Vyprávění o boháči a Lazarovi (výtah z článku ThDr. Jiřího Moskaly Peklo - existuje vůbec?)


Někteří jsou přesvědčeni, že příběh Pána Ježíše o boháči a Lazarovi je skutečná událost, a ne podobenství. Na základě tohoto vyprávění věří, že peklo skutečně existuje a že do něho jdou hned po smrti duše bezbožných. Přečtěme si příběh zaznamenaný v L 16,19-31:

"Byl jeden bohatý člověk, nádherně vybraně se strojil a den co den skvěle hodoval. U vrat jeho domu lehával nějaký chudák, jménem Lazar, plný vředů, a toužil nasytit se aspoň tím, co spadlo se stolu toho boháče; dokonce přibíhali psi a olizovali jeho vředy. I umřel ten chudák a andělé ho přenesli k Abrahamovi; zemřel i ten boháč a byl pohřben. A když v pekle pozdvihl v mukách oči, uviděl v dáli Abrahama a u něho Lazara. Tu zvolal: »Otče Abrahame, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň špičku prstu ve vodě a svlaží mé rty, neboť se trápím v tomto plameni.« Abraham řekl: »Synu, vzpomeň si, že se ti dostalo všeho dobrého už za tvého života a Lazarovi naopak všeho zlého. Nyní on se tu raduje a ty trpíš. A nad to vše jest mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo - i kdyby chtěl, nemůže přejít odtud k vám ani překročit od vás k nám.« Řekl: »Prosím tě tedy, otče, pošli jej do mého rodného domu, neboť mám pět bratrů, ať je varuje, aby také oni nepřišli do tohoto místa muk.« Ale Abraham mu odpověděl. »Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají!« On řekl: »Ne tak, otče Abrahame, ale přijde-li k nim někdo z mrtvých, budou činit pokání.« Řekl mu: »Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.«"

Tento evangelijní oddíl není uveden očekávaným slovem "podobenství". Řecký rukopis Bezae Cantabrigiensis z přelomu 5. a 6. století po Kr., označovaný jako rukopis D, má však na začátku 19. verše větu: "Pověděl pak také jiné podobenství." Většina exegetů považuje tuto část evangelia za podobenství. Někteří vykladači se však žel stále odvolávají na tento příběh jako na popis toho, co je po smrti. René Pache např. tvrdí, že "text Lk 16,19-31 je místem, které podává nejúplnější obraz o říši mrtvých" (Peklo skutečně existuje?, Ostrava 1993, str. 9). Jiní mají určité výhrady, ale přesto tvrdí, že to, co Ježíš v tomto podobenství říká o posmrtném životě, není sice úplně pravda, ale je to líčení, které s pravdou o stavu po smrti souhlasí. Tito teologové věří, že duše žije po smrti ve vědomém stavu.

Ráček v knize "Život Kristův" na straně 412 uvádí, že leccos, co je uvedeno v tomto podobenství, je "jen pro dokreslení obrazu" a na téže straně dále píše: "Žádný teolog nebude tvrdit, že se zavržení a vyvolení mezi sebou domlouvají. Mimoto mají ti i oni jen duši, která bude s tělem spojena teprve na konci světa, kdežto zde se mluví o jazyku, prstu, očích, jako o celých lidech. Jde o pravdy, které třeba z obrazného Ježíšova učení vyloupnout."

Z podobenství, které si dalo za cíl sdělit určité naučení za pomoci tehdejšího názoru na posmrtný život, nemůžeme vyvozovat dogmatické výroky o posmrtném životě. Bible učí, že člověk po smrti je ve stavu nevědomí (Kaz 9,6).

Jaké byly populární názory Židů na stav člověka po smrti v Ježíšově době? Odpověď nám dává Josephus Flavius v knize "Rozhovor s Řeky o pekle". Mluví v něm o andělích, kteří vedou spravedlivé do oblasti světla, o Abrahamově lůnu, o pálícím žáru, o věčném trestu, o neuhasínajícím ohni atd.

