav.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 4, článků celkem: 16170, komentáře < 7 dní: 244, komentářů celkem: 395772, adminů: 60, uživatelů: 5072  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 256 návštěvník(ů)
a 2 uživatel(ů) online:

cizinec
mahilakhra

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Selhání pøedstavitelù Jižních baptistù pøi ochranì obìtí sexuálního zneužívání
·Sbor Bratrské jednoty baptistù v Lovosicích vstoupil do likvidace
·Informace z jednání Výkonného výboru BJB dne 10. kvìtna 2022
·JAS 50 let: Adrian Snell, trièko a beatifikace Miloše Šolce
·Online pøenosy ze setkání všech JASákù k 50. výroèí pìveckého sboru JAS
·Prohlášení tajemníka Èeské evangelikální aliance k ruské agresi na Ukrajinì
·Jak se pøipravit na podzimní vlnu?
·Kam se podìly duchovní dary?
·Bratrská jednota baptistù se stala èlenem Èeské eavngelikální aliance
·Patriarcha Kirill v Západu vidí semeništì zla a sní o vizi velkého Ruska

více...

Počítadlo
Zaznamenali jsme
108421465
přístupů od 17. 10. 2001

Tvorba: MARIE, MATKA JEŽÍŠOVA
Vloženo Čtvrtek, 22. březen 2007 @ 13:29:24 CET Vložil: bolek

Přednáška poslal rony

MARIE, MATKA JEŽÍŠOVA

 přednáška Mgr. Dalibora Molnára na valné hromadě VERITAS v Praze 31. května 2003 –

   Svědectví Písma – Nového zákona o tom, že Ježíš byl Mesiáš – Syn Boží, Bůh sám v lidském těle, je zcela jednotné. Rozdíly jsou ve svědectví o tom, jak se jím stal, jak jím je.

Pavel, Skutky etc.

   Nejstarší novozákonní spisy – dopisy Pavlovy o narození z panny nic nevědí a o Marii, Ježíšově matce, v nich není ani zmínky. Snad nejvýrazněji se zde vyjadřuje Pavel o Ježíšovu původu v úvodu dopisu Římanům, kde mluví o "evangeliu Božím… o Synu Božím zplozeném ze semene Davidova s strany těla, kterýž prokázán jest býti Synem Božím mocně, podle Ducha posvěcení skrze zmrtvýchvstání." (Ř 1,3 kral.) Podobně se mluví v témž dopisu o otcích, "ze kterých je Kristus [Ježíš] podle těla, kterýž jest nade všecky Bůh požehnaný na věky." (Ř 9,5 kral.) Tělesně je tedy podle tohoto svědectví Ježíš potomkem Davidovce, mocí Duch svatého je však Synem Božím, Bohem v lidském těle.


Marek
   Ke svědectví Pavlovu možno přiřadit svědectví nejstaršího ze synoptických evangelií, evangelium podle Marka. Aby bylo prokázáno Ježíšovo mesiášství a Boží synovství, spokojí se tu autor tím, že svědčí o naplnění proroctví, mluvících o tom, že příchod Mesiáše bude předcházet "anděl připravující mu cestu", ozve se "hlas volajícího na poušti". Za toho "anděla" a "hlas na poušti" je pokládán Jan Křtitel (Mk 1,1nn) a Ježíšovo Boží synovství prokázáno Božím hlasem, který se ozval při Ježíšovu křtu. (Mk 1,9–11) "Ty jsi ten můj milý syn, kterého jsem si oblíbil."

Jan

   Evangelista Jan rovněž o narození panny nic neví. Ježíš je tu preexistentní Boží stvořitelské slovo, které se v Ježíši stalo tělem a "přebývalo mezi námi plné milosti a pravdy". (J 1,1nn)

Matouš a Lukáš

   O Ježíšovu narození z panny Marie hovoří jen evangelium podle Matouše a Lukáše. Odvolává se při něm a spatřuje v něm naplnění proroctví Izajášova ze sedmé kapitoly verše 14. "Aj, panna počne a porodí syna," které chápe ve smyslu septuagintního překladu tohoto místa, v němž hebrejské "alma" znamená řecké "parthenos" – panna.
   Všimněme si tohoto svědectví, ve kterém má Marie tak důležitou úlohu, podrobněji:

Rodokmen

   V obou případech provázejí událost divuplného zrození rodokmeny. U Matouše od Abrahama k Ježíši, u Lukáše od Ježíše k Adamovi. (Mt 1,1–17; Lk 3,23–38) Liší se uvedenými jmény. U Matouše jsou vedle otců uvedeny i matky (Támar, Raab, Rút, Betsabé). U Matouše jsou pokolení pečlivě spočítána. Od Abrahama k Ježíši třikrát 14 pokolení.

Čísla v rodokmenu u Matouše

   Ta čísla mají nepochybně svou vypovídající hodnotu. Číslo tři je číslem dovršení, dokonání čehosi, číslem celosti. Třikrát 14 je šestkrát sedm. Také tu jde při čísle šest a sedm o významnou symboliku. Sedm dnů trvá týden. Sedmička je symbolem nějakého uzavřeného celku. Po šestkrát sedmi letech následuje období sedmi let, vrcholících v létu milostivém. V šesti dnech stvořil Hospodin nebe i zemi a sedmého dne odpočinul. Mají tedy ta čísla vyjádřit, že tu cosi významného dosahuje svého vrcholu, spěje ke svému cíli.
   Co se však zde označuje jako se završující, dokončující? Nepochybně to, co je jmény naznačeno: Úloha vyvoleného Božího lidu, Izraele. Poslání, které je vysloveno při vyvolení Abrama – Abrahama. Jde o vyvolení, vrcholící v onom určení: "V tobě dojdou požehnání všechny čeledi země." (Gn 12,1–3)

Lukáš až k Adamovi

   Toto univerzální služebné poslání je pak zdůrazněno v genealogii lukášovské. Nepochybně proto nezačíná, či není dotaženo jen k vyvolenému Abrahamovi, ale k Adamovi, praotci všech lidí a národů.

Otcem je Bůh

   Vrcholně důležité však je, jak je toto vyvolení – poslání dovršeno. Po vyjmenování všech otců se otcem dovršitelem stává zplozením z panny sám Bůh. On sám tedy toto dílo dovršuje, dokonává, den sedmý, či sedmý týden otevírá. Všichni, i ti, kteří byli nositeli vyvolení – poslání, Židé, i ti, pro něž bylo poslání dovršeno – národy, pohané, jsou tu obdarováni. Jediným dárcem je tu Bůh. Všichni jsou si rovni. Židé, potomci Abrahamovi jsou první, ale jen první mezi rovnými.

Jméno Ježíš

   Potvrzeno a jedinečně vyjádřeno je pak toto poselství divu narození z panny ve jménu, které je narozenému dáno: "Ježíš – Jehošua" – "Hospodin je spása – Spasitel" či, jak jinak bychom mohli vyjádřit, spása, která je nám v Kristu dána, je, jak to reformace z celého poselství Písma vyposlechla, "spasením z pouhé Boží milosti".

Početí a narození Jana Křtitele

   Ke stejnému cíli ukazuje i vyprávění, které Ježíšovu početí a narození předchází, vyprávění o narození Jana Křtitele. Narodil se z neplodné Alžběty vlastně divem, zásahem Božím. Podobně se narodil Izák, syn–nositel požehnání a poslání daného Abrahamovi. Lidské síly stoletého Abrahama a devadesátileté Sáry byly k smíchu. Smála se tomu (Gn 17), že otěhotní a porodí Sára, a smál se tomu i Abraham a jméno Izák proto znamená "Zasmál se". Bohem, Boží mocí a silou, milostí jim byl syn darován. Z neplodné a darem Božím byl také syn Manue Samson (Sd 13), vysvoboditel ze jha utlačitelů Pelištejců, a také Samuel, největší ze soudců, prorok a kněz, se rodí z neplodné Anny jako div Boží milosti a slitování (1S 1).

   Příběhem o narození Jana Křtitele mají být tito všichni připomenuti a tak také připomenuto, že ten, který je dokonavatelem poslání, údělu Izraele, je zcela a úplně, dokonale, pouhopouhý dar Boží, Syn Boží tomuto lidu a celému světu darovaný.

Polemika o Mesiášovu synovství

   Polemiku o tom vede Ježíš se zákoníky, všemi synoptickými evangelii dosvědčenou, o tom, čí syn je Mesiáš. Nikoli Davidův, jak oni tvrdí. Dosvědčuje jim to na tomto místě Ježíš citací 110. žalmu: "Řekl Pán Pánu mému: 'Usedni po mé pravici, dokud ti nepoložím nepřátele pod nohy.' Jestliže tedy David nazývá Mesiáše pánem, jak může být jeho synem?" (Mt 22,41 par.)

Mariino mateřství

   Všimněme si nyní, jakou úlohu při této zvěsti, která je hlavním obsahem vyprávění o narození z panny, hraje Mariino mateřství.

Hymny Alžběty, Marie, Gabriel

   Už ony hymnické zpěvy, které Mariino početí a těhotenství předcházejí a provázejí a které bývají pokládány za projevy její jednoznačné a vrcholné oslavy, andělský pozdrav Gabrielův, Mariina odpověď na něj, pozdrav Alžbětin, jsou, ač oslavují Marii, naprosto jednoznačně a soustředěně oslavou toho, který byl počat a který se má narodit.

Mariina sláva a velikost

   "Kecharistomené" je jen oslovením té, kterou Bůh svou milostí obdařil, tedy "milostí obdařená", a nikoli té, která by tuto milost měla sama v sobě, "milostiplná", jak se nesprávně překládá. A požehnaná je "mezi ženami" a nikoli "nad všechny ženy", jak nám opět neprávem přeložili v ekumenickém překladu. V čem pak je její sláva, velikost, kterou před nás tyto texty jako příkladnou staví, ukazují slova Mariina: "Hle, jsem služebnice Páně, staň se mi podle tvého slova“ (Lk 1,38) a slova Alžbětina: "Blahoslavená, která uvěřila, že se splní to, co jí bylo určeno od Pána." (Lk 1,45)

Simeon, Anna, mágové

   Podobně je tomu i v prorockých oslavách Simeona a Anny. Ježíš je jejich předmětem nejvlastnějším a jediným. Právě tak se narozenému Ježíši klaní, své dary obětují mudrci (Mt 1,11n), opěvují ho andělé, klaní se mu pastýři. (Lk 2)

Druhá část zvěsti o narození z Panny

   Pokud jde o Marii samu, právem tu, myslím, můžeme doplnit jako druhou část zvěsti o narození z panny: Jde o spasení z pouhé Boží milosti darované pokorné a poslušné víře, které je panna Marie příkladem.

Blahoslavené břicho a ňadra?

