|
Právě je 578 návštěvník(ů) a 3 uživatel(ů) online: rosmano Willy Frantisek100
Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde
|
Zaznamenali jsme 116616403 přístupů od 17. 10. 2001
|
| |
Tvorba: Tak ty už nechceš chodit do církve?
Vloženo Úterý, 19. listopad 2013 @ 10:30:10 CET Vložil: Olda |
poslal Nepřihlášený So You Don't Want to Go to Church Anymoreby Jake Colsenwww.jakecolsen.com (Český překlad - Veverka http://sotva.blogspot.cz/)
Kapitola první Stále jen neznámý cizinec
V té chvíli byl poslední osobou, kterou bych chtěl vidět.
Můj den byl už tak dosti špatný a najednou jsem si byl jist, že bude ještě
horší.
Pořád tam byl. Před chvílí vrazil hlavu do dveří kavárny.
Dorazil k baru a natočil si něco k pití. Zvažoval jsem, jestli se mám schovat
pod stůl, ale hned mi došlo, že na to jsem už dost starý. Možná, že by si mě v
rohu ani nevšiml. Pomalu jsem sklonil hlavu a skryl obličej do dlaní.
Škvírou mezi prsty jsem viděl, jak se otočil. Opřel se zády
o pult, pil a zároveň se rozhlížel po lokále. Pohled jeho přivřených očí zamířil mým směrem. Zjistil, že
tu není sám a překvapeně kráčel ke mně. Bože, proč tady a právě teď?
V našem dlouhém a mučivém zápase byl dnešní den ze všech
nejhorší. Od tří hodin odpoledne, kdy se v astmatickém záchvatu začala dusit
naše dvanáctiletá dcera Andrea, jsme bojovali o její život. Nejdříve jsme při
rychlém převozu do nemocnice sledovali její zápas o každý dech a poté
pozorovali boj doktorů a sestřiček s astmatem za obnovení činnosti jejích plic.
Přiznávám,
že jsem to nezvládal vůbec dobře. I když si asi pomyslíte, že bych měl,
při vší té praxi, kterou mám. Společně se svou ženou jsme pozorovali
trápení naší dcery po celou dobu jejího dětství, v nepřetržitém
očekávání dalšího záchvatu, který kdykoliv mohl ohrozit její život.
Proto jsme byli vždy připraveni ji rychle dopravit do nemocnice.
Rozčiluje mě, když vidím, jak se trápí a astma se stále zhoršuje, bez
ohledu na to, jak mnoho se za ni modlíme my i další věřící.
Konečně
před několika hodinami začaly léky účinkovat a ona už mohla lépe dýchat.
Má žena odešla domů. Potřebovala se vyspat a také vystřídat své rodiče,
kteří přijeli, aby se zatím postarali o naši druhou dceru. Já se
nabídl, že zůstanu přes noc. Andrejka konečně usnula a já jsem si mohl
zajít do kavárny na šálek kávy a v klidu si tam něco přečíst. Byl jsem
příliš rozhozený na to, abych mohl usnout.
Dal jsem zavděk osamocenému místu u stolu. Nalil si šálek kávy a usadil se v přítmí rohu místnosti. Byl
jsem tak naštvaný, že jsem nebyl ve stavu jasně uvažovat. Co jsem
udělal tak hrozného, že moje dcera musí takto trpět? Proč Bůh ignoruje
všechny moje zoufalé modlitby za její uzdravení? Ostatní rodiče si
naříkají, kolik různých aktivit a kroužků jejich děti mají. A já ani
nevím, zda má dcera vůbec přežije další astmatický záchvat. Navíc se
obávám, aby steroidy nezpomalily a nenarušily její normální tělesný
vývoj.
Právě uprostřed mého stýskání a hovění si v hněvu, vrazil
zrovna on svou hlavu do mé skrýše. Byl na cestě k mému stolu a já,
upřímně řečeno, přemýšlel, jak mu zacpat pusu, odváží‑li se ji otevřít.
Věděl jsem však, že ve skutečnosti bych takto uvažovat neměl. Takto
agresivní jsem však byl pouze uvnitř, ne navenek.
Nikdy jsem nepotkal
nikoho, kdo by mi způsobil tolik potíží, jako John. Byl jsem tak
nadšený, když jsem ho poprvé potkal a upřímně mohu prohlásit, že jsem
nikdy nepoznal tak moudrého člověka, jako je on. Přesto mi nepřinesl nic
než trápení. Od té doby, kdy vstoupil do mého života, jsem ztratil
práci, která byla mým životním snem, byl jsem vyloučen z církve, kterou
jsem pomáhal před dvaceti lety zakládat, a také mé manželství je v
poslední době zkoušeno tak, jak ještě nikdy nebylo.
Aby bylo možné
porozumět této situaci, vrátím se do dne, kdy jsem poprvé potkal Johna.
Počátek našeho přátelství byl neuvěřitelný. Vůbec to nejde srovnat s
tím, čím jsem od té doby musel projít.
* * * *
Já a moje žena jsme oslavili sedmnácté výročí svatby třídenním
výletem do Pismo Beach ve střední části kalifornského pobřeží. V sobotu
odpoledne na cestě zpět domů jsme se zastavili v centru San Luis Obispo na oběd
a nákupy. Nově zrekonstruované centrum je hlavním lákadlem celé oblasti. Byl
krásný slunečný dubnový den a lidmi na ulicích se to jen hemžilo.
Po obědě jsme se rozdělili, protože naše zájmy jsou zcela
odlišné. Já se vydal na obchůzku po knihkupectvích, zatímco ona šla do obchodu
s oblečením a dárkovým zbožím. Do našeho společného setkání mi ještě zbýval
čas, a tak jsem se uvelebil, opřený o zeď obchodu a pochutnával si na
čokoládové zmrzlině.
Nemohl jsem si pomoci, ale upoutala mě vášnivá výměna
názorů, probíhající nedaleko na chodníku před obchodem GAP. Čtyři studenti a
dva muži středního věku mávali jasně modrými letáky a divoce gestikulovali. Už
dřív jsem takové letáky viděl zastrčené za stěračem na předním skle nebo se
válející v příkopu. Bylo to jakési pozvání na představení o pekelných
plamenech, pořádané jednou z místních církví.
„Kdo by chtěl jít na tak mizerné
představení…?“
„Do žádné církve už nikdy nestrčím ani palec od nohy…!“
„Naučil jsem se tam jen jedinou věc, cítit se pořád
provinile!“
„Z toho, že jsem tam byl, mám takové šrámy, které už nikdy
nezmizí…!“
Od té doby, co jsem je začal poslouchat, si nemyslím, že by
někdo z nich skutečně dokončil větu. Jakmile jeden mohl, skočil druhému do
řeči.
„Co si ti arogantní nafoukanci o sobě vlastně myslí, že mě
můžou jen tak soudit…?“
„Rád bych věděl, co by si myslel Ježíš, kdyby šel do některé
z těch dnešních církví…!“
„Nemyslím si, že by tam šel. Tak se mi zdá, že by tam
pravděpodobně vůbec nešel…“
„A pokud by tam šel, určitě by tam usnul.“
Všichni vyprskli smíchy.
„Spíš by tam smíchy umřel…“
„Nebo by zarmouceně plakal,“ promluvil neznámý hlas. To mělo
za následek, že všichni v momentě ztichli a zamysleli se.
„Myslíte si, že by nosil oblek a…?“
„Pokud ano, tak snad jen proto, aby pod ním skryl bič, s
nímž by začal pořádný domácí úklid.“
Hlas byl stále zvučnější a poutal pozornost kolemjdoucích,
kteří zpomalovali krok, aby tak lépe porozuměli, o co se tu jedná. Někteří z
nich, přilákáni vášnivou hádkou a možností se také angažovat v tak zajímavém a
posvátném náboženském tématu, se shromažďovali jako štěňata k misce s dobrým
žrádlem. Další se stavěli okolo a vytvářeli naslouchající publikum. Několik z
nich se mě začalo ptát, o co se tu jedná.
Nyní debata dozrála do fáze, kdy někteří z nově příchozích
oponovali církevním cynikům. V zástupu narůstalo vzájemné obviňování. Většinu z
nich jsem slyšel stěžovat si na marnotratnost, pokrytectví, nudná kázání a
vyčerpanost z mnoha shromáždění. Ti, kteří církev obhajovali, museli uznat, že
jsou některé slabé stránky, ale snažili se poukázat na dobré věci, které církev
dělá.
Tehdy jsem si ho všiml. Mohl být jakéhokoliv věku mezi
třiceti až padesáti roky, těžko přesněji určit. Byl malý, mohl mít něco kolem
metru šedesát. Tmavé vlnité vlasy a zanedbané prošedivělé vousy. Jeho zelená
vyšisovaná tepláková bunda, džíny, tenisky a drsný vzhled mi připomněl rebely z
šedesátých let. S tím rozdílem, že bylo znát, že bezcílně nebloudí.
Ve skutečnosti to bylo právě tohle, co upoutalo mou
pozornost. Jeho rozhodný krok, směřující přímo k místu narůstající debaty. Z mé
vzdálenosti to vypadalo, že směřoval k hloučku pomalým a rozvážným krokem, s
napnutou tváří německého ovčáka, který zaslechl noční šelest. Jakmile došel ke
skupině, vmísil se mezi ně. Během okamžiku rozpoznal hlavní řečníky v centru
kruhu. Když se jeho zrak upřel směrem ke mně, byl jsem zaskočen jeho silou.
Jeho pohled byl hluboký a živý. Nemohl jsem se od něj odtrhnout. Vypadalo to,
že poznal něco, co nikdo jiný nepoznal.
V tom okamžiku se diskuze zvrhla v nepřátelsky bojovnou. Ti,
kdo napadali církev, obrátili svůj hněv proti samotnému Kristu, nazývající ho
podvodníkem. Samozřejmě, že to vyvolalo stejně vzteklou reakci u skupiny těch,
kteří se církve zastávali. „Počkejte, až se mu budete muset podívat do tváře,
propadnete se do pekla!“ Vypadalo to, že vypukne válečná vřava mezi oběma
tábory. V ten okamžik neznámý lehce prohodil do davu otázku:
„Vy vůbec nemáte představu, kdo Ježíš ve skutečnosti je,
že?“
Mužova ústa tato slova pronášela s jemností vánku
vznášejícího se v korunách stromů nad našimi hlavami. To vytvořilo ostrý
kontrast k bouřlivé debatě rozvířené kolem něj. Bylo to řečeno tak jemně, že
jsem to spíše zachytil z jeho rtů, než slyšel. Avšak účinek těchto slov na
zástup byl působivý. Hlučné dohadování náhle umlklo. Na vzrušených tvářích se
objevil zmatený výraz: 'Kdo to řekl?' Nechápavě se rozhlíželi kolem sebe.
