KONGREGACE PRO NAUKU VÍRY OZNÁMENÍ TÝKAJÍCÍ SE SPISŮ OTCE ANTHONYHO DE MELLO, SJ Indický jezuita, otec Anthony de Mello (1931-1987) je dobře znám díky řadě publikací, které se díky překladu do různých jazyků rozšířily do mnoha zemí po celém světě. Ne všechny tyto texty však autorizoval k uveřejnění. Jeho díla, která mají téměř vždy podobu krátkých příběhů, obsahují některé platné prvky orientální moudrosti. Tyto mohou být užitečné pro dosažení sebeovládání, pro zlomení pout a pocitů, které nám brání vnitřně se osvobodit, a při snaze o vyrovnaný přístup k různým životním ranám osudu. Zejména ve svých raných spisech zůstal otec de Mello v mezích křesťanské spirituality, i když odhalují vliv buddhistických a taoistických duchovních proudů. V těchto knihách se zabývá různými druhy modlitby: peticí, přímluvou a chválou, ale i rozjímáním o tajemstvích Kristova života, atd. Ale už v některých pasážích těchto raných děl a ve větší míře v pozdějších publikacích, si lze všimnout postupného vzdalování od základního obsahu křesťanské víry. Na místo zjevení, které přišlo v osobě Ježíše Krista, dosazuje intuici Boha bez formy nebo obrazu, až do bodu, kdy o Bohu hovoří jako o čisté prázdnotě. Chcete-li vidět Boha, stačí se podívat přímo na svět. O Bohu nemůže být nic řečeno, jediné vědění je nevědění. Položit otázku na jeho existenci je už samo o sobě nesmysl. Tento radikální apofaticismus (potřeba „objektivní morálky“) vede dokonce k popření toho, že Bible obsahuje platná tvrzení o Bohu. Slova Písma jsou náznaky sloužící jen k tomu, aby člověka dovedly k tichu. V dalších pasážích je kritika posvátných náboženských textů, Bibli nevyjímaje, ještě tvrdší: brání prý lidem používat vlastní zdravý rozum a stávají se díky nim omezení a krutí. Náboženství, včetně křesťanství, jsou jednou z hlavních překážek bránící objevení pravdy. Tato pravda však autorem není nikdy přesně definována. Myšlenka, že Bůh něčího vlastního náboženství je ten jeden jediný, je pro něj prostě fanatismus. "Boha" považuje za kosmickou realitu, vágní a všudypřítomnou, osobní povahu Boha ignoruje a prakticky popírá. Otec de Mello projevuje uznání pro Ježíše a sám sebe považuje za jeho "učedníka." Ale Ježíše považuje za učitele vedle dalších učitelů. Jediný rozdíl spočívá v tom, že Ježíš je na rozdíl od ostatních "probuzen" a zcela volný, zatímco oni ne. Ježíš není uznán jako Syn Boží, ale pouze jako někdo, kdo nás učí, že všichni lidé jsou Božími dětmi. Navíc mohou autorova tvrzení o konečném osudu člověka vést ke zmatku. Na jednom místě hovoří o "rozpuštění" do neosobního Boha, jako se sůl rozpouští ve vodě. Při různých příležitostech je otázka osudu po smrti prohlášena za irelevantní. Zajímat by nás měl pouze současný život. S ohledem na tento život, protože zlo je prostě neznalost, neexistují žádná objektivní pravidla morálky. Dobro a zlo jsou jen duševní hodnocení vnucená realitě. V souladu s tím, co bylo uvedeno, lze pochopit, jak podle autora nemůže kterákoliv víra nebo vyznání víry, ať už v Boha nebo Krista, dělat nic jiného, než bránit něčímu osobnímu přístupu k pravdě. Církev, která ze slova Božího v Písmu svatém učinila idol, dopadla tak, že Boha vyhnala z chrámu. Následně ztratila autoritu učit ve jménu Krista. Tímto současným Oznámením, za účelem ochrany dobra křesťanského věřícího, tato Kongregace prohlašuje, že výše uvedené postoje jsou neslučitelné s katolickou vírou a mohou způsobit vážné škody. Papež Jan Pavel II, na audienci udělené níže podepsanému kardinálovi prefektovi, schválil toto současné Oznámení přijaté na řádném zasedání této Kongregace, a nařídil jeho zveřejnění. V Římě, ze sídla Kongregace pro nauku víry, 24. června, 1998, o slavnosti narození Jana Křtitele.