   Biologický fakt Mariina mateřství, byť panenského, je jako zvláštního vzývání hodná dignita "blahoslavenství" výslovně odmítnut v Lukášově evangeliu, tedy v evangeliu, kde je událost narození z panny nejdůkladněji popsána a zachycena. Vypráví se tu o Ježíšovu kázání, při kterém jedna z naslouchajících zvolá: "Blahoslavený břich, který tě nosil, blahoslavené prsy, které tě kojily." Ježíš však odpovídá: "Menun [tj. "spíše" či "naopak"] blahoslavení, kteří slyší slovo Boží a zachovávají je." (Lk 11,27–28)

Kdo jsou Ježíšovi sourozenci a matka

   O odmítnutí tělesného mateřství jako něčeho, co by mělo svou hodnotu v sobě samém svědčí i místo vyskytující se ve všech synoptických evangeliích. V Markově evangeliu je navíc uvedeno v souvislosti, která, jak se zdá, svědčí i o pochybnostech či nepochopení matčině a Ježíšových sourozenců aspoň v některých chvílích Ježíšova života.

   Ježíš byl nařčen, že "ve jménu knížete démonů vyhání démony" (Mk 3,20–22) a tu přichází jeho matka s jeho bratry a žádá Ježíše, v tu chvíli obklopeného učedníky, aby k nim přišel. Chtějí se ho jako posedlého zmocnit a odvést? A tu Ježíš vysloví snad nejostřejší slova odmítající Mariino mateřství jako něco hodného vzývání: " 'Kdo je má matka a moji bratři?' Rozhlédl se po těch, kteří seděli v kruhu kolem něho a řekl: 'Hle, moje matka a moji bratři! Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka.' " (Mk 3,31–35 par.)

Dvanáctiletý Ježíš

   Také vyprávění o dvanáctiletém Ježíši, který se svým rodičům ztratil, protože se neobvykle dlouho zdržoval v jeruzalémském chrámu, hovoří o tom, že Ježíšovi rodiče, otec i matka, Ježíšovo poslání aspoň zprvu nechápali. Když jim Ježíš řekl: "Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce, oni jeho slovu nerozuměli." (Lk 2,41–52)

Evangelium podle Jana: Svatba v Káni

   Zvláštní zmínku o Marii, Ježíšově matce, obsahuje evangelium podle Jana. Také vlastně hned na počátku, jako by v úvodu k jeho působení, vypráví o svatbě v Káni Galilejské. Svatba, svatební hostina, hostina vůbec, jsou v Písmu obvyklé symboly pro království Boží. Když se při hostině nedostane vína – nápoje radosti, a Marie na to Ježíše upozorňuje, je to upozornění nejen na nedostatek té hostiny, ale i na vzdálenost – nepřítomnost toho, čeho má tato hostina být obrazem. Proto Ježíš na toto upozornění odpovídá slovy: "Co mně a tobě, ženo, ještě nepřišla má hodina." Jeho hodina je hodinou příchodu tohoto království. Toto odmítnutí, či odkázání mezí, má podobný smysl jako odpověď zmrtvýchvstalého Ježíše učedníkům, na otázku, kterou mu dali před jeho nanebevstoupením: "Pane, v tomto času napravíš království Izraele?" Ta odpověď tenkrát zněla: "Není vaše věc znát časy a příhodnosti časů, které Otec položil do své moci." (Sk 1,6–7)

   Marie se tu však obrací ke služebníkům a říká jim: "Cokoli by vám řekl, učiňte!" Když to poslušně učiní, voda se promění ve víno, hostina v radostnou hostinu, jas království Božího pronikne přítomnou chvíli. Pronikne tam, kde se poslušně plní Ježíšovo slovo. Div zpřítomnění království Božího se děje jako odpověď na poslušnou víru a tento div zpětně víru působí. Proto je v závěru pověděno: "Uvěřili v něho učedníci jeho." Marie je tu tímto způsobem evangelistu Janovi vlastním, postavena po bok Janu Křtiteli, svědku, ukazujícímu na Ježíše, Spasitele světa. (J 1,29) Je to, myslím, vrcholné vyjádření o úloze Marie, matky Ježíšovy, v Novém zákoně vyjádřené.

Marie a učedník u kříže

   O Marii se v Janově evangeliu mluví také v souvislosti s Ježíšovým zápasem na kříži. (J 19,25–27) Jen v tomto evangeliu spolu s jinými z učednického kruhu stála u Ježíšova kříže Ježíšova matka. Když Ježíš spatřil svou matku a vedle ní "učedníka, kterého miloval", oslovuje je. Matku: "Ženo, hle, tvůj syn!" Učedníka: "Hle, tvá matka!" Dodává se: "V tu hodinu ji přijal onen učedník k sobě."

   Toto sdělení je určitou obdobou vyprávění z evangelia Lukášova o zločinci ukřižovaném po Ježíšově pravici. Tam se Ježíš smilovává, zvěstuje spásu, spolu s ním trpícímu, umírajícímu a k němu se utíkajícímu člověku, zde ukazuje cestu z bolesti a žalu těm, kteří jsou jeho smrtí hluboce zasaženi. Mají ji nalézt ve vzájemné lásce a pomoci, kterou mají jeden druhému věnovat. Spasitelská moc kříže, moc lásky tu triumfuje nad mocí zla a smrti, která jej drtí. I v těchto chvílích koná své poslání, podává ruku potřebným ku pomoci.

   Slova "v tu hodinu ji onen učedník přijal k sobě", pak ukazují, na čí straně byla iniciativní úloha ochránce a opětovatele laskavé péče. Ochranu a péči přejímá především učedník o Marii, Marie ji vděčně přijímá a v lásce opětuje, má přijímat, opětovat.

   Profesor Souček ve své knize: "Utrpení Páně podle evangelií" vidí v tomto oddílu vysloveno – autorem evangelia tlumočeno – Ježíšovo poselství církvi ze Židů a církvi z pohanů, stojících v době napsání evangelia ve vzájemných sporech. Ježíš je tu odkazuje, jim přikazuje, vzájemnou službu a pomoc v láskyplném vzájemném přijetí a soužití. Při významové mnohovrstevnosti sdělení Janova evangelia může být obojí zvěstným závěrem tohoto oddílku. Marie ve výkladu Součkově pak symbolizuje církev Židů, učedník církev z pohanů.

   Co tedy ze všeho, co bylo ve svědectví Písma o Marii pověděno, jak jsme si to ukázali, vyplývá?

   Důležitý důsledek je tu třeba předně vyvodit pro naše rozhovory, které spolu často vedeme a které nás i v reformačních církvích rozdělují. Jsou události divuplného Ježíšova zplození historickou – biologickou skutečností, či jde o událost zvěstnou, jen symbolicky v navázání na prorocké zaslíbení zdůrazňující to, co je v Pavlových dopisech a všech novozákonních spisech vyjádřeno, Ježíšovo Boží synovství?

Historie? Biologický fakt?

   Z toho, co jsme pověděli, myslím, jasně vyplývá, že by nás toto rozdílné chápání biblického svědectví nemělo rozdělovat, vést k vzájemnému odsuzování. Početí bez účasti muže, i když nepravděpodobné, neprokazatelné a v této podobě výroku Pavlovu vlastně protikladné, nelze vyloučit a apriorně odmítnout. Dle toho však, co jsme pověděli, je způsob, jak budeme tyto události chápat adiaforní, nedůležitý. Oč jde, je Boží otcovství, spasení nám darované z pouhé Boží milosti a pouhou vírou uchopované. Když vyznávám: "…jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny", tuto svou víru ve spasení bez lidských pomocníků a prostředníků vyznávám, k ní se hlásím. Vše ostatní je nedůležité a nemělo by mezi nás klást jakékoli přehrady či dělící meze. Nemělo, poněvadž ani Písmo ve svém novozákonním svědectví z tohoto divu jako biologického, historického faktu, žádné další důsledky nevyvozuje, Marii proto za osobnost nad jiné se tyčící a vzývaní božských poct hodnou nevyhlašuje. Vedle ostatních svědků jí, jak jsme ukázali, čestné, ale s ostatními v jedné linii se nacházející, místo dosvědčuje.

Mariánská dogmata

   Jinak je tomu, žel v rozporu s Biblí, v sesterské církvi římskokatolické, jejích tzv. mariánských dogmatech. S ní jsme v minulosti a také v přítomnosti ponejvíce přicházeli ve svém hledání pravdy do střetů, žel často i násilných, a do střetů a rozhovorů přicházíme v této otázce i v současnosti. Proto chci o těchto dogmatech podat ve svém výkladu o Marii zprávu a s tím, co jsme si ukázali jako svědectví Písma, to porovnat.

   Ta dogmata jsou čtyři. Prvé o neposkvrněném početí, druhé o věčném panenství, třetí o Marii jako matce Boží, čtvrté o Mariině nanebevzetí.

Neposkvrněné početí – Immaculata conceptio

   To prvé hovoří o neposkvrněném početí nikoli Ježíšově, o kterém, jak jsme slyšeli, hovoří některé biblické spisy, ale o neposkvrněném početí Ježíšovy matky. Rovněž ona jako Ježíš byla podle tohoto dogmatu počata bez poskvrny prvotním hříchem, který je, podle výkladů k tomu připojených, přenášen na dítě prostřednictvím pohlavní rozkoše při souloži.

   V Písmu nemá toto dogma žádné opory. Uváděná místa, jež by měla být v nějaké souvislosti s tímto učením, žádnou takovou souvislost nevykazují. Uváděno bývá Gn 3,15 v mylném překladu a výkladu. Správně zní: "Mezi tebe [hade – ďáble] a ženu položím nepřátelství mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu patu." Především je tu žena v římskokatolických výkladech ztotožněna s Marií, matkou Ježíšovou. Ze souvislosti je však patrné, že jde o ženu v obecném slova smyslu, nikoli ženu určitou. Dále je zájmeno "ono" (rozumí se sémě) mylně překládáno "ona" (rozumí se žena – Marie). Ale ani překlad a výklad "žena" ve smyslu Marie, ani "ono" mylně přeložené "ona" i kdybychom je připustili, nic nevypovídá o Mariině neposkvrněném početí.

   Druhé místo Lk 1,28 jsme již zmínili. Jde tu o překlad – výklad řeckého slova "kecharistomené" překládané "gratiaplena", "milostiplná", ač správný překlad zní "milostí zahrnutá či obdařená". Neznamená tedy tento výraz nějakou Mariinu vlastnost, obzvláštní kvalitu, ale dar, kterého se jí, jak sama dále v souvislosti vyznává, nezaslouženě dostalo. Ale ani tu, kdybychom mylný překlad – výklad připustili, nevypovídá se zde nic o neposkvrněném početí.