V duchu jsem se smál, protože se na muže, který to vyslovil,
nikdo ani nepodíval. A to z jednoho důvodu: byl tak malý, že bylo snadné ho přehlédnout. Ale já a hlouček
lidí kolem, jsme ho během několika posledních chvil pozorovali, zaujati jeho vystupováním.
Jak se lidé rozhlíželi kolem, pronesl znovu v tichosti.
„Máte vůbec nějakou představu, kdo byl?“
Tentokrát své pohledy všichni směřovali dolů k hlasu a byli
překvapeni vzhledem toho, kdo k nim mluví. Kde se tu vzal? Copak on o tom může
vědět? Jeho otázku umocňovalo napjaté ticho.
„Copak ty o tom můžeš vědět, starochu?“ promluvil konečně
jeden z nich a každé jeho slovo vyjadřovalo pohrdání. Nesouhlasné pohledy z
davu ho však přinutily zmlknout. Přestal se vysmívat a v rozpacích odvrátil
zrak. Díky tomu se jejich pohledy vrátily zpět k neznámému. Ale on s mluvením
nepospíchal. Výsledkem mlčení bylo trapné ticho, které se stávalo
nesnesitelným. Nervózní pohledy a krčení rameny v zástupu. Nikdo však
nepromluvil a nikdo neodešel. Po celý ten čas si neznámý prohlížel tváře v
davu, zastavil se vždy krátkým upřeným pohledem na každé z nich. Když se
setkaly naše oči, vše uvnitř jakoby tálo. Odvrátil jsem své oči jinam. Po
chvilce jsem se podíval zpět v naději, že už se na mě nedívá.
Po tomto nesnesitelně dlouhém tichu opět promluvil. Jeho první
slova byla šeptem směřována muži, který druhým vyhrožoval peklem. „Vy ve
skutečnosti nemáte tušení, co vás pohání, že?“ Jeho hlas zněl smutně a
naléhavě. Nebylo v tom ani stopy hněvu. Muž rozpačitě rozhodil rukama a zkřivil
rty na znamení, že nerozumí otázce. Což bylo vše, co si myslel, že může udělat,
když se stal středem pozornosti.
Neznámý ho ponechal na krátkou chvilku zájmu davu, pak se
rozhlédl kolem sebe a znovu promluvil. Jeho slova byla jemná a laskavá.
„Na první pohled na Něm nebylo nic zvláštního. Kdyby dnes
procházel touto ulicí, nikdo z vás by si Ho ani nevšiml. Ve skutečnosti by
člověk jeho typu tváře ve vás vyvolal nedůvěru, odmítnutí a určitě by mezi vás
nezapadl. On však byl nejvznešenějším člověkem, jaký kdy žil. Uměl umlčet
pomlouvače, aniž by zvýšil hlas. Nikomu nikdy nevnucoval své způsoby, nikdy mu
nešlo o sebe samého a nikdy se nepřetvařoval. Byl opravdovým celou svou
bytostí. Jeho podstatou byla láska.“
Neznámý se zastavil a pokýval hlavou. „Páni! To byla láska!“
Hleděl skrz dav do dáli a vypadalo to, že hledí kamsi daleko do věčnosti.
„Dokud jsme ji nespatřili v Něm, neměli jsme ani ponětí o
tom, co láska je. Týkalo se to každého, dokonce i těch, kteří Ho nenáviděli a s
opovržením přehlíželi. On však o ně stále projevoval zájem a doufal, že někdo z
nich nalezne cestu ze zranění, které své duši způsobil, a pozná tak toho, kdo
stál uprostřed nich.
A v té své lásce byl úplný a absolutně čestný. Když jednal
nebo mluvil a odhaloval lidské nejtemnější vnitřní motivy, necítili se
zahanbeni. Cítili se s Ním v bezpečí. V Jeho slovech dokonce nebyl ani náznak
soudu, ale jednoduchá a naléhavá prosba: ‚Přijďte k Bohu a On vás vysvobodí.‘
Nebyl nikdo, komu byste tak rychle a s důvěrou svěřili svá hluboká tajemství.
Kdyby se vás někdo chystal nachytat při vašem špatném činu, přáli byste si, aby
to byl On.
Neztrácel čas zesměšňováním druhých ani jejich náboženskými
nástrahami. Svůj pohled zaměřil na ty, kteří už tak jednali. Pokud jim měl co
říct, řekl to a šel dál. A najednou jste si uvědomili, že tohle je láska, se
kterou jste se dosud nesetkali.“ V tomto okamžiku se muž zastavil a jeho
zavřené oči a sevřená ústa vypovídaly, že se usilovně snaží zadržet slzy
pohnutí, které by ho mohly roztavit, kdyby jim to umožnil.
„Nemluvím zde o nějaké laciné přecitlivělosti. On miloval, a
to opravdově. Nezáleželo na tom, zda jste farizej nebo prostitutka, učedník
nebo slepý žebrák, Žid, Samaritán nebo pohan. Jeho láska objímala všechny. Když
Ho spatřili, mnozí se té lásky chopili. A i když Ho později někteří přestali
následovat, okamžiky setkání tak zasáhly a ovlivnily jejich život, že to již
ani po mnoha letech nemohli popřít. Zdálo se, že nějakým způsobem o vás věděl
vše, a přesto hluboce miloval všechno to opravdové, co v nás Bůh stvořil.“
Zastavil se a zkoumal zástup. V těch několika posledních
chvílích se ke skupině připojilo dalších asi třicet lidí, kteří upřeně zírali s
otevřenými ústy a s úžasem sledovali tohoto muže.
Mohl jsem přesně zaznamenat slova, která pronesl, ale
nedokážu vylíčit ohromný účinek, jaký měla na posluchače. Nikdo mu nemohl upřít
jejich moc a platnost. Vycházela ze samotné hloubky jeho duše.
„A když visel na tom potupném kříži,“ muž pohledem zavadil o
stromy, které se tyčily nad námi, „Jeho láska se neustále rozlévala do všech
směrů, na protivníky i na zklamané přátele. Jakmile se přiblížil k temné
komnatě smrti, vyčerpán bitvou s hříchem, nastal ten nejdůležitější moment v
dějinách světa. Jeho utrpení se stalo pramenem, kterým Jeho život proudí k nám.
On nebyl blázen. On byl Boží Syn. Vydechl svůj poslední dech, proto, aby všem
otevřel svobodný přístup k Bohu Otci.“
Jak dál mluvil, byl jsem zaražen důvěrnou známostí jeho
slov. Mluvil jako někdo, kdo s Ním žil. Opravdu jsem se zabýval myšlenkou: „Ten
muž vypadá přesně tak, jak jsem si představoval apoštola Jana.“
Dříve, než ta myšlenka proběhla mou hlavou, zastavil se v
půlce věty. Pootočil se vpravo a vypadalo to, že v zástupu někoho hledá.
Najednou jeho oči spočinuly na mně. Vlasy se mi zježily na hlavě a po zádech mi
proběhl mráz. Na moment se na mě upřeně zahleděl a na jeho tváři se náhle
objevil krátký, ale jistý úsměv. Mrkl na mě a pokynul hlavou.
Alespoň teď se mi to tak vybavuje. Tehdy jsem tím byl
šokován. Reaguje na mé myšlenky? To by byla hloupost. I kdyby to byl Jan,
nemohl by číst mé myšlenky. Proč tak přemýšlím? Jak by mohl být učedníkem
starým dva tisíce let? To je prostě nemožné.
Když se otočil jinam, ohlédl jsem se, zda za mnou není někdo
jiný, kdo by byl cílem jeho pozornosti. Ale neviděl jsem nikoho, a navíc to
vypadalo, že si nikdo kromě mě jeho úsměvu a pokynutí hlavy nevšiml. Byl jsem
tak ohromen, jakoby mou hlavu zasáhl zatoulaný fotbalový míč. Myšlenky jako
elektrické výboje zasahovaly mou mysl. Musel jsem se o něm dovědět víc!
Zástup narůstal a stále více lidí vystrkovalo své hlavy nad
dav, snažíce se zjistit, o co se tu jedná. Dokonce to vypadalo, že ani ten
neznámý se necítil dobře při narůstající podívané, měnící se rychle v atrakci.
„Být na vašem místě,“ řekl a pohled jeho přimhouřených
usměvavých očí se otočil na ty, kteří tuto diskuzi začali, „neztrácel bych čas
planými řečmi o náboženství. Raději bych se snažil zjistit, jak se můžete stát
Ježíšovými přáteli, a to bez jakéhokoliv spoutání. Jestliže Mu dáte šanci,
stane se víc skutečným, než váš nejlepší přítel. Bude o vás pečovat s takovou
láskou, kterou si nedokážete ani představit. Dá vám takový smysl a plnost
života, že vás to přenese přes každý stres a bolest. Tak promění vaše nitro a
podstatu, že budete sami ukazovat, co je opravdová svoboda a radost.“
S těmito slovy se otočil a razil si cestu zástupem směrem
dál ode mě. V tom okamžiku se nikdo nepohnul, nikdo nic neřekl, zaskočeni tím,
jak diskuze skončila a jak se rozejít.
Snažil jsem se zástupem k tomuto muži prodrat, abych s ním
osobně promluvil. Mohl by to být opravdu Jan? A pokud to není Jan, tak kdo tedy
je? Jak to všechno poznal, že může tak důvěrně mluvit o Ježíši?
