Jsem přesvědčený, že kdyby mi v nějakém testu ukazovali obličeje dvou lidí, z nichž jeden by byl křesťan a ten druhý nevěřící, strefil bych se aspoň v 80 procentech. A kdybych je slyšel mluvit (o neutrálních věcech) nebo je dokonce viděl v pohybu, bylo by kolem 95 procent.

Láska by měla být poznávacím znakem, ale ve skutečnosti jím většinou není. V tomto ohledu nevidím žádný rozdíl mezi křesťany a mezi nekřesťany. Bohužel.

Čau Eleonoro,
moje odpověď je zkoušel jsem to a neumím to, nebo narazil jsem na potíže, ne nejde to. Určitě to jde.

Sorry, neměl jsem dřív čas a teď jsem polomrtvej ale živej, tak aspoň stručně:
Hlavní potíže na které jsem narazil jsou tyto: - nezabezpečený, nebezpečný život plný zvratů - to u sebe a některých dalších partnerů
 - pasivitu - to u těch druhých. Lidi v naší zemi mají školské zlozvyky: rádi naslouchají zajímavému vyučování, ale na zadku.

Přesto i nedokončené nebo nepříliš úspěšné pokusy o učednictví mě mnohému naučily, takže jsem o kus dál, než řekněme před deseti lety. Tedy - zásady, které mám dnes za správné a hlavně ověřené:

 - učednictví je kolektivní záležitost. Nejlepší je namíchat několik lídrů s několika "nováky" a několika lidmi, co nejsou ani jedno ani druhé. V centru totiž má být Ježíš, jehož "židle" je prázdná, a né že si tam sedne "zákonník".
 - takto získaná skupina by měla mít dlouhou (letitou) životnost, přičemž je jasný, kdo vstoupil a kdo vystoupil. Závazný je to zásadně ze strany toho, kdo ten závazek přijímá, a může se kdykoli bez jakékoli škody vystoupit a je možné za provozu vstoupit.
 - jde o to, aby každý mohl objevit své místo na cestě a svou roli v Božích plánech a přežít to. Ostatní ho doprovázejí, přičemž ti, kdo "na to mají" se mu věnují - ale aby mu pomohli.Opět: učednictví "jeden na jednoho", jak se praktikuje hlavně u katolíků, odmítám.
 - přitom: svoboda je svatá a zejména soukromí je svaté.
 - je třeba počítat se zákrutami: lidé selhávají, nebo mají problémy, musí řešit své světské starosti jako třeba bydlení nebo péči o blízké, a tam je třeba, aby se lidi neopouštěli. Nesmí se vetřít nápad, že to "zdržuje". Každá učednická skupinka by si měla vyjasnit, že je skupinkou a každý pokus že je pokusem. Takových jsou tisíce a Pán je mezi nimi zrovnatak. Nevisí na nich svět. Jako zhoubné jsem viděl zejména přesvědčení, že právě tato skupinka má nějakou klíčovou roli - nejlépe pro probuzení celého národa. Blbost!
 - do skupinky, která se usadila co do počtu - což se stává - musí být zvenku vidět!!! To neumím dost zdůraznit. Lidi, co tam chodí, a zejména vedoucí, musí být ochoten sám od sebe mluvit zejména se staršími nebo kazatelem, co se tam děje (s vyjímkou nějakých soukromností samozřejmě)
 - ještě toto: v učednictví nejde o vzájemné předávání evangelia nebo závazného "učení" (tím se v naší nemocné terminologii obvykle myslí dogma), ale o skutečné učení: předávání životních postojů a schopnosti se orientovat.
Dogmatiku tím nepodceňuji, ale ta patří hlavně na kazatelnu a do moci vzdělaných profesionálů.
 - dva prvky jsou pilotní: zbožnost a vzdělávání. A touha po tom spolu s ochotou něco dělat a přizpůsobit se v pokoře druhým přinese - jak jsem přesvědčen - ovoce.

Olin