   Jediným důvodem zůstává vždy znovu uváděné: "Decuit, potuit, voluit. Si igiter voluit, fecit." "Slušelo se, mohl, chtěl. Jestliže tedy chtěl, učinil," které ovšem ničím jiným není než jakousi rádoby logickou konstrukcí, ve které člověk – církev určuje samému Bohu, co se vzhledem k Marii slušelo, co tedy chtěl, a proto také najisto učinil.

   V církvi, jejích dějinách se o toto dogma vedly dlouhé a úporné spory, snad nejdelší z těch, které provázely všechna tato dogmata. Až do roku 1830 prý zasáhla do těchto sporů sama Maria nápisem na zázračné medailce, kterým prý dala najevo, že chce být vzývána jako bez hříchu počatá. Dogma pak vyhlásil papež Pius IX. roku 1854. Maria pak prý za ně poděkovala lurdskými zjeveními, při nichž oslovila dívenku Bernadetu a představila se jí slovy: "Já jsem neposkvrněné početí."

   Dogma samo zní: "…byla od prvního okamžiku svého početí ojedinělou výsadou všemohoucího Boha se zřetelem k zásluhám Ježíše Krista, Spasitele lidského pokolení, uchráněna neporušenou od všeliké poskvrny prvotní viny. To je od Boha zjeveno a proto tomu všichni věřící musí pevně a stále věřiti."

   Už toto dogma však nejen že není Písmem odůvodnitelné, ale je s ním v protikladném rozporu. Stavíc Marii po bok a na roveň Ježíši, bohočlověku nám ve všem podobném mimo hříchu, připravuje předpoklady pro její spoluspasitelskou úlohu vedle Ježíše, kterou, jak jsme si ukázali ve svědectví Písma, nikdo nemá.

Věčné panenství – Semper virgo

   Druhé dogma se týká Mariina věčného panenství. Dle něho nejen panensky počala, ale i porodila a pannou navždy.

   Můžeme opět opakovat. Nemá oporu v Písmu. V celé řadě novozákonních svědectví (Mt 18,53–58; Mk 6,1–6; Ga 1,14) se hovoří o Ježíšových bratrech a sestrách. Římskokatoličtí vykladači namítají: Nejedná se o Ježíšovy přímé sourozence, jen o jeho příbuzné, bratrance, sestřenice apod. Přihlédneme-li však k místům, kde se o Ježíšových sourozencích hovoří, nejeví se nám tento výklad jako přesvědčivý.

   Mariino věčné pannenství vyjádřil a potvrdil lateránský koncil roku 649. Nešlo však o ekumenický koncil, jen místní, není tedy toto prohlášení výslovným dogmatem. Jako dogma se však předkládá a je mu tak rozuměno. Praví se v něm: "Kdo se svatými Otci nevyzná, že svatá, ustavičná a neposkvrněná Panna Maria je ve vlastním a pravém smyslu Boží Rodičkou, že totiž božské Slovo, které se před všemi věky zrodilo z Boha Otce, v posledním čase skutečně a v pravdě bez semene počala z Ducha svatého a neporušeně ho porodila, a že její panenství po porodu zůstalo netknuté, ať je zavržen."
   Nejen neshoda, ale i protikladnost tohoto výroku vzhledem ke svědectví Písma pokračuje. Ukázali jsme si, jak panenské mateřství Mariino je vlastně jen prostředkem k vyjádření jedinečného otcovství Božího. V tomto dogmatu, ať už jakkoli církevně právně zakotveném, se onomu prostředku věnuje taková pozornost, že se z prostředku stává součástí účelu, součástí zvěsti, předmětem víry.

Matka Boží – Theotokos

   Ve třetím dogmatu je Maria jmenována Boží matkou. Chalcedonský koncil, který se sešel v roce 451 hovoří o tom, že Ježíš Kristus je dokonalý Bůh a dokonalý člověk "…pro nás a naši spásu se narodil z Marie Panny, Boží Rodičky." Druhý koncil cařihradský roku 553 k tomu dodává: "Kdo řekne, že svatá, slavná, vždy panna Maria je pouze v nevlastním smyslu a ne v pravém smyslu Boží Rodička, nebo podle vztahu jako by se z ní narodil pouhý člověk, ale ne Boží Slovo vtělené a z ní narozené… budiž vyloučen."

   Nikde se v Písmu nehovoří o Marii jako o matce Boží. Je jmenována jen jako matka Ježíšova. Pozoruhodné pak je, že ji Ježíš nikde svou matkou nenazve. Oslovuje ji vždy pouze "ženo". Není už to varováním proti možnému nepatřičnému, ale dogmatem uskutečněnému Mariinu povýšení, celému písmu se příčícímu vytvoření jakési božské rodiny? Jedinost a jedinečnost Božího daru spásy je tu nejen vážně narušena, ale už přímo popírána.
   To je patrno na důsledcích, které jsou z tohoto dogmatu vyvozovány. Ve spisku P. Metoděje Minaříka "Mariánská dogmata" se k tomuto dogmatu uvádí: "Mateřstvím je Maria nejúžeji spojena se svým božským Synem. Ježíš je však nejen bohočlověk, ale i Vykupitel. Maria má největší podíl i na činu jeho vykoupení." "Kristus však je nejen hlavou svého těla, církve, ale i jejím snoubencem, ženichem. A církev je nejen jeho tělem, ale i snoubenkou, nevěstou, ženou. I jako takovou ji Maria představuje."

   Ze spisu Ludvíka Grigniona z Montfortu se zde cituje: "Duch svatý nemá možnost ukázat svou plodnost v tajemství nejsvětější Trojice, ale stal se plodným skrze Marii, s níž se zasnoubil. S ní a v ní vytváří denně až do konce světa předurčené údy těla, jehož on sám je klanění hodnou hlavou. Čím více nalezne v duši Marii, svou drahou a nerozlučnou snoubenku, tím mocněji v ní působí, aby vytvořil Ježíše Krista v této duši a tuto duši v Ježíši Kristu." Vrcholí pak toto hrubé, Bibli zcela vzdálené, pomýlení citováním prý staré zásady k tomuto dogmatu se družící: "Nikdo nemá Boha Otcem, kdo nemá Marii matkou."

Nanebevzetí – Ascensio

   Čtvrtým mariánským dogmatem je dogma o nanebevzetí Panny Marie. Nejen že o něm není nikde v Písmu ani zmínky. Žena oděná světlem, o které se hovoří ve 12. kapitole knihy Zjevení, není v žádném případě matka Ježíšova Marie, ale lid Boží, církev. Nelze ji tedy uvádět do souvislosti s tímto dogmatem. Ani v církvi však do 4. století není o Mariině nanebevzetí ani zmínky. Epifanés (†430) o Marii píše: "Snad zemřela a byla pohřbena, snad usmrcena, snad je dosud naživu… její konec nezná nikdo." Teprve od 5. století se vyskytují apokryfy o jejím nanebevzetí a až roku 1868 sepsalo při prvním vatikánském koncilu 195 koncilních otců petici, aby bylo nanebevzetí panny Marie vyhlášeno dogmatem. Pius XII. v roce 1946 pak rozeslal všem biskupům dotazník, ve kterém se měli vyjádřit, přejí-li si, aby Mariino nanebevzetí bylo vyhlášeno za článek víry. Když byla odpověď téměř jednomyslná, vyhlásil papež Pius XII. s odvoláním na tento souhlas ve své konstituci: "Vynášíme, prohlašujeme a definujeme jako božsky zjevené dogma, že neposkvrněná, vždy panenská Matka Boží Maria, po dokončení běhu pozemského života, byla s tělem i duší vzata do nebeské slávy."

   Účelem tohoto dogmatu je opět nepatřičné, Písmu protichůdné, oslavení Marie, její vyzdvižení až na úroveň Boží. Spolu s Ježíšem dle našeho vyznání "sedícím na pravici Boží", tzn. vládnoucím nad světem spolu s Otcem, také ona vládne a rozdává milosti jeho obětí vykoupené, svými přímluvami pak získává spásu těm, kteří se k ní utíkají, ano, jako by nebylo spásy bez její přímluvy, vždyť dle "staré zásady": "Kdo nemá Matku, nemá ani Otce." Neblahé nepochopení zvěsti o narození z Panny, posunující to, co má být služebné, do role hlavní, je tu dokonáno, z biblické trojjedinosti se stává Boží rodina, ve které má Matka roli obzvláště milostiplnou. Bývá nazývána "Prostřednicí všech milostí a bývá vzývána jako přímluvkyně, pomocnice, zachránkyně a prostřednice." Bůh prý "k nám přišel skrze Marii a chce, abychom my skrze ni přišli k němu."

Porovnání mariánských dogmat a Písma

   Máme-li uzavřít toto srovnání svědectví Písma s mariánskými dogmaty, nelze jinak než opakovat: Nepochopením a dalším rozvinutím biblického vyprávění o Ježíšovu narození z panny dochází k zastření a zkreslení zvěsti v tomto vyprávění obsažené. Jde v něm o spasení v Ježíši Kristu darovaném všem z pouhé Boží milosti, o jedinou a jedinečnou spasitelnost Boží lásky, jak ji poznáváme v jeho díle, slovu a oběti. Mariánskými dogmaty je tato zvěst odsouvána, zastírána, až zcela ve své jedinečnosti zastřena. Na místo pracovité a až do oběti jdoucí Boží lásky vstupuje podoba lásky rozněžnělé citovosti, nesoucí v sobě často motivy až eroticky zabarvené a sexuálně dráždivé, místo osvobozující víry znevolňující odpustkářské zákonictví, na místo bedlivého naslouchání Slovu a hledání Pravdy v něm zvěstované kult a mystické zanícení často, žel, dobře se snášející s konkvistádorskými taženími, protireformační zaslepeností a bezcitností.

   Škodlivou marnost ctění svatých a víry v ně a s tím pochopitelně i v Marii prostě ale skvěle postihla v době toleranční jedna z venkovských žen, hlásících se k evangelické církvi. Při výslechu před komisí, určenou k tomu, aby přihlašující od jejich úmyslu odvrátila, odpověděla na varování jednoho z komisařů, že se vystoupením z římskokatolické církve zbaví přímluvy Marie a svatých: "Jedna jediná kapka krve mého Spasitele je pro mou spásu nekonečně platnější než všechny přímluvy Mariiny a všech vašich svatých."

   Varováním před hledáním spasitelné pomoci jinde než v Bohu samém je výrazným způsobem už starozákonní příběh Saulův ze závěru jeho života (1S 28). Saulovi se jeví, že se od něj Hospodin odvrátil. Hledá proto zastání, přímluvu u Samuela a taková je Samuelova odpověď: "Jestli se od tebe Hospodin odvrátil, je marné hledat zastání jinde." Proč? Poněvadž Boží láska je dokonalá. Není dokonalejší, slitovnější, chápavější, spravedlivější lásky než je ona. Hledat zastání, pomoc jinde je jen novým hříchem, urážkou vrženou této v Ježíši Kristu za nás se obětující lásce v tvář.