Bylo těžké prodrat se davem lidí, a přitom neztratit Jana z
očí. Když už jsem byl skoro na konci, zahlédl jsem ho, jak mizí v uličce mezi
dvěma domy. Směřoval ke Žvýkačkové aleji, kde asi čtyřicet metrů dlouhá cihlová
zeď spojovala obchodní zónu s parkovištěm. Tento název získala od tisíce
žvýkaček nalepených během mnoha let na tuto zeď. Seskupení barev vytvářelo,
když ne úchvatnou, tak tedy groteskní podívanou.
Když mi zmizel z očí, byl sotva čtyři a půl metru ode mě. Já
se těšil přinejmenším na příležitost s ním mluvit, zvlášť, když už ho nikdo
další nenásledoval. Zabočil jsem za roh, připraven na něj zavolat a zastavit
ho, ale při pohledu do aleje jsem okamžitě zůstal stát.
Nikdo tam nebyl. Zíral jsem s otevřenými ústy a zmateně jsem
se vrátil zpět na ulici. Skutečně zabočil sem? Rozhlížel jsem se na obě strany,
ale žádnou zelenou teplákovou bundu, kterou měl neznámý na sobě, jsem neviděl.
Ne, tudy nešel. Byl jsem si tím jist. Ale nemohl se přece během tří vteřin
schovat ve čtyřicetimetrové aleji. To byl čas, za který jsem do aleje dorazil.
Moje srdce se rozbušilo strachem, že jsem ho zmeškal. V
zoufalství jsem nakonec běžel dolů alejí kolem pestře zbarvených žvýkaček.
Nikde nebyly dveře nebo zákoutí, kudy by mohl jít. Nakonec jsem se vyřítil na
parkoviště a současně prohledával všechny směry. Nic! Několik lidí vystupovalo
ze svých aut, ale po neznámém ani stopa.
Úplně popletený jsem běžel zpět nahoru k ulici a usilovně
pátral po zelené bundě. Po celou dobu jsem se modlil, abych ho mohl znovu
najít. Nahlížel jsem do blízkých výkladních skříní a do míjejících aut, ale
bezúspěšně. Ztratil se! Mohl jsem si jen nafackovat za to, že jsem ho nezastavil,
když byl blízko.
Nakonec jsem se posadil na lavičku, docela zmatený celou tou
událostí. Sklonil jsem hlavu a mnul jsem si čelo. Snažil jsem se utřídit si
myšlenky, které se mi honily hlavou jedna za druhou. Kdo byl ten muž a co se s
ním stalo? Jeho slova zasáhla do nejhlubší vyprahlosti mého srdce a při
vzpomínce na mrknutí jeho očí mě zamrazilo.
Byl jsem si jist, že už ho nikdy znovu neuvidím a událost
tohoto rána jsem připsal k jedněm z těch nevysvětlitelných událostí v mém
životě, které asi nikdy nebudou dávat smysl.
Snad víc jsem se však už zmýlit nemohl.
Kapitola druhá Vycházka v parku
V následujícím týdnu jsem se tisíckrát vracel a opakoval si
události toho rána. V mysli jsem si rozebíral slova toho muže. Ta myšlenka,
která mi připomínala apoštola Jana, už mou fantazii opustila, až na to
pronikavé potvrzující mrknutí oka.
Ale jak by mohl být Jan naživu dva tisíce let? Mohl by to
být takový zázrak zjevení, jako když se Mojžíš a Eliáš proměnili v Ježíšově
přítomnosti? A kdyby i byl, mohl by číst
mé myšlenky, nebo tak snadno mi zmizet z očí? Dokonce jsem se vrátil zpět a četl Ježíšova záhadná slova
Petrovi o Janově budoucnosti. Měl pouze Petra varovat, že mohou nastat dny, kdy
ho kvůli přátelství s Pánem Ježíšem povedou na smrt. V rozrušení, a snad s
přáním nejít touto cestou, sám poukázal na Jana a doptával se na jeho
budoucnost. Ježíšova odpověď každého šokovala.
'Jestliže chci, aby tu zůstal, dokud nepřijdu, co je ti po
tom? Ty mne následuj.' (Jan 21: 22) Jan napsal, že Ježíšova slova mezi učedníky odstartovala
dohady o tom, že Jan nezemře. Avšak pokračoval a říká, že toto není přesně to,
co chtěl Ježíš říct. On pouze řekl: „Jestliže chci…“ Zřejmě hlavním významem
těchto Ježíšových slov bylo povolání Petra k následování Pána po cestě, kterou
mu předurčil, a to bez porovnávání sebe s druhými. Bezpochyby důležitá lekce,
ale nemyslel Pán Ježíš touto ilustrací něco víc?
Ještě jednou jsem prošel události toho rána. Nepomohlo mi
ani, když jsem to vyprávěl své ženě a jednomu svému blízkému příteli, který si
přitom začal broukat melodii z filmu 'Twilight Zone'[1] a smál se. Jejich
odmítnutí vzít to vážně způsobilo, že jsem si byl daleko méně jistý tím, co se
vlastně v ten den stalo. Ať už ten muž byl kdokoli, důvod, proč jsem na to
nemohl zapomenout, byl ten, že jeho slova otřásla základem mého křesťanství.
Nikdy jsem neslyšel mluvit o Ježíši tak, jak mluvil on.
Vzbuzoval neukojitelný hlad po větším poznání toho Ježíše, o kterém jsem si
myslel, že Ho znám. Vypadalo to, že se na Ježíše dívá úplně jiným pohledem, než
jak jsem byl vyučen. Ale tato jednoduchá důvěra v jeho slovech vzbuzovala
otázku, zda mi něco neuniklo. Během několika dalších týdnů jsem znovu přečetl
všechna evangelia. Tentokrát jsem se snažil uvědomovat si to, o čem mluvil ten
neznámý cizinec, a přijít na to, jaký vlastně Ježíš byl. Uvědomil jsem si, že
ačkoliv jsem byl křesťanem více než dvacet let, neměl jsem ponětí o tom, kdo
Ježíš byl jako člověk, a ani jsem nevěděl, jak bych to mohl změnit. Čím víc
jsem se o to pokoušel, tím víc jsem si zoufal. Vrhl jsem se do své služby a
doufal, že tím umlčím hlad a otázky, které se toho rána vyrojily.
Čtyři a půl měsíce po tomto setkání dostaly události ještě
neočekávanější průběh. Jednoho rána jsem si chtěl připravit studii. Měla to být
jedna z vzácných příležitostí sloužit při nedělních ranních bohoslužbách. Avšak
řada nepředvídaných událostí mi dokonce nedovolila ani otevřít knihy. Především
náš zvukový technik odjel z města a neměl být v neděli přítomen. Mohl jsem
najít náhradu? Další člověk se zase u mne zastavil a chtěl si postěžovat, jak je
naše církev nevlídná a neosobní. Již dva roky navštěvuje jeho rodina naši
církev, ale ještě nikdy je nikdo od nás osobně přátelsky nepozval někam jinam,
třeba domů na šálek kávy, nebo večeři.
Pak zavolali Ben a Marsha Hopkinsovi a řekli, že by na
večerní domácí skupince neměli být. To bylo potřetí, kdy se chystali nepřijít,
a to byl špatný příklad někoho, kdo byl mým asistentem. Když jsem na ně
zatlačil, konečně mi řekli, že v církvi nebyli šťastní, a že uvažují o odchodu.
Snažil jsem se jim to rozmluvit. Investoval jsem do nich nespočet hodin, abych
je připravil na vedení jejich vlastní domácí skupinky. Jak by tedy teď mohli
odejít? „Našim dětem se líbí práce s mladými v jiné církvi. Taky je to blíž k
našemu domu. Máme prostě nepříjemný pocit, že se naše církev stává neosobní,“
znělo mi do uší z telefonu.
Když sem přišli poprvé, byli téměř před rozvodem. Strávil
jsem s nimi hodiny, abych jim pomohl obnovit jejich manželství. Nyní, právě
když se dostali do bodu, kdy by mohli něco začít vracet, žvaní a přemýšlí nad
tím, kde je pastva zelenější.
K dovršení všeho, hned po obědě, zavolal pastor, že ruší
schůzku. Sám mě požádal, abych ji domluvil s našimi dvěma ručiteli, kteří byli
znepokojeni naším stavebním plánem. Řekl jen, že se na toto jednání dnes
necítí. Stálo mě to tři týdny příprav, aby se toto setkání vůbec mohlo
uskutečnit. Byl jsem vzteklý a musel jsem ven na čerstvý vzduch.I dveře při návratu do mé kanceláře prozradily moje
zklamání, když bouchly hlasitěji, než jsem zamýšlel. To překvapilo i mou sekretářku,
která vystrašeně sklopila svůj pohled. Udělal jsem rozzlobený posunek směrem ke
dveřím, jakoby snad ony mohly za ten hluk. Jak jsem se tak ohlédl zpět, mé oči
spočinuly na důvěrně známém nápisu: 'Jake Colsen, asistent pastora'.
Stále si pamatuji na první den, když jsem příjemně
překvapený procházel těmito dveřmi. Štítek se jménem byl již na místě, a to mne
naplnilo bázní a odpovědností, které to na má bedra kladlo. Nikdy jsem
neplánoval vstoupit trvale do služby. Ale v den, kdy jsem prošel těmi dveřmi,
jsem cítil, že se naplňují mé sny. O čtyři roky později se tyto sny ukázaly být
fata morgánou.
Syn dělnických rodičů vyrostl v služebníka církve. Dokonce i
v průběhu svého bouřlivého dospívání mezi třináctým a osmnáctým rokem a ve
stejně bouřlivých sedmdesátých letech, jsem ani na okamžik nebloudil daleko od
svých duchovních kořenů. V roce 1979 jsem promoval na vysoké škole ekonomické a
získal diplom. To mi zajišťovalo komerční úspěch v Kingstownu, hlavním centru
rozlehlé a úrodné zemědělské oblasti uprostřed Kalifornie. Ekonomika strmě
rostla a já si v osmdesátých a začátkem devadesátých let vybudoval lukrativní
praxi realitní kanceláře s téměř hvězdnou reputací.
