Grano Salis - Islám a katolictví

Dalším bodem, ve kterém lze konstatovat podobnost mezi islámem a katolictvím je spojenectví náboženství a politiky.

Islám od samého svého vzniku r. 622 je spojen s násilnými , vojenskými metodami šíření tohoto náboženství a dobýváním cizího území. Úzké propojení náboženství a politiky v islámských zemích funguje dosud. U křesťanství tomu tak až do fáze církevních otců nebylo. Teprve po zrovnoprávnění křestanství s pohanskými kulty r. 313 Konstantinovým milánským dekretem a dále pak vyhlášením křesťanství za státní náboženství v římské říši r. 380 vytvořilo předpoklady pro sjednocení trůnu a oltáře, moci světské a církevní. Toto sjednocení bylo zcela v protikladu s Ježíšovým prohlášením, že jeho království není z tohoto světa. Proto se do něj nevstupuje žádnými metodami násilí a donucování, natož používáním vojenské síly nebo mocenskými intrikami.

Všeobecná, zvláště římská katolická církev se tímto spojenectvím diametrálně vzdálila od původního apoštolského učení a osvojením si světských metod vládnutí i uvnitř církve – vytvořením hierarchického systému – vytvořila předpoklady pro vznik korupčního, mocenského prostředí prodáváním církevních úřadů a hodností a prodáváním odpustků , které bylo navíc rozvíjeno a podporováno vymýšlením stále nových dogmat, které měly za cíl udržovat obyčejné lidi v bezvýhradné poslušnosti církevní i světské moci , i když tato ve většině případů žila nezřízeným životem a jednala v rozporu s Ježíšovým učením. Veškerý odpor vůči této církevní moci byl trestán smrtí. Náhradou za život ve shodě s božími přikázáními bylo zavedení institutu zpovědi a náboženského folklóru, které obyčejným věřícím mělo sloužit jako kompenzace za život v podřízenosti církevní vrchnosti poskytnout určité kulturní vyžití, značně se blížící starým pohanským zvykům a pověrám.

Islám, stejně tak jako katolictví, je náboženstvím skutků. I když katolictví zatím oficielně uznává Kristovy zásluhy na spáse lidstva, chápe to spíše ve všeobecném, univerzálním významu, nikoliv vztažené na jednotlivce. Dnes je navíc pokus předefinovat význam Kristovy smrti nikoliv jako aktu smíření s Bohem-Otcem, nýbrž jen jako vzor „bezpodmíněné lásky“. V nicejské vyznání víry dokonce chybí i konstatování, že Kristus zemřel za spásu lidí. Spása mimo systém katolického náboženství neexistuje, monopol na spásu má církev. V tomto bodě je katolictví podobné islámu. Vždy je nutné žít v podřízenosti církevním autoritám, které si osobují reprezentaci Boha na zemi a respektovat dodržování rituálů a nařízení, které církev stanovila. Samy tyto autority však se etickými pravidly z Desatera řídit nemusí a tím, že je nedodržují, nezbavuje je to účinnosti poskytovaných rituálů (svátostí), i když třeba sami žijí ve smrtelném hříchu. Katolický věřící nemá po celý život zaručenu jistotu spásy a stále se o ni musí snažit neustálým opakováním rituálů (eucharistie-opakování Kristovy oběti na oltáři- čím více tím lépe) a konáním dobrých skutků, získáváním odpustků, opakováním stejných předepsaných modliteb, poutí a procesí, půstů a modliteb k mrtvým a za mrtvé a ke Královně nebes. Kromě Boha je nutné věřit v údajně neomylného superčlověka , polobožského papeže, „svatého Otce“, „Kristova náměstka“.

Stejně tak v islámu je nutné pro získání věčné nebeské blaženosti mít tu správnou víru v Allaha a člověka, superproroka Mohameda a žít v podřízenosti církevních autorit, modlit se pětkrát denně předepsanou modlitbu, přispívat almužnami na chudé, účastnit se poutě do Mekky, postit se v měsíci Ramadán. Podobnost katolictví s islámem není v těchto bodech náhodná. Je to snaha zalíbit se Bohu vlastním úsilím a tím si získat případnou spásu pro věčnost s nutnou mezistanicí očistce.