   "Není v žádném jiném spasení a není jiného jména daného lidem, skrze které bychom mohli být spaseni." (Sk 4,12) Je jen jeden jediný: Ježíš Kristus. Tak to zvěstují hned na počátku apoštolové před židovskou radou. Dodnes není a není to ani Marie. Ta spása, která nám v něm byla darována je dokonalá a nepotřebuje žádného doplnění. Chtít ji nějak doplňovat, vylepšovat, usnadňovat je marné a urážlivé.

   Nakonec si však položme otázku snad nejžhavější. Žijeme v období ekumenismu, myšlenky vzniklé mezi církvemi vzešlými z reformace, ke které římskokatolická církev měla stanovisko po dlouhou dobu zdrženlivé, chladné, až odmítavé, dnes však horlivě zastávané. Jsme za to vděčni. Jsme však pokud jde o Marii, dogmata k ní se vážící, a ovšem nejen o ni a tato dogmata, často na rozpacích. Zůstaňme však v rámci našeho tématu při nich a kultu, který se tu na jejich základě i z podnětu nejvyšších míst rozvíjí. "Totus tuus" - "celý tvůj" ve vztahu k Marii je životním heslem současného papeže Jana Pavla II. O Marii pak mluví jako o patronce ekumeny. Jak tomu máme rozumět? Díváme-li se na události neblahého a zejména u nás v Čechách bolestného údobí protireformace, byla Marie zcela zřejmě a nepochybně patronkou tohoto rekatolizačního úsilí. O jakou ekumenu to tedy vlastně jde?

   S tím je pak spojena ona otázka, kterou mnozí kladou: Máme v ekumenických snahách i s římskokatolickou církví pokračovat? Je to otázka pochopitelná zvláště když se doslýcháme o posledních projevech papežových v tomto směru – po svatořečení Sarkandrově, jeho stanovisku k nároku církví vzešlých z reformace nazývat se církvemi, tělem Kristovým, Božím prostředkem spásy, nedávno vyslovené stanovisko k interkomunii a jiné.

   Odpovídám na tuto otázku rozhodným: Je třeba setrvat. Stojím na tomto stanovisku, poněvadž jsem přesvědčen, že jsou ekumenické snahy od počátku až podnes v naprostém souhlasu s Boží vůlí a že tedy, prohlašuj kdokoli, byť i sám papež, cokoli a s jakýmikoli úmysly kohokoli za patrona ekumeny, je jejím patronem Pán Bůh sám. Biblických dokladů mohu uvést dlouhou řadu. Zvláště jednoznačný a významný je ten, který bývá právem nejčastěji uváděn: Prosba z Ježíšovi modlitby z evangelia podle Jana: "…aby všichni jedno byli jako Ty, Otče, ve mně, a já v tobě, aby i oni v nás jedno byli, aby uvěřil svět, že jsi Ty mne poslal." (J 17,21)

   A jsem také přesvědčen, že Pán Bůh si tu své dílo již koná. Dokladem toho jsou mi výsledky druhého vatikánského koncilu. V mnohém jsou nám vítané, blízké, možno říci, oprávněnost reformace potvrzují a jí se i blíží. Co však pokládám ze všeho za nejdůležitější a co bychom měli co nejvděčněji vítat, je skutečnost, že na základě tohoto koncilu se konečně dostává Bible i v této církvi do rukou všech i laiků, bohoslužby se i v ní konají v mateřských jazycích. To je základně důležité rozhodnutí. Vzpomeňte, co znamenala Bible, k čemu vedla její znalost v Čechách, jakou úlohu hrála všude, kde se jí takového místa dostalo. Jsou dnes v římskokatolické církvi mnozí, kteří Bibli objevují, jsou jí zaujati a mnohdy nás, kteří někdy už jako bychom jí příliš uvykli, zahanbují. Být s nimi v kontaktu je pro ně potřebné a podnětné a je to i pro nás potřebné a podnětné. A tedy: Setrvejme! Jsem přesvědčen, že jde o Boží dílo, které nelze zvrátit.

   Bude jeden ovčinec a jeden pastýř, ale nebude to nikdo z lidí, "Beránek, který je uprostřed trůnu Božího nás bude pást a povede k pramenům života." (Zj 7,17)



Podobná témata

Přednáška

"MARIE, MATKA JEŽÍŠOVA" | Přihlásit/Vytvořit účet | 5 komentáře | Search Discussion
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Katolicka Maria = Babylonska Semiramis... (Skóre: 1)
Vložil: Gojim v Čtvrtek, 22. březen 2007 @ 14:32:44 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
... Pak Semiramis přišla s kýmsi do jiného stavu. Protože však byla člověkem a současně i bohyní, prohlásila se za Svatou Pannu. Synovi, kterého porodila dala jméno Tamuz a vyhlásila, že je to převtělený Nimrod. Na to se prohlásila za Baálova (neboli Nimrodova) ducha, vtěleného do lidské matky. Byla svatou pannou, a přesto lidskou matkou.
Záhy se všude objevily její malé podobizny - sošky, na nichž drží dítě - malého boha slunce, o kterém vyhlásila, že je jejich spasitelem. Kromě toho vyžadovala své neustálé chválení, blahoslavení, blahořečení a vyvyšování. Uctívání své osoby nakonec přivedla k dokonalosti tím, že se k ní měli všichni neustále modlit, aby se u boha Nimroda, boha slunce, přimlouvala. Nechala se oslovovat Svatá orodovnice.
Hlavní modlitbou bylo neustálé opakování jejího jména a různé meditace prokládané modlitbami k její osobě podle přesně sestaveného růžence. I ten byl v Babylonském království jejím vynálezem.
Příběhy o Semiramis, Nimrodovi a Tamuzovi se brzy rozšířily do celého světa. Staly se velice populární a sen o bohu a bohyni s dítětem se stal pro všechny skutečností. Zakotvil v mnoha mytologiích a všechny byly založeny na těchto lidech. Semiramis se stala známou jako Královna nebes.
Satanští démoni čas od času vzali na sebe podobu Semiramis a zjevovali se na různých místech jako zázrak. A bylo to přizpůsobeno každému náboženství: japonskému, egyptskému, kavkazskému, hinduistickému, africkému, katolickému, čínskému apod. Každá země dodnes vlastní svého patrona nebo svou pannu s dítětem. Všechny Semiradiny vynálezy najdeme v uctívání Venuše, Diany, Isis, Quadelupy, Fatimy a dalších. Dokonce i Židé uctívali dříve Královnu nebes.

Oba hlavní symboly - Semiramis jako Marie, Královna nebes, Bohorodička, Nejsvětější panna, Neposkvrněná, Matka boží, Orodovnice, Trpitelka světa, Panna nejblahoslavenější, Neposkvrněné srdce, Fatima, Paní nebes ... apod. a symbol kříž opět ve tvaru T - se dostaly i do zestátněné, všeobecné (neboli katolické) církve roku 313 n.l. Spolu s tím se tam dostaly i ostatní původní babylonské praktiky. A tak okultní pohanství obdrželo novou, zdánlivě křesťanskou tvář.

Pod pláštěm moderní kultury je dnes uschován a zlegalizován největší díl okultismu a mysticismu. Počátek těchto dvou systémů je v uctívání duše zemřelých i žijících. Její vzývání, její oslovování, vyvyšování, modlitby k ní a podobné rituály jsou naprosto zjevnou formou spiritismu.
Bible však kult duše a její uctívání na žádné ze svých stránek neuznává. Můžeme přečíst Bibli od začátku až do konce a nikde se její hrdinové neobrací k duši zemřelých, aby s ní komunikovali, aby se k ní modlili, aby s ní meditovali, aby s ní hovořili, žádali jí o radu apod. Nikde také nejsou oslovováni ani samotní mrtví lidé.
Uctívání duše sahá do mnohem větší minulosti, než je starý Babylon. Je to Kainovo náboženství a náboženství jeho rodu, které pak přešlo i do rodu Chámova. V době starého Babylona pak bylo rozvinuto do obrovských rozměrů. Proto se má dnes za to, že je to starobabylonská okultní záležitost.

Na dalších stránkách Dr. Rivera popisuje, jak se Ignác Loyola dostával do stále užšího kontaktu s duchovním podsvětím, až nakonec sám dělal mnoho různých duchovních zázraků (například se při meditacích o Panně Marii vznášel a přelétával z místa na místo apod.). Dále si všímá jezuitského řádu, jak je propojen s okultními vědami.

Jezuité používají tajné charizmatické hnutí. V tomto hnutí využívají montanistické metody, mystiku a Loyolova Duchovní cvičení, dále filozofii, metafyziku, psychoanalýzu, logiku, psychologii, hypnózu, telepatii, telekinezi, parapsychologii (vědecké čarodějnictví), psychiatrii a psychoterapii. Dnes se tyto vědy souhrnně nazývají
Vědy o správném lidském chování ve skupinách. Všemi těmito znalostmi okultních věd se jezuité zabývají. Používají je pro své úkoly. Vybavili jimi také své kněze, aby získali vládu nad národy.,

Žádná jiná skupina se nikdy nezabývala okultismem hlouběji než jezuité. Jejich intenzivní studium okultismu je přivádělo do stále těsnějšího spojení se satanem. A k tomu používali i transcendentální meditaci ze všech druhů budhismu. V dnešní době například spolupracují s čarodějnými doktory na celém světě a posílají jim např. svatou vodu. Jezuité napomáhají rozvíjet kulty pomocí financí a infiltrací.
8. července 1980 se ukázalo, že papež Jan Pavel II. vůbec nic nenamítá proti africkému čarodějnictví založenému na duchovních kultech, které ovládají katolicismus, neboť chová naději, že když tyto kulty trochu očistí, mohou pomoci šířit »Kristovo« evangelium.

Okultní systém,
jak píše dál Dr. Rivera , nikdy nebyl křesťanskou církví. Proto i jakákoliv organizace, která je na okultismu založena, není křesťanskou, biblickou organizací. Starověké satanské obřady používaly při obětech dětí bohu Baálovi sůl a olej. A aniž o tom katoličtí rodiče mají v dnešní době ponětí, používají se tyto symboly opět k tomu, aby jejich nevinné děti byly znovu zasvěceny babylonským démonům. Během obřadu křtu se dítě zatím nesmí setkat s římskokatolickým »Ježíšem«, to je oplatkem, do něhož kněz během mše magicky - transsubstanciací - promění Ježíše Krista. Pak tohoto oplatkového boha (římskokatolického Ježíše) umístí na oltář církve.

Pokracovanie Edmont Paris - Tajne dejiny Jezitov - cast: Jezuitske modlarstvo


Pozri tiez clanok:

Preco Maria place ...