Já a moje manželka jsme pomohli založit shromáždění, pro
které jsem nyní pracoval. Před patnácti lety se několik rodin a pár
univerzitních studentů rozhodlo začít nanovo. Byli jsme rozčarovaní mocenskou
hrou odehrávající se v místní tradiční církvi, kterou jsme navštěvovali. Věřili
jsme, že máme odejít a dělat vše jinak a lépe. Chvíli jsme se scházeli po
domech a ctili dál naše vzájemné kamarádství. Brzy jsme však pronajali budovu a
vyvěsili náš firemní štít společenství. V prvních dnech byl růst pomalý, ale
během posledních deseti let jsme se rozrostli na více než dva tisíce lidí a
postavili naši vlastní budovu se zázemím pro pastorační personál.
Byl jsem polichocen, když mě pastor pozval, abych se
připojil k jeho personálu, dohlížel na obchodní záležitosti a pomohl s
pastorační péčí. Bylo mi tehdy třicet devět let a byl jsem velmi spokojen jak v
mém povolání, tak i co by otec dvou malých dětí. Zaběhlá nedělní škola, ve
které jsem učil, byla jedna z nejpopulárnějších v nabídce a já právě končil
druhé období v církevní radě.
Pastor mi tehdy řekl, jak moc mě potřebují, protože by ho to
uvolnilo z odpovědností, pro která neměl obdarování. Třebaže jsem penězi v
nemovitostech vydělal více než dost, věděl jsem, že to byly jen peníze – bůh
mamonu, jak jsem to slyšel v kázání. Neplýtvám svůj život ve vlastním potěšení?
V čem je opravdový smysl mého života? Málokdy jsem měl čas na věci, o kterých
jsem si myslel, že jsou nejdůležitější, a tak jsem tuto práci vzal a doufal, že
tím nakonec zahladím nepříjemný pocit viny.
Tak tomu bylo po nějaký čas. Asi první dva roky jsem byl na
výsluní své důležitosti v rostoucí církvi a opravdu jsem měl čas na modlitbu a
studium Bible. Avšak brzy se množství práce stalo nesnesitelným. Nejen že jsem
pracoval celé dny, ale nebýval jsem doma i pět šest večerů týdně. Dokonce jsem
ani neměl čas na to, abych bokem navíc pracoval v nemovitostech, jak jsem si to
plánoval, abych vyrovnal svůj nižší příjem.
Když má nespokojenost dosáhla vrcholu, často jsem hledal
útěchu v dlouhé procházce. Řekl jsem sekretářce, že budu venku a na chvíli jsem
opustil církevní komplex. Zamířil jsem do parku o dva bloky dál. Tam bylo často
mé útočiště a někdy i modlitební místo. I když jsem tam zase nebýval tak často,
jak bych chtěl. V této oblasti totiž panovalo velmi dusné letní počasí. Dnes
však už nebylo tak horko, což bylo známkou toho, že se blíží chladnější dny
podzimu.
Zabočil jsem za roh a byl jsem překvapen, jak se park od té
doby, kdy jsem si ho pamatoval, zaplnil. Vzpomněl jsem si na manželku, která mi
říkala, že dnes naše děti mají ve škole krátký den. Zklamaně jsem pohledem
zkoumal, zda bych tam pro sebe nenašel nějaký klidný kout. A v tom jsem spatřil
jeho osamělou postavu na jedné z laviček, na druhé straně parku. Dokonce i z
této vzdálenosti vypadal jako neznámý, kterého jsem viděl v San Luis Obispo.
Mé srdce bilo vzrušením. Často jsem se modlil, aby mi Bůh
dal příležitost mluvit s tímto mužem, ale vzdal jsem se každé naděje. V mysli
jsem se vrátil k těm neuvěřitelným vzpomínkám toho rána a k pocitu, který tehdy
vyvolal. Byl jsem si téměř jist, že to nemůže být on. Ale když už jsem tu,
pomyslel jsem si, podívám se aspoň blíž.
Jak jsem se k němu přibližoval, zdálo se mi, že je stejně
vysoký, ale podle toho, jak seděl, to bylo obtížné určit. Postava a vousy
vypadaly stejně. Avšak měl sluneční brýle a na nich kšiltovku, která
znemožňovala s jistotou určit, zda je to on. Zdálo se, že je nepřítomně
zahleděn do dáli a neuvědomuje si můj příchod. Nemohl jsem z něho odrhnout oči a mé srdce divoce tlouklo.
Co když je to on?
Co bych měl dělat? Jak jsem ho míjel, jeho hlava se otočila
a já ihned odvrátil zrak. To nemůže být on. Nemohl jsem se rozhodnout. Neměl
jsem tušení, co říct. A tak jsem se beze slova loudal, až jsem došel dolů na
chodník. Byl jsem asi deset metrů daleko, když jsem našel dost kuráže zastavit
se a předstírat, že se rozhlížím po parku. Pak jsem jakoby náhodně opět
zabloudil očima k onomu muži na lavičce. Určitě vypadal jako on.
Jeho hlava se začala otáčet. Ale já jsem se znovu odvrátil s
pocitem trapnosti. Dříve než jsem si to uvědomil, jsem znovu kráčel pryč. O
padesát metrů výš je další lavička; opuštěná. Odbočil jsem k ní a posadil jsem
se. Nyní jsem byl schopen přehlédnout si cestu, po které jsem přišel. Muž právě
vstával a chystal se odejít v opačném směru.
Ale ne! Co budu dělat? Teď, nebo nikdy!
Vyskočil jsem z lavičky směrem za ním a postupně jsem jej
doháněl, takže nakonec jsem byl tak těsně blízko, že jsem ho mohl minout, nebo oslovit:
„Promiňte, pane!“ Slova vyrazila z mých rtů dříve, než jsem si byl jist tím, co
říkám.
Zastavil se a otočil směrem ke mně. „Prosím.“ Jedno slovo
není přesný test, ale hlas zněl věrně. „Může to znít podivně, ale vypadáte jako někdo, koho jsem
viděl před pár měsíci na pobřeží v centru San Luis Obispo. Je možné, že byste
to byl vy?“ Jeho sluneční brýle bezvýrazně zíraly před sebe. Kdybych jen mohl
vidět jeho oči, ujistil bych se.
„Vlastně jsem tam před několika měsíci byl, ale jen na pár
dnů. Setkali jsme se?“
„Ne, ale někdo, kdo mohl vypadat stejně jako vy, byl během
automobilové přehlídky ve středu města a mluvil na ulici ke skupině lidí.“ „To jsem mohl být já.“ Pokrčil rameny. „Byla to pře o náboženství. A jestli jste ten stejný muž,
pak jste vstoupil do diskuse a mluvil o Ježíši a o tom, jak moc opravdově
miloval lidi. Dávalo by to smysl?“ „Určitě dávalo. Stále mluvím s lidmi, a zejména s těmi,
kteří hledají duchovní vizi. Mohl jsem to být já.“ „Mé jméno je Jake Colsen.“ Natáhl jsem ruku, abych si s ním
mohl potřást. „Ahoj Jaku. Já jsem John,“ odpověděl a také mi podával svou
ruku.
Následující okamžik nebyl snadný, ani dalších několik slov. Cítil jsem se, jako
po úderu na žaludek a nemohl jsem popadnout dech.
„Ty jsi ten stejný muž, který mluvil s těmi lidmi? Bylo to v
sobotu ráno. Pamatuješ si na mě?“ „Přesně si nevzpomenu, ale podle toho, co říkáš, to vypadá,
že bych to mohl být já.“ „Můžeme si chvilku promluvit?“
Vrhl jsem letmý pohled na hodinky, měl jsem jen třicet minut
a pak schůzku v kanceláři. Pokynul jsem směrem k nedaleké lavičce.
„S velkou radostí.“ Přešli jsme na druhou stranu, posadili
se a hleděli do dálky. „Bude to znít asi podivně,“ promluvil jsem, „ale modlil jsem
se za příležitost se s tebou setkat. Tvá slova se mne tehdy opravdu dotkla.
Mluvil jsi o Ježíši, jako kdyby ses s ním osobně znal. Jednu chvíli mě dokonce
napadlo, zda nejsi apoštol Jan.“
Pousmál se. „To bych byl asi o trochu starší, nemyslíš?“ „Vím, že to zní bláznivě, ale jak jsem nad tím přemýšlel,
zastavil jsi se uprostřed věty. Otočil ses směrem ke mně a pokynul hlavou, jako
bys se mnou souhlasil. Když jsi odcházel, pokoušel jsem se tě dostihnout, ale
zdá se, že jsem tě ztratil v zástupu.“ „Možná to tak tehdy mělo být. Nicméně teď jsme tady. O čem
jsi chtěl mluvit?“ „Jsi on?“ „Jsem kdo?“ „Jsi Jan?“ „Jan, učedník Ježíše?“ Usmíval se, očividně pobaven touto
vyhlídkou. „Dobře, už znáš mé jméno a já tvrdím, že jsem Jeho učedník.“ „Ale jsi Jan?“ „Proč je to pro tebe tak důležité?“ „Jestli jím jsi, mám některé věci, na které se chci zeptat.“ „A jestli nejsem?“
Nevěděl jsem, co říct. Byl jsem hluboce ovlivněn jeho slovy,
ať už byl kdokoli. Zdálo se, že bude o Ježíši vědět některé věci, které mi určitě
unikly. „Myslím si, že bych s tebou v každém případě chtěl mluvit.“ „Proč?“ „Tvá slova v San Luis Obispo na mne hluboce zapůsobila. Zdá
se mi, že jsi poznal Ježíše způsobem, o kterém jsem jen doufal. Jsem pastor,
zaměstnanec velké církve 'City Center Fellowship'. Slyšel jsi o ní někdy?“ „Ne, nemyslím!“ zakroutil hlavou. Jeho odpověď mě trochu dráždila. Jak to, že nás nezná?
„Bydlíš tady v okolí?“ „Ne. Vlastně toto je poprvé, kdy jsem v Kingstownu.“ „Opravdu? A kde ses tu vzal?“ „To asi ty tvé modlitby,“ řekl vesele. „Nejsem si opravdu
jist.“ „Poslouchej, musím za několik minut jít. Mohli bychom se
zase někdy setkat?“ „Nevím. Já opravdu nechci něco slibovat. Jestli bude potřeba
se znovu setkat, jsem si jist, že se setkáme. Toto setkání bylo také neplánované.“ „Můžeš přijít dnes večer na večeři? Mohli bychom pak
pohovořit.“ „Ne, omlouvám se. Dnes večer už něco mám. Ale, na co ses
chtěl zeptat?“
Kde začít? Měl jsem toho tolik a sotva dvacet minut, pak
jsem musel spěchat zpět do kanceláře, ale i tak bych přišel pozdě.