Jaký je smysl tohoto podobenství? Proč ho Ježíš vyprávěl? Co jím chtěl sdělit? Budeme ho považovat za přesný popis pekla, nebo uznáme, že jde o literární formu, ve které nelze vykládat doslovně všechny detaily příběhu? Kdybychom vyprávění přijali doslova jako přesný popis pekla, vyvstaly by před námi závažné problémy:

1. Ježíš by učil, že chudí lidé jdou do nebe a bohatí do pekla. Bohatství nebo chudoba však nerozhoduje o tom, kam kdo půjde. Záleží na tom, zda máme víru, která se prakticky promítá do našeho života, anebo je naše vyznání jen teoretické (J 3,16; Jk 2,20-26).

2. Duše v pekle by měly tělesné údy, jako prsty, jazyk a ústa dohromady s nervy, které mohou cítit bolest, žízeň apod. To je ovšem v rozporu s názorem na duši, jak ji chápou mnozí dnešní křesťané.

3. Lidé v ráji by mohli komunikovat s těmi, kdo jsou v pekle a trpí věčná muka. Tito by pak mohli žebrat o milost a prosit o pomoc ty, kdo jsou v nebi.

4. Obyvatelé nebes by mohli vidět ty, kdo jsou mučeni.

5. Abraham by byl mluvčím spravedlivých v nebi.

6. Nebe by bylo skutečně "Abrahamovým lůnem", a ne místem někde ve vesmíru.

I nejsilnější zastánci příběhu o boháči a Lazarovi jako zprávě o pekle odmítají aplikaci výše zmíněných detailů. Jak je možné, že duše mají tělo, kosti, maso a nervy? Proč by se měl chudý člověk dostat do nebe a bohatý do pekla? Jak by nebe vůbec mohlo být nazváno nebem, kdyby zachránění spravedliví mohli přes propast hledět na trápení hříšníků? Jak by se mohli otec nebo matka dívat na trápení svého dítěte v pekle nebo sestra na muka svého bratra a přitom se radovat z věčného příbytku v nebeském království? Jak by kdokoli z nás mohl mít věčný pokoj, kdyby věděl, že některý z jeho příbuzných trpí ve věčných mukách, a nemohl by mu pomoci? A kdyby bylo hříšníkům dovoleno prosit o pomoc a úlevu, znamenalo by to, že Bůh vymyslel příšernou budoucnost jak pro spasené, tak pro zatracené. Nebe by bylo horším místem než samo peklo.

Detaily tohoto příběhu nelze považovat za fakta, za popis toho, co nás čeká v budoucnosti. Jde o podobenství, a ne o pravdivý příběh. Teolog A. H. Strong přiznává: "Připouštíme, že podobenství užitá v Písmu, která popisují utrpení zatracených, musí být brána duchovně, a ne doslovně." (Systematická teologie, str. 1056) Tento výrok teologa, který věří v neutuchající plameny pekla, má velkou váhu v diskuzi o tomto podobenství. Jestliže odmítneme detaily o duši, která má tělo s lidskými vlastnostmi, propast, přes kterou mohou spasení a zatracení mluvit, Abrahama jako mluvčího věřících a hříšníků, proč bychom se tedy měli držet ostatních detailů tohoto příběhu, jako např. věčného trápení hříšných?

Základním pravidlem při výkladu podobenství je, že se nemůže libovolně natahovat. Je třeba mít na zřeteli hlavní naučení, záměr příběhu, to, čemu nás chce naučit, k čemu nás chce přivést. Musíme rozpoznat základní myšlenku a nesmíme vykládat další nepodstatné detaily. Buďme tedy opatrní, abychom na základě aplikace nepodstatných podrobností, které nemají skutečný vztah k hlavnímu naučení podobenství, nedospěli k mylným závěrům. Tato základní pravidla biblického výkladu se přirozeně týkají také podobenství o boháči a Lazarovi.

V podobenství nechává Ježíš zaznít důležitou myšlenku: člověku nemůže k víře automaticky pomoci žádný zázrak, byť by se jednalo o zmrtvýchvstání. Ježíš nechtěl získat následovníky nějakým okázalým činem na objednávku. Jeho následovníkem se člověk nestává na základě nějakých zázračných činů, ale na základě postoje k Bohu, který se projeví ve vztahu k Písmu, tj. k Mojžíšovi a prorokům, které přijímá za pravidlo své víry a života.