Pri podpisovani charty ecumenica tj. previazanim krestanstva s katolicizmom, praje evanjelikalnym krestanom vela stastia ...

Vas gojim. :-))))




Žije-li křesťan homosexuálně, cizoložně, potratářsky, nechrání ho ani krev Kristova (Skóre: 1)
Vložil: Seraphim v Čtvrtek, 22. březen 2007 @ 15:26:07 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) http://cs.gloria.tv/?user=416
Žije-li křesťan homosexuálně, cizoložně, potratářsky, a nepřestane-li s tím, tak ho nezachrání ani krev Kristova ani víra v přímluvné modlitby Panny Marie a dalších svatých.

Mgr. Libor Halík PhD., duchovní Pravoslavné církve



MODLÁŘSTVÍ JE OHAVNOST A TĚŽKÝ HŘÍCH ! (Skóre: 1)
Vložil: Standa v Čtvrtek, 22. březen 2007 @ 15:58:43 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Učení z Písma:

Jan 14:1  "Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne.

             2 V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo.
             3  A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já.
             4  A cestu, kam jdu, znáte."
             5  Řekne mu Tomáš: "Pane, nevíme, kam jdeš. Jak bychom mohli znát cestu?"
             6  Ježíš mu odpověděl: "Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.
             7  Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho již znáte, neboť jste ho viděli."
             8  Filip mu řekl: "Pane, ukaž nám Otce, a víc nepotřebujeme!"
             9  Ježíš mu odpověděl: "Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty mě neznáš? Kdo vidí mne, vidí Otce. Jak tedy můžeš říkat: 
                 Ukaž nám Otce?

__________________________________________________________________________________________________________________________


Z Marie se stala Boží matka, prostřednice rozhodnutím efezského koncilu r. 431, ačkoliv bible jasně učí, že jediný prostředník je Ježíš. Pán Ježíš nikdy neřekl já a moje matka, ale vždy jen: "Já jsem ta cesta... dveře... nikdo nepřichází k Otci než skrze mne." Přesto člověk, Lev XIII. v r. 1891 nadekretoval, že nikdo nemůže ke Kristu jinak, než skrze Marii. V r. 1896 se z Marie "úředně" stala prostřednice k prostředníkovi - Mediatrix. Kdyby lidé četli bibli!

Je totiž jeden Bůh a jen prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš. (1Tm 2,5)

Marie o sobě dobře věděla, že potřebuje spasitele, jako každý hříšný člověk.

Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli... (L 1,46-47)

Pán Ježíš postavil každého znovuzrozeného křesťana na roveň své matky - panny Marie.

Neboť kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka. (Mt 12,50)

Přesto, člověk, Pius IX, v r. 1854 nadekretoval, že Marie se narodila bez dědičného hříchu. Poněvadž

...Bůh poslav Syna svého v podobnosti těla hřícha (hříšného těla)... (Ř 8,3 - kral.bible),

Marie musela být normálním, hříšným, smrtelným člověkem. Od koho by Ježíš zdědil podobnost hříšného těla? Kdyby se Marie odlišovala od ostatních lidí bezhříšnou podstatou, Ježíš by nás ani nemohl spasit, protože by s námi nebyl propojen lidskostí. Ježíš zdědil po své matce podobu normálního člověka, ale byl současně Bohem po otci - Duchu svatém. Bible neučí, že Ježíš měl hříšné tělo, bible učí, že Ježíš měl podobnost hříšného těla.

Další člověk, Pius XII. v r. 1950 nadekretoval, že tělo panny Marie po její smrti bylo vyneseno do nebe. Proto v některých krajích vytahují na provaze sádrovou sošku Marie ke stropu kostela.

Jak je možné, že kult matky s dítětem je tak silně zakořeněn v římské církvi? Více než dvě tisíciletí před Kristem babylónští pohané zbožňovali sošky královny nebes a jejího syna. Z Babylónu se tento kult rozšířil do nejzazších koutků Země. Původní matka byla Semiramis, překrásná Nimrodova žena, která byla dokonalý vzor bezuzdné rozkoše a prostopášnosti. Byla zbožňována jako Rhea, velká matka bohů. Vyzvedla Babylón nad všechny národy a udělala z něj trůn modlářství a "posvěcené" prostituce. Symbol nevěstky s kalichem v ruce byla babylónská modla, kterou převzali Řekové a jejich Venuše držela kalich rovněž. Římská církev přirozeně převzala tento symbol o něco později, aby uspokojila pohany, kteří se Konstantinovým dekretem, ne vlastním srdcem, stali "křesťany". V r. 1825 byla vyražena medaile s papežem Lvem XII. na jedné straně a na druhé straně byl Řím symbolizovaný ženou s křížem v levé a s kalichem v pravé ruce. Nápis "Sedet Super Universum" znamená, že její trůn je nad celým světem. Nad celým světem, jak bible učí, trůní přece Satan! Z Babylónu, protože z něj byly všechny národy rozptýleny, zná matku s dítětem celý pohanský svět. V Egyptě jsou to Isis a Osiris, v Indii Isi a Iswara, v Asii Cybela a Deoius, v pohanském Římě Fortuna a Jupiter, v Řecku Irena s Plutem atd. V Tibetu, Číně a Japonsku byli Jezuité šokováni, když nalezli matku s dítětem stejně zbožňovanou jako doma. Šing Mu, matka Číny s dítětem v náručí a svatozáří by mohla být bez sebemenší úpravy přemístěna do kteréhokoliv katolického kostela. Italská "Madona" znamená "Má paní", což zdůrazňuje Mariin "božský status". Člověk přece nemůže být bohyní! "Můj Pán" je Bůh - JEŽÍŠ KRISTUS!
________________________________________________________________________________________________________________________


svědectví:


Zjevování Panny Marie a postoj Bible


Řád s nadšením přijal učení Dunse Scota o neposkvrněném početí Panny Marie. Pius IX. z něho s úspěchem učinil v roce 1845 dogma.
Erasmus satiricky popisuje uctívání Marie ve své době. Satira se zakládá na tom, že ve čtvrtém století byla vymyšlena báje o Lorettově domě. Tento dům prý přinesli z Palestiny an-dělé. Jezuité tuto legendu uvítali a také ji i hájili. Jezuita Kanisius šel dokonce tak daleko, že vypracoval i dopisy od Marie a do Loretta začalo přitékat obrovské bohatství (podobně jako dnes do Lurd, do Fatimy apod ...)
A tisíce svedených lidí a katolíků slepě důvěřuje, že zjevená Marie je pravá. Že je to sku-tečná Marie z dob pozemského života Ježíše Krista. Ale jen jezuité, a to pouze nejvybranější, znají skutečné tajemství všech zjevení a všech duchovních projevů s touto bytostí. Jen oni ví, že je to strašlivý klam satanských andělů. Ti své nejtajnější jezuitské služebníky částečně po-slouchají tak, jak to řád tovaryšstva právě potřebuje.
Jen tyto bytosti ví, že se vždy jedná o dohodu mezi nejvyššími a nejtajnějšími vybranými jezuity a samotným duchovním podsvětím. Vždy je domluveno, kdy, kde a jak se má Marie přesně zjevit a co má říci. Ani oficiální členové tovaryšstva, ani jejich vysocí oficiální před-stavitelé řádu, ani katolíci, ani duchovní ostatních řádů, ani politici, státníci, vědci, umělci a další o tom nic neví. Přesto však pronikají informace o tom, že mnoho vzdělaných lidí dnes tajemství zjevení Marie tuší nebo dokonce chápe úplně.
Satanské kníže po dohodě se svými lidskými služebníky na sebe bere chimérickou podobu Marie přesně tak, jak to učinilo v případě vyvolávání ducha Samuela. Samuelův duch byl ča-rodějnicí vyvolán ze záhrobí, aby se ho Saul zeptal, jestli vyhraje válku s Filištínci či nikoliv (1. kniha Samuelova, 28. kapitola). Tam na sebe satanský anděl vzal podobu Samuela, a to tak přesně, že odpadlý Saul, který znal skutečného, živého Samuela osobně, si byl jist, že znovu vidí pravého Samuela.
Ale viděl pouze ďábelského ducha dokonale imitujícího Samuelovu podobu i hlas. Jeho “posmrtná” slova: “... zítra budeš ty i synové tvoji se mnou” (verš 19.) zřetelně bezbožnému Saulovi dokazují, s kým má tu čest. Kdyby se jednalo o pravého Samuela, pak nemohl sdílet stejný osud jako bezbožný a odpadlý Saul. A duchovní mocnost zla - satanské kníže - zde velmi dobře věděla, že Saul má svůj život již prohraný a že ho nečeká nic jiného než smrt. Proto zde říká pravdu, že zemře jako bezbožný odpadlík. Slova samotného satanského anděla prozrazují, že na tom bude Saul stejně jako tato satanská duchovní bytost přestrojená za Sa-muela.
V porovnání s Biblí není proto žádným tajemstvím, že ona Panna Marie je ve skutečnosti přestrojený ďábelský anděl, který hovoří jako “anděl světla” a bere na sebe podobu ženy zob-razené lidskou fantazií na různých obrazech. Podvod je to dokonalý a více než strašlivý, neboť jde ve skutečnosti o zjevení samotného duchovního podsvětí, kterému se římský katolicismus klaní již od svého počátku, jak je to více rozebráno a zdokladováno v knize Tajné dějiny ka-tolických mystérií od stejných autorů jako v této knize Tajné dějiny jezuitů.