„Jsem opravdu zklamaný. Připadá mi, že každý člověk, se
kterým jsem nedávno mluvil, běžel naprázdno – dokonce i křesťané, které jsem
znal po desetiletí. Včera jsem se setkal s jedním z našich starších, o kterém
jsem si vždy myslel, že je jako skála. Jim však v těchto dnech ztratil všechny
ideály. Řekl mi, že často pochybuje, jestli je Bůh opravdu skutečný a zda celá
křesťanská věc není jen hliněný střep.“ „Co jsi mu odpověděl?“
„Pokoušel jsem se ho povzbudit. Řekl jsem mu, že nemůžeme
žít podle toho, co vidíme, ale vírou, že on pro Boha udělal mnoho skvělých věcí
a jednou za to bude poctěn. My pouze
musíme být věrní a nevěřit našim pomíjivým pocitům.“
„Tak ty jsi mu řekl, že nemá právo na své pocity a otázky?“ „Ne, to není přesně to, co jsem řekl.“ „Jsi si jistý?“ zeptal se mírně. Znovu jsem přemýšlel nad tím, co jsem mu řekl. „Rozuměj tomu, Jaku, život v Ježíši je skutečná věc. Není to
hra. Když lidé cítí, že je něco špatně, víš co jsem objevil? Obvykle něco
špatně je.“ „Takže, já jsem mu vlastně řekl, 'nevšímej si toho',“
promluvil jsem spíš k sobě než k Johnovi. Kroutil jsem hlavou nad tím poznáním. „Myslíš si, že jsi mu pomohl?“ „Nevím. Hodně jsem ho povzbuzoval a vypadalo to, že je mu
lépe.“ John nemluvil a nechal mne, abych nad tím přemýšlel. „Máš pravdu, vůbec jsem mu nepomohl. Myslím, že jsem ho jen
obvinil.“ „Myslíš si, že za tebou zase přijde, až bude mít takové
myšlenky?“ Jen jsem pokyvoval hlavou a litoval skoro všeho, co jsem mu
toho rána řekl. Budu mu muset zavolat a zkusit to napravit. „A co ty, Jaku. Jak to působí na tebe?“ „Co jako působí?“ „Tvoje víra. Zakoušíš Boží život v té míře, v jaké si
přeješ?“ „Čas od času jsem zklamaný, asi tak jako dnes. Ale celkově
nemám za to, že bych dělal něco jiného raději než to, co právě dělám.“
Johnova hlava se ani nepohnula. „Já mám na mysli, když pominu peníze a volno, které jsem
měl, pak tohle je daleko užitečnější. Máme na toto město velký vliv.“
Stále jen tiše seděl. Nevěděl jsem, co ještě říct, ale ještě
předtím, než jsem na to přišel, se mi do očí začaly hrnout slzy a já si
uvědomil, že sotva popadám dech. Náhle jsem se cítil neuvěřitelně osamělý. Johnova hlava se nakonec otočila ke mně. „Já nemluvím o tom,
co děláte, ale o tobě. Jsi naplněn Ježíšovou láskou stejně tak, jako ten první
den, kdy jsi v Něj uvěřil?“
Slova rozechvívala mou duši a uvnitř jsem se cítil jako
rozpouštějící se máslo na horké pánvi. „N… N… N… Ne!“ nemohl jsem to ze sebe vypravit, jak se můj
hlas zajíkal nedostatkem dechu. Když jsem to nakonec ze sebe dostal, tak s dlouhým hrdelním
povzdechem. „Už léta to nepůsobí.“ Vypadá to, že čím více se snažím pro Boha
pracovat, tím více se mi vzdaluje.“ „Možná se od Něj vzdaluješ ty.“ „Cože?“ Ať už byl kdokoli, díval se na všechno z jiného
úhlu. „Víš, proč se cítíš tak prázdný?“ „Vážně jsem o tom, Johne, nepřemýšlel. Byl jsem příliš
zaměstnaný a zdálo se mi, že si mě Bůh používá tak, aby se mým prostřednictvím
dotkl jiných lidí. Usoudil jsem, že to je pro mě připravená cesta. Nikdy jsem
se nad tím nechtěl moc zamýšlet. Bylo to až příliš odrazující. Myslím, že mám
hodně důvodů být Bohu vděčný. Mám báječné děti, hezký domov a sloužím Bohu
vším, co mám. Ale v mém nitru je přesto prázdnota.“ Pěstí jsem namířil ke své hrudi a mé oči se ještě více
zalily slzami. „Ten Jim tě vylekal, že ano?“ „Ano.“ Podruhé jsem byl rozhozen. „Možná, že se cítíš podobně jako on, avšak nezpomalíš dost
na to, aby sis to připustil. Možná, že ta slova, která jsi mu řekl, se týkala
ve skutečnosti tebe.“ „Nikdy bych si to nemyslel, ale pamatuji si, jak nepříjemně
jsem se cítil, když mluvil. On se ptal, ale mně se vůbec nechtělo odpovídat.“ „Víš, o čem to všechno je, Jaku?“ John seděl opřený o lavičku, ruce zkřížené na prsou a díval
se přes hřiště. „Je to o životě – kdy ten Boží, skutečný život, naplňuje náš
vlastní. Boží život není nějakou teologickou abstrakcí. Je to naplnění,
svoboda, radost a pokoj. Je to o přebývání v Něm, který obstojí tváří v tvář
všem těm nejhorším okolnostem. Takový život byl v Synu, který přišel, aby jej
sdílel s každým, kdo by v Něj vložil svou víru. To není o usilovné práci, velké službě nebo nových budovách.
Je to o životě, který můžeš vidět, zakoušet a dotýkat se ho. Něco, co si můžeš
užívat a vychutnávat každý den. Vím, že to svými slovy nedokážu přesně popsat,
ale ty víš, o čem mluvím. Zažil jsi chvíle, jako je tato, mám pravdu?“
„Ano. Ano, znám je, ale byly vždy tak kraťounké. Pamatuji
si, kolik jich bylo v těch prvních dnech, ale momentálně jsem od toho tak
daleko. Co je se mnou špatně? Jsem tak dlouho křesťanem, aktivní v církvi, a
přesto se mi toho nedostává? Co dělám, že s tím životem ztrácím kontakt? Takhle
jsem to však určitě nechtěl.“ „Zjistil jsem, že se to děje vždy znovu a znovu,“ zareagoval
John. V současnosti je to jako epidemie. Z nějakých důvodů je v našich
duchovních prožitcích něco špatně. Přikládáme důležitost něčemu, co důležité
vůbec není, a to nás odvádí od toho skutečného života. To se stalo i v rané
církvi. Vzpomínáš si, co se stalo v Efezu, a co jim Ježíš řekl ve svém dopise
ve Zjevení? Jejich teologie byla bezvadná. Velice dobře znali pravdu. Omylu si
dokázali všimnout jako mouchy v polévce. Nebáli se postavit proti těm, kteří
prosazovali sami sebe. Zjistili, kdo mluví pravdu a kdo jen vytváří falešný
dojem, který mu budoval jeho vlastní jméno. V jejich vytrvalosti v čase utrpení
se jim nikdo z ostatních křesťanů nevyrovnal. Vypadá to, že čím déle čelili
utrpení, tím se stali silnějšími. Nikdy si nestěžovali, i když je druzí
napadali. Ale byl s nimi Ježíš pro to všechno spokojen?“ Nedávno jsem na toto místo kázal, a tak jsem věděl, o čem
John mluví. „Ne, On je peskoval, že opustili svou první lásku.“
„To je pravda. Není to úžasné? To, co jim chybělo, vytvořilo
takové vakuum, že to dobré, které možná udělali, je mohlo úplně pohltit.
Opustili nádhernou lásku, kterou na začátku milovali Ježíše, a bez ní jejich
služba neměla smysl. Přesto, že pro Něj tak usilovně pracuješ, můžeš ztrácet
schopnost Ho poznávat. V tom, co by je motivovalo, nebylo ani trošku jejich lásky k
Němu nebo Jeho lásky k nim. Ve skutečnosti to všechno, co udělali, nebylo pouze
bezcenné, ale přímo destruktivní.“ „To je o mně,“ řekl jsem, „mluvíš o mně.“ „To je starý příběh, Jaku. Bylo to zopakováno miliónkrát pod
miliónem různých jmen. Vzpomínáš si na ten den, kdy se láska k Ježíši poprvé
zmocnila tvého srdce?“
Zaplavily mne vzpomínky. „Ano. Chodil jsem tehdy ještě do
školy, bylo mi dvanáct, nebo třináct let, ale věděl jsem, že se něco ve mně
probudilo. Moji rodiče byli ve vedlejší místnosti, kde se modlili s asi dalšími
třiceti věřícími. Modlili se čtyři hodiny, bez známek, že by chtěli přestat.
Spíš si to vychutnávali. A to se každý pátek večer opakovalo. Nemohli se
dočkat, až se sejdou k modlitbám. Někdy zpívali, někdy se smáli a někdy dokonce
plakali. Málokdy skončili před jedenáctou, většinou se to protáhlo déle.
Pro mé rodiče, kteří vyrostli v církvi, to byla velká změna.
Byli jsme třetí generací baptistů ze strany otce a presbyteriáni z matčiny
strany. Moji rodiče se usadili jako aktivní členové z baptistické církve,
kterou pravidelně navštěvovali, a byli aktivní i ve velkém počtu výborů. Ale
zdálo se, že se z církve nikdy netěšili. Některá rána jsem jim dokonce
domlouval, aby tam šli.
Ale tohle bylo jiné. Nemohli jsme je odtáhnout ani
navijákem. Změnili svůj zvyk běžné účasti v církvi na život lidí, kteří stále
chodí s Bohem. Postupem času Bůh změnil jejich životy. Staré zvyky zmizely a
Boží blízkost byla silnější než jejich potřeby. Bibli si četli při každé
příležitosti. Pamatuji si, že se modlili za každou maličkost. Zpočátku žili
svou vírou a byli radostní a svobodní. To způsobilo, že i my děti jsme po tom
toužily. Modlili se za nás a to bylo poprvé, kdy si pamatuji dotyk živého Boha.
