Manžela to zpozoruje a než ji stačím říci, aby se na to vykašlala, že to nestojí za to, už mu běží naproti. Sesbírá  letící krabice,  nevadí ji, že ji cestující pozorují, jde s nimi a s ním ke kontejneru, který mu pomáhá otevřít. Já jsem v duchu na svoji věřící ženu naštvaný. Proč tohle dělá? Taková ostuda pře lidmi pomáhat takovému člověku kvůli pár krabicím.  Když se manželka vrátí, říkám ji: "Víš, kdo to je?"   "Nevím?"  "Poděkoval ti aspoň?" "Ano"  Náhle se tenhle člověk objeví před námi na nástupišti a před lidmi se nakloní k manželce a upřímně se slzou v v oku uznale promluví:" Paní, takový člověk jako jste vy, se v našem městě nenajde"   Tím jí vyjádří více než dík. To je poklona. A já? Já se stydím. Stydím za to, jak jsem toho člověka předem odsoudil jako bytost, která si nezaslouží tak drobnou pomoc. Manželka v Kristu mi dala lekci lásky v praxi. Ani o tom neví. Jí to přišlo normální.

 

Jak daleko mohu mít ke Kristu, když zapomenu na Krista? Když zapomenu, že ten druhý je také člověk??

 

Stalo se to před týdnem.

 

František