19.7 Jezuitské modlářství


“Jezuité sehnali všechny možné ostatky Matky Boží. Při svém vstupu do chrámu sv. Micha-la v Mnichově nabídli k uctívání zaručeně pravé útržky Mariina závoje, několik chomáčů je-jích vlasů a úlomky hřebenu. Zavedli zvláštní kult, posvěcený na uctívání těchto předmětů. ...
Toto uctívání degenerovalo na oplzlé a smyslné projevy, a to zvláště ve zpěvech věnova-ných Panně od otce Jacquese Pontanuse. Básník neznal nic krásnějšího než Mariina prsa, nic sladšího než její mléko a nic rozkošnějšího než její břicho...” (Oeuvres completes: de Bucher, Mnichov, 1819, II., str. 477)
Takových citátů by mohlo být nekonečné množství. Ignác si přál, aby jeho učedníci měli “hmatatelnou” nebo přesněji smyslovou zbožnost, podobně jako ji měl on sám. A učedníkům se to očividně dařilo. Není divu, že měli takový úspěch u Guaranů v Paraguay. Tento erotický fetišismus jim dokonale vyhovoval. Otcové však zároveň vždycky pamatovali i na to, aby se to hodilo také “bílým”. Protože základem jejich učení je naprosté opovržení lidmi jako svo-bodnými lidskými bytostmi, byli pro ně “bílí” jako “rudí”. Se všemi se musí zacházet jako s dětmi.
Houževnatě dál propagují tohoto ducha a tyto modlářské způsoby. A tak díky vlivu, který mají nad Svatým stolcem, jenž bez nich nemůže být, tlačí na římskou církev. Dělají to i na-vzdory odporu, který v ní postupně narůstá.
Otec Barri napsal knihu s názvem: “Ráj se otevírá skrze 100 pobožností k Matce Boží.” V knize rozebírá myšlenku, že způsob, jakým vstoupíme do ráje, není důležitý. Důležité je tam prostě nějak vstoupit. Vypočítává cvičení pro výchovu vnější úcty k Marii, která údajně oteví-rají nebeské brány. Kromě jiného mezi tato cvičení patří ranní a večerní zdravení Marie, časté posílání pozdravů Marii prostřednictvím andělů, vyjadřování touhy vystavět jí více chrámů, než kolik jich postavili všichni monarchové dohromady, dnem i nocí u sebe nosit růženec ovázaný okolo zápěstí, neustále sebou nosit sošku Marie apod. ...
Tyto věci “nám pak postačí k tomu, aby zajistily naše spasení, a kdyby si ďábel činil nárok na naši duši, když už máme umřít, musíme mu jenom připomenout, že za nás se zodpovídá Marie a ať si to jde vyřídit s ní.” (J. Huber: Les Jesuites, str. 106-108)
Ve spisu “Pietas quotidiana erga S.D. Mariam” otec Pemble doporučuje: “Bičovat se ne-bo mrskat a každou ránu přinášet jako oběť Bohu skrze Marii. Vyřezat nožem svaté Mariino jméno na své hrudi; v noci se slušně přikrývat, abys neposkvrnil Mariin panenský zrak. Dále sdělit Marii, že bys jí byl ochoten přenechat své místo v nebi, kdyby je tam ona sama neměla; přát si, aby ses raději nikdy nenarodil nebo abys šel do pekla, kdyby se ještě předtím Marie nenarodila; nikdy nejíst jablka, protože Marie nepodlehla té chybě, aby je ochutnala. ...” (J. Huber: Les Jesuites, str. 106-108)
Tyto všechny rady jsou neustále chráněny jezuitským řádem jako cenný poklad pravé víry tovaryšstva. Nikdy nebyly zrušeny a nikdy nebyly odvolány.


19.8 Původ kultu uctívání Marie


Poslední citát by napsán v roce 1764. Ale stačí jenom letmo nahlédnout do podobných pra-cí publikovaných v obrovských vydáních v dnešní době nebo do katolického tisku a dojdeme k závěru, že za dvě stě let se toto šílené modlářství nezměnilo. A nejen to, ale naopak, že roste a že se okrášluje. Pokud jde o vlastnictví Marie, vyznamenal se v tom nedávno vládnoucí pa-pež Pius XII. (1939-1958). Totéž udělala za jeho vlády větší část katolické církve.
Synové Loyoly, kteří se navíc vždy přizpůsobí duchu doby, se dnes snaží o přiblížení těch-to středověkých dětinskostí a pod velikou záštitou Centre National de la Recherche Scienti-fique vydali i několik spisů na toto téma.
Jestliže k tomu přidáme škapulíř (odznak příslušnosti k řádu) v různých barvách, které symbolizují příslušné ctnosti, např. uctívání svatých, uctívání obrazů, pozůstatků, relikvií, obhajování “zázraků”, vzývání “nejsvětějšího srdce” apod., pak pochopíme alespoň částečně mysticismus, jakým jsou “napouštěny duše dětí”. To se děje tím, že se stýkají se svými mistry, “kteří jsou mysticismem prosyceni” - jak napsal v roce 1943 R.P. Charmot.
Všimněme si, jakým způsobem se kult uctívání Marie zachovává v jezuitském řádu v dnešní době. Poslechněme si vyprávění exjezuitského kněze Dr. A. Rivery, který v roce 1942, kdy mu bylo 7 let, nastoupil do jezuitské španělské školy. (Pak se mu podařilo z řádu utéct a dnes působí v USA).
Ve svém spisu Síla, IV. díl, vydaný J.T.Chickem, svazek 15, napřed vypráví o vzniku ma-riánského kultu v katolické církvi. Rivera píše, že kult má počátek v babylonské mocnářce Semiramis. Jejím manželem byl sám Nimrod, který postavil město Babylon a Semiramis, velmi mocná a navíc krásná čarodějnice, se v něm stala královnou. Byla satanu úplně zaprodaná. Město se proto stalo střediskem modlářství, okultismu a spiritismu. Uctívali zde slunce, které pokládali za dárce života na zemi. Uctívali různé přírodní živly, různé bohy, bůžky apod. Pro své bohy stavěli různé chrámy, kde obětovali i lidské živé oběti tak, že jim vyrvali ještě tlukou-cí srdce, aby ho obětovali nejvyššímu bohu slunci.
Semiramis byla satanem přímo inspirovaná. Řídil její myšlenky. Neustále byla jeho osob-ním médiem. Kromě uctívání boha slunce lidskými oběťmi, vyhlásila celibát knězů. To byla náboženská rouška pro cizoložství, smilstvo, homosexualitu, lesbicismus, pedofilii a sodomis-mus. Celibátem bylo babylonské kněžstvo odděleno od lidu a prohlášeno za svaté.
V babylonských chrámech žili kromě zasvěcených knězů také řádové kněžky a sestry - pan-ny vestálky - nevěsty boha slunce. Byly to ve skutečnosti chrámové prostitutky, stejně jako dnešní jezuitské nebo projezuitské řádové sestry, aby rodily děti (kromě unesených dětí) k obě-tování tak jako kdysi v Babylonu (o tom viz dál).
Na popud Semiramis byla zavedena zpověď. Byla za účelem kontrolování myšlení lidí a vyzvědění tajemství svých poddaných a následovníků. Kdo se odmítl podřídit zpověďnímu a nebo jinému diktátu, byl bez lítosti podle jejího vynálezu ukřižován.
Obratným čarodějníkem byl také Nimrod. Položil základy bílé a černé magie. Pod jeho vedením se vyvinula astrologie. Pak byl nazván samotným Molochem, kterému se musely obě-tovat živé oběti. To trvalo tak dlouho, dokud nebyl jedním z Noemových synů, který nenáviděl okultismus, zavražděn.
Po smrti Nimroda se Semiramis prohlásila za bohyni a požadovala, aby jí byly obětovány malé děti. Na prsou se jim vyřízl symbol kříže a vyňalo se jim živé srdce. Semiramis v tom měla veliké zalíbení. Na oplátku byl za to její mrtvý manžel, jak říkala, vždy usmířen. Tato čarodějnice byla hotovým vtěleným ďáblem. Nimroda prohlásila za nejvyššího boha slunce - Baála a žádala jeho povinné uctívání. Muselo se mu povinně obětovat veliké množství každo-denních obětí.
Pak Semiramis přišla s kýmsi do jiného stavu. Protože však byla člověkem a současně i bohyní, prohlásila se za Svatou Pannu. Synovi, kterého porodila dala jméno Tamuz a vyhlási-la, že je to převtělený Nimrod. Na to se prohlásila za Baálova (neboli Nimrodova) ducha, vtě-leného do lidské matky. Byla svatou pannou, a přesto lidskou matkou.
Záhy se všude objevily její malé podobizny - sošky, na nichž drží dítě - malého boha slunce, o kterém vyhlásila, že je jejich spasitelem. Kromě toho vyžadovala své neustálé chválení, bla-hoslavení, blahořečení a vyvyšování. Uctívání své osoby nakonec přivedla k dokonalosti tím, že se k ní měli všichni neustále modlit, aby se u boha Nimroda, boha slunce, přimlouvala. Nechala se oslovovat Svatá orodovnice. Hlavní modlitbou bylo neustálé opakování jejího jména a různé meditace prokládané modlitbami k její osobě podle přesně sestaveného růžen-ce. I ten byl v Babylonském království jejím vynálezem.
Příběhy o Semiramis, Nimrodovi a Tamuzovi se brzy rozšířily do celého světa. Staly se velice populární a sen o bohu a bohyni s dítětem se stal pro všechny skutečností. Zakotvil v mnoha mytologiích a všechny byly založeny na těchto lidech. Semiramis se stala známou jako Královna nebes.
Satanští démoni čas od času vzali na sebe podobu Semiramis a zjevovali se na různých místech jako zázrak. A bylo to přizpůsobeno každému náboženství: japonskému, egyptskému, kavkazskému, hinduistickému, africkému, katolickému, čínskému apod. Každá země dodnes vlastní svého patrona nebo svou pannu s dítětem. Všechny Semiradiny vynálezy najdeme v uctívání Venuše, Diany, Isis, Quadelupy, Fatimy a dalších. Dokonce i Židé uctívali dříve Krá-lovnu nebes.
V Egyptě se náboženství Semiramis a Nimroda stalo národní tradicí. Babylonská božstva tam dostala egyptská jména. Egyptští kněží praktikovali v chrámech transsubstanciaci - pro-měnu chleba v tělo. (Víno vynechali). Prohlašovali, že mají magickou sílu a moc, která jim umožňuje proměnit velikého boha slunce Osirise do oplatku. Během náboženského obřadu pak jedli věřící Egypťané svého boha v oplatku, aby občerstvovali své duše. Přitom se uplat-ňovala síla bohů: Isis, Horus a Seb. A tato trojice bohů byla zahrnuta do počátečních písmen: »I H S«, které pak začaly být používány tovaryšstvem. Dnes tomu dávají sice jiný význam, ale zákulisí a význam těchto písmen se tím nemění. Je současně i zákulisím jezuitské řehole. Tato tři písmena jsou napsána také na každém katolickém oplatku - na hostii. Je tomu však dávána slabá křesťanská rouška, když je to posuzováno jako hlásky řeckého jména Ježíš. Ve skuteč-nosti dnešní katolíci jedí v hostii zase boha slunce, Baála neboli okultní název samotného sa-tana, kterého bůh Baál symbolizoval.
Do Kanánu se také dostalo uctívání Molocha (jiné Nimrodovo jméno). I tam mu obětovali děti a to tím, že je kněží házeli živé do ohně. Proto dostal Izrael úkol vyhladit Kananejský ná-rod do posledního muže, neboť obyvatelé Kanánu pěstovali Semiramin okultismus. A takových důkazů o zaplavení kultem královny Semiramis najdeme v historické v době před naším leto-počtem nespočetné množství.
Když se pak narodil Ježíš, porodní báby, které u Marie ve stáji asistovaly, jasně všem sdě-lovaly, že Marie byla pannou. Za svého života Ježíš Marii nikdy neoslovil »matko«, neboť věděl, že bude snaha z ní učinit bohyni. A Marii ani ve snu nenapadlo, že během následujících staletí budou v jejím jménu povražděny miliony lidí, protože ji satan zamění za Semiramis a nazve ji Královnou nebes. Právě proto již dlouho před tím zinscenoval celou mytologii o Nimrodovi, který se údajně vtělil do dítěte i do Semiramis. Satan to učinil proto, aby pak mohl skutečnou Ježíšovu matku zneužít ve svém okultním náboženství, které pokračovalo v dalších dobách.
K tomu také zařídil, aby mučednický, popravčí nástroj - kříž - byl propašován jako nábo-ženský symbol. Původně kříž vymyslela Semiramis k uctívání Tamuze. Její kříž byl ve tvaru T. Během doby došlo k jeho zfalšování do dalších podob. Ve starověkém Římě bylo ukřižování nejen vykonáním rozsudku, ale také výrazem obětování římským pohanským bohům. Kříž ne-byl nikdy symbolem křesťanství, ale symbolem utrpení, popravy a smrti. Kříž je pravým srd-cem okultismu. Kolem kříže se vždy vytváří magická moc duchovního podsvětí. A k tomuto Tamuzově symbolu se římští katolíci dnes modlí a uctívají ho. Zdánlivě kříž chrání před zlem, ale ve skutečnosti umožňuje proniknutí démonů do duší všech uctívačů kříže. Stačí jeden uctí-vaný kříž v místnosti a ta je přeplněna démonickými silami zla. Takové ovzduší se pak dýchá v každém kostele, v každém chrámu, kapli, na hřbitovech, ve sborech, márnicích, obrazárnách, galeriích, hradech, zámcích apod. Kterýkoliv kříž, ať už v domácnosti nebo v klášteře je do-slova nabit silami temnosti a ty svou mocí přitahují člověka k sobě.