Dokonce si pamatuji, že jsem poprvé slyšel Boží hlas.“ „Co se s tím stalo?“ „Po několik let to rostlo, a tak do toho chtěli zahrnout
celou svou církev. Ale podezřívání a obviňování jen sršela, a když se po
několika měsících usadil prach, bylo jasné, že už v církvi nejsou vítáni. Mnoho
z nich rezignovalo na svá členství. Horlivost mých rodičů to ovšem neutlumilo,
vnímali to vše jen jako zkoušku a pronásledování.“
Od té doby, kdy již nebyli vítáni ve své církvi, se
rozhodli, že začnou společně nanovo. První shromáždění přineslo víc než
osmdesát lidí nacpaných do malého domu. Atmosféra byla elektrizující. Rozhodli
se organizovat, pronajmout budovu a najmout pastora.“
Pak jsem to poprvé uviděl zřetelně… „Byli tak roztržití
prací, že brzy ztratili potěšení z prosté lásky milujícího Ježíše.“
„Není žádné překvapení, že vytvořili něco, o čem si mysleli,
že je dobrou církví, ale právě to samo
udusilo všechno, co pronásledování udusit nemohlo. Nezbylo tam nic z té
Otcovské touhy, která si přeje jen to, abyste spadli do klína Jeho lásky a po
zbytek života se již nikdy nevzdálili. Boží plán vykoupení, ode dnů stvoření –
až do dne druhého příchodu, byl navržen k tomu, aby přiváděl lidi do vztahu
lásky Otce, Syna a Ducha, který oni sami sdílejí ve věčnosti. On nechce nic
menšího a nic jiného!
Toto není žádný vzdálený Bůh, který by poslal svého Syna se
seznamem pravidel k dodržování nebo obřadů k praktikování. Jeho posláním bylo
pozvat nás do Jeho lásky, do vztahu s Jeho Otcem, který ON popsal jako
přátelství. Ale co děláme my? My jsme tak rychle chyceni prací, popoháněni
náboženskou kulturou, která ničí veškerou lásku, avšak vydává se za něco, co
lásku přináší.
V Efezu lásku zničilo hledání falešných učitelů. V Galácii
to postihlo každého, kdo zachovával obřady Staré Smlouvy. V současnosti jde jen
o to, jak přimět druhé spolupracovat s církevním programem. Nezáleží na tom, co
lidi odvádí od života s Bohem, prostě je to upoutá tím, že to vypadá jako
vhodná náhrada.
Je snadnější vidět problém v tradiční obřízce v Efezu než v
účasti na nedělní bohoslužbě v Kingstownu. Ale obojí může vést ke stejnému
konci, k nudnému, chladnému životu věřících, kteří již více neprožívají Otcův
život.“ Nevěděl jsem, co říct. Já si nejsem dokonce ani jist, zda
jsem s ním souhlasil. Jak by mohla být přítomnost v církvi stejná jako obřízka? „Rád bych se tě Jaku na něco zeptal. Kolik stropních desek
je ve vašem svatostánku?“ Dokonce jsem nad tím nemusel ani přemýšlet. „312 celých a 98
neúplných.“ „A jak to víš?“ „Když se začnu nudit, počítám je.“ „Musíš se hodně nudit. A víš kolik dalších se také nudí?
Jednou jsem se setkal s hochem, který dokonce sčítal čísla písniček na tabuli,
aby viděl, jestli jejich součet někdy dá 666? Jak to, že lidé, kteří se
scházejí ke sdílení Božího života, se zabývají takovými hloupostmi a ještě jsou
v tom dobří. Mohlo by to ukazovat na to, že je něco špatně?“ Dobře, připustil jsem, že mohl mít pravdu. „Jaká byla tvoje poslední myšlenka, když jste přijeli
minulou neděli ráno?“ To vyžadovalo trochu víc zapřemýšlet. „Prohlížel jsem své
poznámky a snažil se k nim najít vhodnou ilustraci.“ „Ano, ale co sis říkal, když jste zaparkovali vaše auto u
budovy?“ Chvilku mi trvalo, než jsem to vylovit z paměti. „Budu rád,
až to skončí a budu se moci vrátit zpět domů.“ V duchu jsem se smál. „Jak jsi to věděl?“ „Nevěděl, ale nepřekvapuje mne to. Víš, kolik lidí přemýšlí
stejně, a dokonce i ti, kteří jsou placení stejně jako ty? Rutina posléze udusí
život, bez ohledu na to, jak dobrý je.“ „Takže Jimova deziluze je správná?“ zeptal jsem se
nedůvěřivě. „Stejně jako ta tvá. Když si uvědomíte, že rutina, o kterou
klopýtáš, neprospívá vaší touze poznat lépe Boha, mohou se stát některé
neuvěřitelné věci. Kvůli stejnému programu každý týden shromáždění vybledne.
Nejsi už unavený z hledání sama sebe, když rok co rok padáš ve stejném
pokušení, modlíš se stejné nezodpovězené modlitby a nevidíš žádné potvrzení, že
rosteš v rozeznání Božího hlasu ve větším porozumění?“ „Ano, je to tak.“ Dokonce jsem byl překvapen, jak rychlá
odpověď přišla z mých rtů a zklamáním, které v ní zaznělo. „Tak proč děláme to,
co děláme?“ „Odpověď na to ti prozradí více o sobě samém než o církvi.
Nyní si přiznej svoji vlastní nudu a zklamání. To Otec se nikdy nevzdal své
touhy sdílet své přátelství tak, jako tomu bylo, když ti bylo třináct.“ „Od té doby to byly jiné časy.“
„Ovšem, ale nevydrželo to dlouho, že ano? Pokud by vydrželo,
nepotřeboval bys k matení lidí, jako je Jim, používat prázdné lichotky a
povzbuzování otřepanými frázemi. Lidé jako on by neměli být umlčeni jako ti,
kteří postrádají víru. Raději je chvalme za jejich odvahu jednat s jejich
duchovním životem jako s něčím skutečným. Popravdě řečeno Jimova upřímnost
demonstruje více víry než tvůj neklid, který ti tím způsobil.“ „Co mám dělat, Johne? Chci život, o kterém mluvíš.“ „To od tebe nevyžaduje mnoho. Pouze buď opravdovým před
Otcem a vzpírej se pokušení zalézt zpět do své ulity a tiše setrvat bez života.
Tvůj zápas vyvěrá z volání Božího Ducha k tvému. Požádej Ho, aby ti odpustil
to, co nahradilo moc Jeho lásky. Pozvi Ho, aby ti ukázal, jak tvé veliké úsilí
v dobrých aktivitách pro Něj, může zatemnit Jeho lásku k tobě. Nech Boha, On
udělá zbytek. On sám tě přitáhne k Sobě.“
Podíval jsem se na hodinky a zjistil, že už musím jít.
„Omlouvám se, už musím běžet. Protáhlo se to, Johne, ale zkusím to vyzkoušet!“ „Dobře. Nebude to snad radost, znovu se každý den probouzet
milovaný Bohem? Bez toho, že by sis to musel zasloužit nějakým dobrým činem
nebo svou spravedlností? To je to tajemství prvotní Lásky. Nepokoušej si to
zasloužit. Pamatuj, že jsi přijatý a milovaný, ne kvůli tomu, co můžeš pro Boha
vykonat, ale protože ON si vybral tebe v Kristu, díky Jeho neuvěřitelnému
slitování.“ Postavil jsem se a na rozloučenou podal Johnovi ruku. Stiskl
mou a na chvilku ji podržel. „Tohle není těžké, Jaku. V tomto Království
skutečně obdržíš to, co hledáš. A o toto všechno jde. Jestli hledáš vztah s
Bohem, najdeš ho.“
„Pak tedy, proč ho nemám? Myslel jsem si, že ho po celou
dobu hledám.“ „Určitě tomu tak mohlo být zpočátku. Ale zároveň tam bylo
také hledání jiných cest. Pokud se podíváš na to, co jsi už vykonal, pak také
určitě poznáš, co jsi vlastně všechno hledal.“ Pustil mou ruku. Jeho slova končila s takovou definitivností a já, jak jsem
byl v časové tísni, protože jsem se musel vrátit na schůzku, jsem prostě jen
přikyvoval. V té době jsem neměl žádnou představu, co tím myslel. „Doufám, že budu mít příležitost tě zase vidět.“ „Ano, domnívám se, že budeš … V pravý čas.“
Poděkoval jsem, pokynul na rozloučenou a vyrazil napříč
parkem na svou schůzku. To, co mě vždy překvapuje, je, že největší cesty v
našich životech začnou vždy tak jednoduše. Tak, že si dokonce ani nevšimneme,
kde jsme, až do té doby, než se za sebou ohlédneme. Tak tomu bylo i v mém
případě.
---------------------------------------------------------------------------------
[1] Americko‑kanadský populární televizní seriál o nevysvětlitelných záhadách 'Zóna
soumraku', podle kterého byl natočen i stejnojmenný film. Pokračování ZDE: http://sotva.blogspot.cz/
|
Re: Tak ty už nechceš chodit do církve? (Skóre: 1) Vložil: poutnick v Úterý, 19. listopad 2013 @ 11:00:25 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | Jestli si ten pán tu církev založil sám tak je opravdu otázka jak moc je přínosná. Jestliže je ale pramenem Zóna soumraku a nebo jiný seriál o nevysvětlitelných záhadách tak bych řekl že se jedná o vymyšlený příběh s důležitostí přibližně odpovídající například Bermudskému trojúhelníku.