Islám a katolictví byli v průběhu dějin za jedno ve svém odporu k židovství. Ačkoliv bylo období, kdy židé žili v relativním míru s islámem za předpokladu zachovávání loajality, v posledním období se vzájemná nevraživost stupňuje a neskrývaným cílem islámu je židovský stát vymazat z mapy světa. Cílené podněcování k nenávisti vůči židům a vyhlašování různých papežských protižidovských ediktů a praktické kroky v podobě křižáckých válek a pogromů trvalo v katolické církvi od počátku až do II. vatikanského koncilu a eticky ospravedlňovalo i nacistický holokaust ve II. světové válce a prakticky se nejvíce projevilo zejména v katolickém Polsku, v minulosti i v katolickém Španělsku. I když předchozí papež učinil vůči židům verbálně smířlivé gesto patrně ze zlého svědomí z hrozného holokaustu, který většina lidí odsoudila a který se nedal tak lehce popřít a zamlčet a na němž měla i KC klíčový podíl svým pasivním či souhlasným postojem (ostatně i sám Hitler byl pravověrný katolík), bude to v budoucnu patrně nevídaná koalice katolíků s islámem, která bude tím konečným nástrojem v pokusu o definitivní likvidaci židů v prorokované bitvě u Armagedonu.

Ženy v islámu jsou nedobrovolně uzavřeny ve vězení z plátna. Podobně také řádové sestry v katolicismu, obyvatelky klášterů a konventů jsou v podobném vězení z plátna. Uvážíme-li, že v minulých stoletích byla převážná část dívek nucena vstupovat do klášterů nedobrovolně, bylo to pro ně násilím na nich páchaných, nemluvě o dalších násilnostech prováděných pro potlačení jejich přirozené tělesnosti a vlastního myšlení a uvažování s příslibem, že se takto stávají Kristovými nevěstami, i když byly někdy beztrestně sexuálně zneužívány kněžími. Aniž bychom propagovali feminismus nebo unisex, je zřejmé, že žena v islámu i katolictví má mnohem nižší pozici než muž, což odporuje Ježíšovu novému vztahu k ženám – v Kristu jsme jedno, i když jsme každý na zemi stvořeni k jinému účelu. V nebi, jak zjevuje Ježíš, nebude existovat rozlišování mezi pohlavími, všichni budou jako andělé. Naopak muslimové věří v nebeské sexuální orgie pro vyvolené s věčně mladými huriskami. Těší se na to snad i katolický klérus, když mu je dnes toto potěšení v manželském svazku oficielně odpíráno?

Co se však jeví jako dosud vážný rozpor mezi katolictvím a islámem je přísný islámský monoteismus a z něj vyplývající zákaz zobrazování Boha a čehokoliv stvořeného, klanění se tomu a projevování jakékoliv úcty k těmto věcem. Muslimové nemají ve svých mešitách žádnou výzdobu, která by obsahovala nějaké prvky ze stvořené přírody ani andělské bytosti, zatímco katolické chrámy touto výzdobou hýří. Nejnovějším příkladem tohoto modlářství u nás je nedávné korunování pražského Jezulátka, dřevěné loutky, před níž kleká i papež a snaha o znovuvztyčení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Katolické modlářství proto představuje zatím jedinou vážnou překážku k ještě většímu sblížení těchto dvou náboženských systémů. Kdo však v tomto ohledu ustoupí v zájmu většího sblížení, o tom lze jen spekulovat. Ustoupí zřejmě ten, kdo bude v celkově méně výhodné pozici, což bude nepochybně oslabený liberální katolicismus, který se už dnes vzdává kříže jakožto symbolu Kristovy smrti. Ježíš podle muslimů na kříži nezemřel. Pražské Jezulátko , Madona s dítětem a „kámoš Ježíš“ snad nepohorší nikoho, možná ani muslimy. Nevím však, co udělají katolíci s tím Ježíšovým ukřižováním. Co třeba zřídit další poutní místo u jeho údajného hrobu v Kašmíru? Snad by k tomu dopomohlo i nějaké další mariánské zjevení na tomto místě.

	Hledej
	Je a svátek má Oto. Vytvoření registrace