19.9 Jezuitské náboženství - obludný systém okultismu


Oba hlavní symboly - Semiramis jako Marie, Královna nebes, Bohorodička, Nejsvětější panna, Neposkvrněná, Matka boží, Orodovnice, Trpitelka světa, Panna nejblahoslavenější, Neposkvrněné srdce, Fatima, Paní nebes ... apod. a symbol kříž opět ve tvaru T - se dostaly i do zestátněné, všeobecné (neboli katolické) církve roku 313 n.l. Spolu s tím se tam dostaly i ostatní původní babylonské praktiky. A tak okultní pohanství obdrželo novou, zdánlivě křes-ťanskou tvář. Jak se to stalo?
O císařský trůn se ucházeli dva mužové: Konstantin a římský generál Maxentius. Konstan-tin měl však okultní zkušenosti a jeho vojsko bylo prodchnuté spiritismem. V roce 312 se strh-la mezi Konstantinem a Maxentiem bitva. Během bitvy dostal Konstantin od duchovní moci na obloze vidění ve znamení kříže se slovy: »V tomto znamení zvítězíš!« Konstantinovo vojsko podepřené duchovními silami podsvětí zvítězilo a Konstantin se stal císařem. Hned roku 313 n.l. vydal toleranční edikt, zastavil pronásledování křesťanů, přinesl mír a prvokřesťanskou církev prohlásil za celosvětové náboženství. Sám se stal první duchovní hlavou nového nábo-ženského monstra, které pak vykrystalizovalo do dnešní podoby římskokatolické církve.
Dále Dr. Rivera píše, že měl možnost ve vatikánském sklepení číst dopis Konstantinovy matky Heleny, která babylonský typ křesťanství přijala, a již ona, snad jako první se modlila k Panně Marii. A k tomu také vedla i svého syna, císaře jako první hlavu katolické církve. Znala jeho strašlivé tajemství, že tajně uctívá boha slunce Sol, což bylo římské pojmenování Nimro-da, Tamuze a Baála a že jim také obětuje jejich oběti. Věděla, že její syn je ovládán démonic-kými silami a měla v dopise o syna strach, aby toto tajemství neproniklo na veřejnost.
Když roku 337 Konstantin umíral, teprve pak se nechal veřejně pokřtít, ale pouze pokrope-ním vodou. Křest po celý život odmítal a když se voda dotkla jeho čela, byl už ve skutečnosti pouhou mrtvolou, neboť těsně před tím zemřel. Po něm se nechali okamžitě pokřtít jeho sená-toři a vojevůdcové. A to byl pro římskokatolický náboženský systém okamžik vítězství. Satano-va okultní církev byla znovu obnovena. Znovu žila a cokoliv jí stálo v cestě, bylo zničeno. Vy-vstal komplex a prapodivná směsice čarodějnictví, okultismu, spiritismu, judaismu, pohanství a křesťanství (v té době už hodně zpřekrouceného) dohromady. Od každého něco, a tím si ten-to římskokatolický systém získal respekt u všech.
Nový okultní náboženský systém v křesťanském rouchu ovládal Evropu. Jak rostl, rozmáha-lo se čarodějnictví. Země se pod křesťanskou rouškou, ale s babylonskými symboly naplňova-la okultismem, spiritismem, zaklínači duchů, převtělováním, kletbami, černými mšemi, obět-ními vraždami a pitím lidské krve samotnými papeži a jejich spřeženci.
Tato praxe pak pokračovala v evropských klášterech. Nejvyšší démoni - satanská knížata - dostali jméno Pán, Bacchus atd.Tato a další jména pocházela už od Nimroda z Babylona. Jméno Diana, tolik uznávané a respektované i dnešními moderními čarodějnicemi nepředsta-vuje nikoho jiného než opět Semiramis.
Na dalších stránkách Dr. Rivera popisuje, jak se Ignác Loyola dostával do stále užšího kon-taktu s duchovním podsvětím, až nakonec sám dělal mnoho různých duchovních zázraků (na-příklad se při meditacích o Panně Marii vznášel a přelétával z místa na místo apod.). Dále si všímá jezuitského řádu, jak je propojen s okultními vědami. Jezuité používají tajné charizma-tické hnutí. V tomto hnutí využívají montanistické metody, mystiku a Loyolova Duchovní cvi-čení, dále filozofii, metafyziku, psychoanalýzu, logiku, psychologii, hypnózu, telepatii, teleki-nezi, parapsychologii (vědecké čarodějnictví), psychiatrii a psychoterapii. Dnes se tyto vědy souhrnně nazývají “Vědy o správném lidském chování ve skupinách”. Všemi těmito znalostmi okultních věd se jezuité zabývají. Používají je pro své úkoly. Vybavili jimi také své kněze, aby získali vládu nad národy.
Svou okultní organizaci - organizaci osvícenců - umístil Loyola pod deštník římskokatolic-ké instituce. A tito osvícenci se tajně stali nejdůležitější větví jezuitského řádu. Loyola věděl, že osvícenci budou moci nakonec díky svému hlubokému spojení s duchovním podsvětím ovládnout ekonomiku, mezinárodní bankovnictví, vojenské síly, všechna odvětví čarodějnictví a náboženství světa tím, že srazí lidi na kolena, aby vědomě i nevědomě, přímo i nepřímo sloužili papeži.
Žádná jiná skupina se nikdy nezabývala okultismem hlouběji než jezuité. Jejich intenzivní studium okultismu je přivádělo do stále těsnějšího spojení se satanem. A k tomu používali i transcendentální meditaci ze všech druhů budhismu. V dnešní době například spolupracují s čarodějnými doktory na celém světě a posílají jim např. svatou vodu. Jezuité napomáhají roz-víjet kulty pomocí financí a infiltrací.
8. července 1980 se ukázalo, že papež Jan Pavel II. vůbec nic nenamítá proti africkému čarodějnictví založenému na duchovních kultech, které ovládají katolicismus, neboť chová naději, že když tyto kulty trochu očistí, mohou pomoci šířit »Kristovo« evangelium.
Okultní systém, jak píše dál Dr. Rivera, nikdy nebyl křesťanskou církví. Proto i jakákoliv organizace, která je na okultismu založena, není křesťanskou, biblickou organizací. Starověké satanské obřady používaly při obětech dětí bohu Baálovi sůl a olej. A aniž o tom katoličtí ro-diče mají v dnešní době ponětí, používají se tyto symboly opět k tomu, aby jejich nevinné děti byly znovu zasvěceny babylonským démonům. Během obřadu křtu se dítě zatím nesmí setkat s římskokatolickým »Ježíšem«, to je oplatkem, do něhož kněz během mše magicky - transsub-stanciací - promění Ježíše Krista. Pak tohoto oplatkového boha (římskokatolického Ježíše) umístí na oltář církve. Kněží prohlašují, že musí dítě zaříkávat, aby je uchránili před mocí démonů. Kněz provede olejem na hlavě dítěte okultní znak Tamuze - znamení kříže. Pak vloží do úst dítěte sůl a pokřtí je pocákáním vodou. Tím se dítě stává členem velikého babylonského náboženství Vatikánu. V tomto okamžiku je dítě domněle očištěno od původních hříchů a stává se dítětem boha a dědicem nebes. Dítě je takto údajně znovuzrozeno.
Ale Bible ve skutečnosti křest malých dětí vůbec nezná. To není křesťanská záležitost, křtít novorozence. Odkud tedy tato tradice pochází? Právě z původního babylonského náboženství jako rituál k očištění dětských obětí těsně před jejich obětováním. Na duších těchto »očiště-ných« dětí je pak nesmazatelné ďáblovo znamení. Je to znamení čarodějnic.