Maximálně bych v něm hledal nepřímý důkaz toho jak důležitá je Církev a Ekumena. Pokud vadí zrovna záhadologům. Těžce nemocnému je třeba především zajistit odpovídající církevní zaopatření. Pravidelnou zpověď, Eucharistii, Pomazání nemocných. Společnou modlitbu a účast na mši. Alespoň v televizi.
|
Re: Re: Tak ty už nechceš chodit do církve? (Skóre: 1) Vložil: ivanp v Úterý, 19. listopad 2013 @ 14:49:20 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | ...ja mám dobrý nápad pre rímskych katolíkov...zriadiť pre každého konto zádušných omší...keďže RKC nedáva žiadnu istotu, tak treba zriadiť vatikánsky účet na spôsob dôchodkového pripoistenia...každý bude prispievať určitou sumou a po jeho smrti sa z daných našetrených peňazí zafinancujú zádušné omše až pokiaľ sa neminú celoživotné úspory... nie je to fajn?
ivanp |
]
Re: Re: Re: Tak ty už nechceš chodit do církve? (Skóre: 1) Vložil: poutnick v Úterý, 19. listopad 2013 @ 15:19:58 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | První zmínka o podobném fondu je již ve Starém zákoně a 2000 let jede naplno. Poklady Církve rozmnožuje a připisuje sám Bůh. Jako když rozmnožil těch pár bochníčků a ryb jednoho chlapce a nasytil s nimi tisíce. Podobným způsobem rozmnožuje mši, modlitbu, půst, dobré skutky, podporu Církve i chudých.
Věřím že nabídky platí pro každého. I pro Vás.
|
]
Re: Re: Re: Re: Tak ty už nechceš chodit do církve? (Skóre: 1) Vložil: ivanp v Úterý, 19. listopad 2013 @ 19:08:11 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | dík za nabídku...mne úplne stačia Kristove zásluhy...to čo koná cirkev je absolutne, ale absolutne nedostatočné...a cirkev aj tak nekoná nič naviac, ale žije v absolútnom ale absolútnom deficite...
Tak aj vy, (rímsky katolíci) keď vykonáte všetko, čo vám bolo prikázané, povedzte: Neužitoční služobníci sme! Čo sme boli povinní vykonať, vykonali sme.Lukáš 17:10
ivanp |
]
Re: Re: Re: Re: Re: Tak ty už nechceš chodit do církve? (Skóre: 1) Vložil: poutnick v Středa, 20. listopad 2013 @ 07:52:12 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | Na to že jsme neužiteční služebníci kteří NEKONAJÍ to co mají konat pamatujeme při každém společném vyznání víry, na začátku mše. Otázka je jak moc si to uvědomujeme a prožíváme. Jestli To neříkáme jen mechanicky a nemyslíme si jak jsme duchovně na výši. Na rozdíl od těch kteří tu nejsou. Jestli opravdu cítíme že je to naše a veliká vina. Věřím že neuškodí ani to když se modlíme za jakéhokoliv sebevětšího hříšníka nebo za nepřítele Církve když k tomu dodáme a za mne, za zlého, líného a neužitečného služebníka.
|
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Tak ty už nechceš chodit do církve? (Skóre: 1) Vložil: poutnick v Středa, 20. listopad 2013 @ 07:54:13 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | Oprava : vyznání viny, ne víry. Apoštolské vyznání víry se společně modlíme až později. Když končí bohoslužba Slova před eucharistickou částí. |
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Tak ty už nechceš chodit do církve? (Skóre: 1) Vložil: helena v Pátek, 22. listopad 2013 @ 09:27:37 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | ahoj POUTNICKU,
jak rozmnožujete mši,
mám to chápat jako násobilku obětí?
|
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Tak ty už nechceš chodit do církve? (Skóre: 1) Vložil: poutnick v Pátek, 22. listopad 2013 @ 09:57:25 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | Neříkám že my ale sám Bůh. Rozmnožuje a úročí jakékoliv dobro a projev dobré vůle a proměňuje v požehnání pro celé stvoření. I takové které nevidíme a které zdánlivě nepřináší užitek. Dřív než k nám přišel svatý Cyril a Metoděj tak poslal Bůh na naše území svatého Ivana. Syna slovanského knížete, benediktina a poustevníka který k nám dorazil již za knížete Neklana a 40 let prožil v jeskyni na osamělém místě. Kde konal pokání, za sebe i za nás, živil se jelením mlékem a odkud vyhnal démony našich předků. Přitom se také setkal se svatým Janem Křtitelem. V místě Který mu daroval kříž, aby se s nimi vypořádal. Připravil půdu pro věrozvěsty, abychom je snáz přijali. Poklad Církve už tady byl když věrozvěstové přišli, ze kterého jsme všichni mohli čerpat. |
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Tak ty už nechceš chodit do církve? (Skóre: 1) Vložil: poutnick v Pátek, 22. listopad 2013 @ 09:59:25 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | Násobilka oběti je nejlépe fyzicky vidět na zázračném nasycení. Kdy Pán Ježíš Kristus násobil chleba a ryby jednoho mládence.
|
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Tak ty už nechceš chodit do církve? (Skóre: 1) Vložil: helena v Pátek, 22. listopad 2013 @ 12:46:18 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | ovšem POUTNICKU, slepí vidí, kulhaví chodí, to jsou zázraky našeho Pána, i ty chleby a ryby; dokonce chápu požehnání i na bezbožné, na které svítí slunce, ale dar spásy je jen pro vyvolené, ON znal nás ještě, než jsme se narodili...Ef 1,4; na památce VP bychom se shodli, ale nikoli na množině oběti a zvl né na té vaší mešní |
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Tak ty už nechceš chodit do církve? (Skóre: 1) Vložil: poutnick v Pátek, 22. listopad 2013 @ 13:44:35 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | Přiznám se naprosto upřímně že zdaleka nedokážu docenit to co znamená jedna jediná mše svatá. Naše země by se velice podobala peklu kdyby se v ní nesloužila. Nebo alespoň někde opodál.
|
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Tak ty už nechceš chodit do církve? (Skóre: 1) Vložil: helena v Sobota, 23. listopad 2013 @ 08:47:21 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | milý POUTNICKU,
nejde tu o jednu mši, ale o ten slavný "archetyp", o který má jít,
kterým je ta jediná skutečná oběť KRISTOVA, kterou si památkou připomínáme,
a smrt Páně zvěstujeme!
Ten renonc ve vaší ní praxi je ta zástupná oběť, my ale slavíme, máme slavit, památku,
nikoli zástupně obětovat! chápeš prosím, co říkám?
|
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Tak ty už nechceš chodit do církve? (Skóre: 1) Vložil: noname v Pátek, 22. listopad 2013 @ 15:01:12 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | ON znal nás ještě, než jsme se narodili..
Dovol mi k této větě krátké zamyšlení a neber si to prosím osobně, může se to týkat kohokoliv z nás.
Zajisté,
že zná své vyvolené ale to neznamená, že jimi jsme i když si to o sobě
myslíme. Však znáš slova, ne každý kdo mi říká Pane, Pane . . . Proč by
se zrovna nemohla vztahovat na nás, když ostatní kladné věci ano? Náš
život i když se budeme v každé větě odvolávat na Písmo, může být ve
skutečnosti - řekněme mírně- nepříliš dobrý. Nemyslím si, že je
křesťanské tu zatracovat víru svého bližního v Kristu, - například jako
ty se tu snažíš vůči katolíkům a jiní zase třeba vůči tobě a všimni si,
jak hned podrážděně reaguješ. To, že jsi jako katolička, některé věci
nepochopila nebo špatně pochopila, je spíše tvoje chyba, mohla si se
ptát, hledat atd. Možná si byla vzorná a nadšená katolička, tak jako se
nyní snažíš v současné církvi. Bůh ví. Adventisté se ti přes počáteční
nadšení, také moc nezavděčili, opět máš pro ně jen slova odsouzení a tvá
dnešní církev - dočkejme času. Lidské srdce je nestálé, nepokojné, dokud
nespočine v Bohu. Možná by bylo si uvědomit, že Bůh stále stejný i
Jeho slovo, to jen my lidé se je rádi upravujeme ku svému obrazu a
ještě to na Něho svádíme. Všimla sis, jak se z těchto stránek postupně ztrácí vlídnost, pokora a nastupují hrubá slova a urážky atd. a jak málo nám to vadí? Často se tu odvoláváme jak v nás působí Duch svatý - podle toho co z nás vychází asi moc ne, spíše ten Zlý.
Honza |
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Tak ty už nechceš chodit do církve? (Skóre: 1) Vložil: helena v Sobota, 23. listopad 2013 @ 09:23:04 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | milý NONAME, díky, že o mně čteš, a můj příběh je sice drastický, ale má zázračný konec! a jen z té jistoty plyne ta radost ze spasení, kterému moc nevěříš, ale měl bys! Řím8,16 a nejenom tam, je psáno o práci DUCHA SV, který s námi probuzenými křesťany komunikuje zřetelně, a svědčí nám o pravdách a o našem osobním spasení! Jen z té jistoty takové komunikace vycházíme a ap Pavel nám o tom zanechal zprávy i Tobě! Formálně rituální zbožnost, kterou mi často popisuješ, zřejmě neobsahuje věci DUCHA, a proto ta Tvoje vyslovená nedůvěra v Boží sliby je tu ignorována! a pokud jde o hrubá slova, tak je to hlavně ta vyhraněnost vůči jinému evangeliu a já to nehodnotím zas tak pejorativně, zdravím Tě! |
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Tak ty už nechceš chodit do církve? (Skóre: 1) Vložil: noname v Sobota, 23. listopad 2013 @ 19:59:41 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | Ahoj Heleno.
Tvůj příběh vůbec není drastický nebo dramatický jak se domníváš, je podobný mnoha příběhům kterým prochází mnoho lidí, záleží jen a na nich, jaké poučení si z toho vezmou. Jestli má tvůj příběh zázračný konec nevím, z tvého současného pohledu možná ano - ale já bych to ponechal až na konec času a pak to spravedlivě posoudí Bůh. Na některé mé otázky jsi nijak odpověděla - jako mnozí jiní - jen naučenou citací Písma - opět jako mnozí- možná o tom ani nevíš?(nevíte) Co je podle tebe Heleno formální zbožnost o které mluvíš? Memorovat slova která tě někdo naučil a nebo zbožnost, která vychází z tvého srdce a která se nedá naučit a ve své podstatě ani popsat? To co tu popisujeme, je často jen zbožným přáním našeho snažení, nikoliv reality.
Hrubá slova která tu zaznívají, vůbec nejsou vůči jinému evangeliu, jak píšeš ale vůči konkrétním lidem - škoda, že to nevidíš.
Honza
|
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Tak ty už nechceš chodit do církv (Skóre: 1) Vložil: helena v Neděle, 24. listopad 2013 @ 09:07:23 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | ahoj NONAME, díky za odpo, a pokud jde o drastičnost mého prožívání, tak tu těžko asi můžeš posoudit, když to není Tvůj šálek! Evidentně jsi v naukách spokojený, ale já dříve NIKDY nebyla! a radost ze spasení mi byla upírána, ale v rodině mé, vládl duch podřízenosti autoritám různých lidí samozvaných, a s tím jsem měla od nepaměti problém a prosila BOHA o záchranu! které se mi až po smrti mé matky, která vládla církevnickou rukou pevnou, dostalo! Práce Ducha Sv v nás, není žádná nevyslovitelná záhada, jak se domníváš.
A ještě na jedno zapomínáš, že my jsme golgotským soudem prošli, to čekáš Ty na něco, ale já mám dané! My jsme prošli ze smrti do života Jan5,24 a proto se smíme opravdu radovat! Mám se ptát z čeho se raduješ v duchovní oblasti Ty? evangelium je jistota mého života a nejen mého! a pokud jde o to slovní vyhranění, tak to je vždycky konkrétní, tak se nediv |
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Tak ty už nechceš chodit do c (Skóre: 1) Vložil: helena v Neděle, 24. listopad 2013 @ 09:49:17 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | NONAME,
ještě k té formální zbožnosti,
psáno Koloss2,23;
tvárnost moudrosti sice mají, ve způsobu nábožnosti,
pokoře pošmourné v neodpouštění tělu,
ale není to v žádné platnosti, žel jen krmíš své tělo...
|
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Tak ty už nechceš chodit do c (Skóre: 1) Vložil: noname v Neděle, 24. listopad 2013 @ 20:24:56 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | Ahoj Heleno.
Díky moc za reakci. Být spokojený v naukách jak píšeš a jak to asi momentálně prožíváš, není nejlepší přístup. Je dobré, pokud si zachováš kritičnost k učení a vlastní myšlení, právě v tomto směru Ti může být nápomocný Duch svatý. Znovu ti musím zopakovat, že tvá nespokojenost s naukami, o kterých mluvíš je tvůj osobní problém. Pravděpodobně budeš časem nespokojená i jinde a zase budeš hledat, proč by se historie nemohla opakovat, lidské srdce je nestálé . . .
Ptáš se, z čeho se já raduji v duchovní oblasti ? Je to jednoduché, že smím postupně poznávat Jeho království, že je mi rádcem i když zdaleka nejsem dokonalý, že mě přes moji nedokonalost stále provází svou přízní a pomocí. Mohu důvěřovat v jeho milost a milosrdenství. Děkuji mu i za to, že nejsem dokonalý, že mám své slabosti a nedostatky, protože jen tak mohu poznávat Jeho působení a milost.
Možná si připadáš lepší a dokonalejší než ostatní křesťané, soudě dle tvých slov:"my jsme golgotským soudem prošli, to čekáš Ty na něco, ale já mám dané" možná si takto jen pro sebe přijatelněji a pohodlněji vykládáš slova Evangelia i apoštolů. Přesněji řečeno, tě naučili si vykládat, aby to bylo v tvém duchu.
Mýlíš se, spasení Ti nikdy upíráno nebylo, pokud jsi to tak vnímala, je to tvůj nedostatek. Spasení Ti nikdo z lidí nemůže upřít, pokud ty sama se jej nezřekneš. Je možné, že jsi prožívala ve své rodině problémy, to se stává mnoha lidem ale je na tobě, koho z toho obviníš. (zda sebe nebo ŘKC) Také je dobré přemýšlet i o své spoluvině.
Pokud Ti tu vyhovují vulgarismy (vyhranění) které tu zaznívají, je to opět tvůj problém - ale možná Ti jen špatně rozumím. Podle mého,hrubé slovo je hrubé slovo, ať už si je zabalíme jak je nám libo.
Honza
|
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Tak ty už nechceš chodit (Skóre: 1) Vložil: helena v Pondělí, 25. listopad 2013 @ 10:22:39 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | ahoj Honzo,
díky za úvahu, které si vážím! Ty nekompromisní nauky byly u nás četné, vlastní základ 27 a nyní nově ještě jeden, tak 28.
V naší rodině se muselo poslouchat a respektovat, protesty a kriticitu nebylo možno uplatnit! a když jsi dítě, tak zkrátka podléháš rodičům a hotovo!
Mámě nebylo možno, ani v dospělosti odporovat, tak věroučně vše, až po jejím odchodu!
Já jsem k adventismu nepřišla jako dospělá, ale jako 6ti leté dítě!i
Nevím jak početně oplývá katechismus, ale stačí sledovat koncily a jejich nařízení! Ty máš vůči nim kritické myšlení? a to jsi přesto stále uvnitř? Tomu, ale žel nelze věřit.
Nechci Ti radit o radosti, ale SPÁSA od zatracení je to nejvíce, ať už to vidíš jak chceš. Já osobně nejsem lepší, ale vevnitř
mého já bydlí ON KRISTUS a to moje já ustoupilo tomu JEHO! Tedy moje lepší patří jen JEMU!
Ten golgotský kříž a naše vzkříšení s Kristem, není nějaký poťapaný výklad, ale jistota PRAVDY!
To, že jsme soudem prošli v Kristu /Jan5,24/ je ta neomylná jistota SPÁSY, kterou asi neznáš, jako mnoho jiných
a to jsou žel právě ty odchýlené nauky od Krista...
ještě o tom upírání spasení, to jistě existuje, když je popíráno a anulováno, já to dnes hodnotím jako velkou ztrátu času,
bez radosti, ale také se o tu nově získanou radost nově dělím s jinými i s TEBOU!
ps ty vulgarismy, chápu jako jediné východisko toho, kdo je pronáší a když tak protestuje jedinec proti jinému evangeliu,
tak já se neurážím
|
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Tak ty už nechceš cho (Skóre: 1) Vložil: noname v Pondělí, 25. listopad 2013 @ 12:00:19 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | Ahoj Heleno.
Děkuji za upřímnou odpověď, mnohé mi objasnila. Děkuji i za uvedený verš Písma. "Každý kdo slyší mé slovo a věří tomu kdo mě poslal má věčný život a nepodléhá soudu" Napadlo tě, že slyšet Jeho slovo, by také mělo znamenat je zachovávat, pokud mu budeme jen naslouchat ale žít si svůj život podle svého, pak není něco v pořádku. Řekl bych že právě zachovávání Jeho slova může zase posoudit jen ON sám. Uvažuji o všem co Ježíš řekl a nevybírám si jen jednu větu, která se mi líbí. Proto ta nejistota o spáse. Skutečnou jistotu budu mít až na konci cesty, podle toho jak obstojím. Však o této nesnadné cestě často hovoří Ježíš ve svých slovech.
Honza
|
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Tak ty už nechceš (Skóre: 1) Vložil: timg v Pondělí, 25. listopad 2013 @ 15:09:20 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | V Krista tedy uvěříš kdy ? Se*****u před smrtí, nebo se*****u po ní ? Zhovávat totiž Jeho slovo , znamená přijat a zachovávat život věčný ! To je to vítězství o kterém Pán mluví i ve Zj., a nejdůležitější z přikázání a které si máme zachovat to smrti. |
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Tak ty už nechceš chodit do církve? (Skóre: 1) Vložil: MilanH v Sobota, 23. listopad 2013 @ 20:19:47 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | Heli, nechci Ti kazit radost, ale neříká se tomu "římská cesta"?? ;-) tady bych byl opatrný... na tvém místě... ;-)
|
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Tak ty už nechceš chodit do církve? (Skóre: 1) Vložil: MilanH v Sobota, 23. listopad 2013 @ 22:01:08 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | souhlasím v tom, resp. "vtip" je v tom, že osobní spasení je úplný základ. který má mít každý - i člověk "tradičně praktikující" i člověk "elitně osvícený". Takže ono se to nevylučuje...
problém je v tom, že "tradičníci" většinou sladce dřímou nic netuše na svých polích s poklady a perlami (viz příkaz: "teď už spěte dál..") a "osvícení" alias "probuzení" se zase štítivě vydělují a separují od "modlářského spícího plebsu" vytvářeje své "elitní skupiny", Církvi a světu však platné asi jako "světlo pod kbelíkem". Tradičníci zborově pochrupují a elitáři si zase semknutě izolovaně žhaví ve svých "církvích po bytech"... v lepším případě... v tom horším se snaží horlivě destruovat plovoucí Pánovu Archu - Církev.. v tomto rozbouřeném čase.. asi jako kdyby se Noemovi za plavby vydělila skupina synů a začala mu Archu přestavovat či navrtávat.. (inspirace - ten v tip s datlem na arše Noemově.. )
|
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Tak ty už nechceš chodit do církv (Skóre: 1) Vložil: helena v Neděle, 24. listopad 2013 @ 09:32:54 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | ahoj MilaneH,
škoda, že nevím co je "římská cesta" ve Tvém podání...
osobní prožívání spásy již nyní vidím jak podstatu věci a není na co čekat,
leda, že jsme ty pošetilé panny, které čerpání z Ducha Sv časově propásly, a dveře zavřené tragicky našly...
jinak ta skutečná Pánova církev, archa je nevrtatelná, protože to není dílo člověka, ale BOHA!
ovšem, že se tu něco za archu vydává, ale to je snadno odhalitelné a jsou na to parametry Sv Písem!
ještě k tomu oddělování, co má společného Kristus s Beliálem? NIC!
proto nejedu v tolik módní ekumeně, páčko h
|
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Tak ty už nechceš chodit do c (Skóre: 1) Vložil: poutnick v Čtvrtek, 28. listopad 2013 @ 11:32:53 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | Vidím to tak že Ekumena je pro zlé duchy asi tak stejně přitažlivá jako pohled do Ráje. Pán Ježíš jasně říká že máme milovat úplně každého. Včetně svých nepřátel. Proto se tak snaží aby z ní vyrvali a přivedli do záhuby alespoň jednoho a ty kteří se nedají alespoň donutili k nějaké hříšné myšlence nebo slovu. Třeba tím že se jim sami pokusí zošklivit. I za takovou cenu. Vlastního ponížení.
|
]
|
|
|
|