19.10 Obětování Panně Marii ve 20. století


A nyní Dr. Rivera vypráví svůj otřesný příběh z roku 1956, tedy již v době 20. století !
“Když mi bylo 14 let, navštívil jsem se skupinou jezuitů jeden jezuitský saleciánský klášter v Las Palmas na jednom z Kanárských ostrovů, abychom studovali jejich práci. Specializovali jsme se na práci se sirotky. Šli jsme po cestě, když náhle jeden chlapec upadl do široké jámy. Jáma byla asi tak 3 metry široká, 3 metry hluboká a 15 metrů dlouhá. Skočil jsem za ním, abych mu pomohl. Vyhrabal jsem veliký kus dřeva, abychom se dostali ven. Vypadal jako ba-lík stočené bavlny. »Co je to?« Jak jsem odmotával vlnu, balík se rozvinul a mně přeběhl po těle mráz nad tím, co jsem v něm uviděl. Byla v něm zabalena tělíčka sedmi nemluvňat. Každé z nich mělo vyříznuté tři kříže na rukou a na obou dlaničkách. Na jejich nohou a na jejich prsou byly dva velké kříže. Srdce měla vyříznuta. Kříže byly ve tvaru PX (na sobě ležící), což je jezuitské znamení Kristova pokoje.
Byl jsem otřesen, že jsem nemohl ani mluvit. Jeden z přihlížejících chlapců udělal osudo-vou chybu. Řekl své třináctileté sestře, která navštěvuje klášterní školu, co viděl. Ona pak šla ke zpovědi a řekla o tom svému knězi. Zanedlouho se našlo její tělo bez obou uší a s vyříznu-tým jazykem. Byla to hrůza. Přibližně v tutéž dobu záhadným způsobem zmizel i můj přítel - její bratr. Již ho nikdo nikdy neviděl.
Když jsem si uvědomil, co se s tou dívenkou stalo, vstávaly mi vlasy hrůzou na hlavě. Do-zvěděl jsem se, že měla na prsou vyřezán stejný symbol kříže a měla rovněž vyříznuté srdce. V horečce jsem se třásl po celém těle a myslel jsem, že zemřu. Tyto děti byly obětovány Marii, podobně jako dříve byly obětovány Semiramis. Vůbec nic se nezměnilo. Kříž, který obětem jezuité vyřezali, se nazývá »Ježíšův pokoj - Pax Christus« a byli to právě jezuité, kteří zfalšo-vali tento kříž na satanský symbol mariánské modloslužby.
Katolíci učí, že Marie trpěla pod křížem jako umírající Ježíš, protože měla také probodnuté srdce. Proto na získání soucitu Marie musí katolík také něco obětovat. Musí trpět za Marii, aby si zasloužil Ježíšův pokoj. Vybraná jeptiška musí krvácet, aby dala knězi dítě. Pak je jí odepřena poporodní léčba, aby mohla trpět za Marii a v případě potřeby také za ni zemřít. Dítě se pak před obětí vždy pokřtí. Mnohokrát se mučí tak, aby hodně trpělo, neboť jezuité učí, že bez oběti není pokoje a bez vylití krve nebývá odpuštění vin a hříchů. Podle jezuitů ovšem nikoli oběti a krve Ježíše Krista tak, jak je to v Bibli, ale krve lidské oběti buď cizího člověka nebo své vlastní jako oběť Marii. Bez oběti přinesené Panně Marii nemůže být podle nich pokoj s Kristem. A Marie jde vysvobodit toho trpitele pro svého »Syna«, aby usmířila »Ježíše« a učinila s ním pokoj.
Takové hrůzostrašné učení v Bibli nenajdeme. Je to ryze okultní učení. Dnešní katolická Marie není nikdo jiný než dřívější pohanská Semiramis. ... Jako jezuitský kněz jsem navštívil francouzské město Lurdy. Viděl jsem zázraky, které se tam děly. Muž, kterému chyběla noha od kolena dolů, byl umístěn do vody. Na vlastní oči jsem viděl, jak mu noha rostla jako míč z masa, až se posléze vytvarovala do chodidla s prsty. Muž vstal a chodil a oslavoval Pannu Marii.
Zástupy žasly. Nevěděly, že také ďábelští duchové mohou činit zázraky. Bible to však jasně Ježíšovými slovy říká: »Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do nebeského království. Pouze ten, kdo koná vůli mého nebeského Otce. Mnoho mi jich v onen den řekne: ´Pane, což jsme nemluvili tvým jménem jako proroci. A což jsme tvým jménem nevyháněli zlé duchy? A což jsme tvým jménem nedělali zázraky ve velkém počtu?´ Ale tehdy jim řeknu: ´Nikdy jsem vás neznal. Odejděte ode mne činitelé ohavností.´« (Matoušovo evangelium, 7.kapitola, verš 21 - 23). Tyto zázraky skutečně dělají ďábelští duchové.”


19.11 Legalizace okultismu


Jiným způsobem se “elitní křesťané” vytvořit nedají. Skutečnost je však ještě horší. Každý kostel po celé Zemi, ve všech státech, má Vatikánem centrálně a přesně rozvrženy doby koná-ní mší neboli dobu neustálého obětování katolického Ježíše Krista v katolickém oplatku - hos-tii při mši. A tak jako musí být na naší Zemi konány mše každou minutou, tak je to i s oběto-váním Panně Marii, tedy opět každý den a každou chvíli! Nezapomeňme, že například Azté-kové bohu slunci obětovali přes tisíc živých srdcí týdně! Ovšem akt obětování z velké části dnes nesou neevropské nebo necivilizované oblasti. Tam je celý rituál před očima civilizova-ných zákonů lépe ukryt. Dr. Rivera sám říká, že katolicismus je natolik zrůdné a zkažené ná-boženství, že kdyby se lidé dozvěděli celou pravdu, onemocněli by z toho.
Jezuité potřebovali v dřívější době při svém pronikání civilizací všechny tyto rituály a mys-ticismus zlegalizovat. Ale navenek to muselo vypadat tak, že tyto okultní praktiky odsuzují. Proto jakoby s nechutí a jen velmi pozvolna své vyučovací metody a svá vyučovací témata spojovali se světskými záležitostmi. Prohlašovali, že to však musí být, aby se jejich školy vy-rovnaly ostatním univerzitám.
Jestliže tedy chtěli jezuité jakoby obstát v boji proti světským univerzitám, museli jezuitské koleje rozšířit svou koncepci o vyučování světské látky. Museli zahrnout do svých osnov svět-ské předměty, protože renezance vyvolala žízeň po vědění. Víme, že to ve skutečnosti proved-li s vnitřní radostí.
Právě s těmito světskými tématy pak nenápadně legalizovali své skutečné duchovní okultní praktiky. Všechno nazývali kulturou. Hrubé pohanství řeckých, latinských a římských klasiků bylo čteno stále dokola, protože to bylo “kulturní”. Do kultury zabalili úplně všechno. Stejně tak je tomu i dnes. Pod slovem kultura se schová jakákoliv “misijní” činnost římskokatolické-ho systému, jakákoliv katolická tradice, obřady a slavnosti. Kulturní jsou také pohanské rituá-ly a tradice. Pohanské svátky jsou kulturní slavností stejně jako svátky římskokatolické. Všechno je dnes “kultura”, kterou “je dobré ctít a vážit si jí jako bohatství každého křesťan-ského národa.”
Pod pláštěm moderní kultury je dnes uschován a zlegalizován největší díl okultismu a mys-ticismu. Počátek těchto dvou systémů je v uctívání duše zemřelých i žijících. Její vzývání, její oslovování, vyvyšování, modlitby k ní a podobné rituály jsou naprosto zjevnou formou spiri-tismu.
Bible však kult duše a její uctívání na žádné ze svých stránek neuznává. Můžeme přečíst Bibli od začátku až do konce a nikde se její hrdinové neobrací k duši zemřelých, aby s ní ko-munikovali, aby se k ní modlili, aby s ní meditovali, aby s ní hovořili, žádali jí o radu apod. Nikde také nejsou oslovováni ani samotní mrtví lidé.
Uctívání duše sahá do mnohem větší minulosti, než je starý Babylon. Je to Kainovo nábo-ženství a náboženství jeho rodu, které pak přešlo i do rodu Chámova. V době starého Babylo-na pak bylo rozvinuto do obrovských rozměrů. Proto se má dnes za to, že je to starobabylon-ská okultní záležitost.
Zároveň podnikli jezuité všechna nezbytná opatření k tomu, aby zabránili světskému učení působit proti jejich cíli. Tímto cílem je udržovat mysl žáka v dokonalé poslušnosti vůči mysti-cismu v církvi i vůči církvi samotné.
Proto jsou jejich žáci především “zavaleni velikým systémem modliteb”. To by samo o sobě však ještě nestačilo. Poskytované poznání bylo pečlivě zbaveno všeho “kacířského” ducha a myšlení. Všechny novodobé poznatky byly cenzurovány a většinou vypuštěny. Řečtina a lati-na (latina byla a je na těchto kolejích vysoce vyzdvihována) se studovaly kvůli své literární hodnotě, ale “antické” ortodoxní myšlení bylo komentováno jenom tak, aby mohlo podpořit takzvanou nadřazenou scholastickou filozofii. Vychovávali “humanisty”, kteří dovedli skládat latinské rozpravy a verše, ale jediným pánem jejich myšlenek byl svatý Tomáš Akvinský, mnich ze 13. století.
R.P. Charmot opět alibisticky cituje “Ratio Studiorum”, stěžejní publikaci jezuitské peda-gogiky: “Budeme pečlivě vyřazovat světské předměty, které nepřispívají k dobré morálce a zbožnosti. Budeme skládat básně, ale ať jsou naši básníci křesťané, a ne následovníci pohanů, kteří vzývají múzy, horské nymfy, mořské víly, Kaliopé, Apollona a další bohy a bohyně. Po-kud je tedy třeba se o nich zmiňovat, pak z karikaturního pohledu, protože jsou to pouzí dé-moni. ...” (F. Charmot: La Pedagogie des Jesuites; str. 318-319) Jaká to rouška pro mysti-cismus!
Takže všechny vědy - a zejména vědy přírodní - budou “vykládány” stejným způsobem.
R.P. Charmot se ani nesnažil utajit, co řekl o jednom jezuitském profesorovi: “Vyučuje vědy, ne však pro ně samotné, ale jenom se zřetelem na to, aby přivodily největší Boží slávu. To je pravidlo, které položil již svatý Ignác ve své ústavě.” (F. Charmot: La Pedagogie des Jesuites; str. 508-509)
“Když hovoříme o celkové kultuře, nemáme tím na mysli vyučování všech předmětů a věd, ale podáváme literární a vědecké vzdělání, které není jenom světské, ale které především pro-pouší světla zjevení.” (F. Charmot: La Pedagogie des Jesuites; str. 494)
Naučení, které podávají jezuité, je tedy spíše okázalé a povrchní než opravdové a hluboké. Často se mu také říká formální. H. Boehmer napsal: “Nevěří ve svobodu, která pokud jde o vyučování, je osudná.”
“Pravdou je, že relativních zásluh jezuitů o vzdělanost ubývá, zatímco se rozvíjejí vědy a vyučovací metody na základě širšího a hlubšího pojetí lidství. Buckle řekl: »Čím více postou-pila civilizace vpřed, tím více ztrácejí jezuité půdu pod nohama, a to nejenom kvůli svému vlastnímu úpadku, ale také díky přizpůsobování a všem změnám v myslích lidí okolo nich. ... V 16. století byli jezuité vpředu. Během 18. století však zaostali za svou dobou.«” (J. Huber: Les Jesuites, str. 177)





Re: MARIE, MATKA JEŽÍŠOVA (Skóre: 1)
Vložil: Pastýř v Pátek, 01. srpen 2008 @ 20:09:57 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Díky opravdu za vynikající článek!!! Nějak mi utekl. Takto brilantní biblický a jednoduchý výklad už jsem opravdu dlouho nečetl. Není to jen veršíkování ani nesrozumitelně-teologicky-hatmatilská studie. Tomu říkám poctivé evangelické písmáctví! Rád bych tento článek nominoval na Zlatou perlu.

Pastýř



Stránka vygenerována za: 0.61 sekundy