Na základě tohoto podobenství se nedá stavět učení o stavu člověka po smrti. Kdybychom to udělali, výsledkem by byl časový rozpor, protože Zj 20,14 říká, že smrt a hadés bude uvrženo do ohnivého jezera na konci dějin ("druhá smrt"), avšak v podobenství je bohatý muž už v utrpení ohně ve svém těle, zatímco jeho bratři jsou ještě stále na zemi. Je zřetelné, že se zde navazuje na lidové představy o životě po smrti a o nesmrtelné duši, které byly převzaty z řecké mytologie.

Toto podobenství nás učí, že každého člověka čeká budoucí soud na základě rozhodnutí, která udělal v tomto životě. Po smrti se už nedá nic změnit. Lidem, kteří setrvávají v odmítavém postoji vůči zjevenému Božímu slovu, nepomůže ke změně ani zázrak vzkříšení.

Podívejme se na jiné biblické podobenství, které nám pomůže pochopit, o čem hovoříme:

"Sešly se spolu stromy, aby si nad sebou pomazaly krále. Vyzvaly olivu: »Kraluj nad námi!« Oliva jim však odpověděla: »Mám se vzdát své tučnosti, jíž se uctívají bohové i lidé, a kymácet se nad stromy?« Stromy pak vyzvaly fík: »Pojď nad námi kralovat ty!« Fík jim však odpověděl: »Mám se vzdát své sladkosti a svých výborných plodů a kymácet se nad stromy?« Stromy pak vyzvaly vinnou révu: »Pojď nad námi kralovat ty!« Vinná réva jim však odpověděla: »Mám se vzdát svého moštu, který je k radosti bohům i lidem, a kymácet se nad stromy?« I vyzvaly všechny stromy trnitý keř: »Pojď nad námi kralovat ty!« A trnitý keř stromům odpověděl: »Jestliže mě doopravdy chcete pomazat za krále nad sebou, pojďte se schoulit do mého stínu! Jestliže však ne, vyšlehne z trnitého keře oheň a pozře libanónské cedry!«" (Sd 9,8-15)

Máme usuzovat, že se stromy pohybují a mluví mezi sebou jen proto, že se tento příběh nachází v bibli? Pochopitelně že ne! To bychom dávali podobenství jinou úlohu, než která mu byla určena. Tak jako stromy nemohou mluvit jeden s druhým, tak nemohou spravedliví hledět přes propast na trpícího hříšníka. Je jasné, že v podobenství o boháči a Lazarovi chtěl Ježíš poukázat na jednoduchou pravdu. Chtěl vysvětlit, že lidé rozhodují o tom, jaká budoucnost je čeká, svým jednáním v tomto životě předtím, než zemřou. Po smrti už nemá nikdo druhou šanci.

Jak je jasně vidět, Ježíšův příběh je postaven na židovských představách tehdejší doby. Ježíš vyprávěl podobenství, kterému mohli farizeové snadno porozumět. Použil jejich slovník k tomu, aby jim poukázal na důležitou pravdu, zrovna tak jako křesťanský misionář smí použít pasáže z koránu, aby přesvědčil muslimy o přednostech své víry. Je to asi tak, jako kdyby chtěl někdo z různých anekdot o Petrovi jako o vrátném v nebeském království, které někdy používají i duchovní, odvodit učení o nebi nebo o postavení Petra v nebi. Žádný teolog by netvrdil, že tyto lidové představy jsou správné a biblické.

Použití látky dobře známé farizeům by nás ovšem nemělo svést k mylnému závěru, že sám Ježíš podporoval jejich domněnky o stavu člověka po smrti. Toto podobenství je protikladem toho, co učí ostatní knihy bible. Je také v přímém rozporu s tím, co v Mt 16,27 řekl sám Ježíš: "Syn člověka přijde v slávě svého Otce se svými svatými anděly, a tehdy odplatí každému podle jeho jednání." (Viz také Mt 25,31-41; 1 K 15,51-55; 1 Te 4,16.17; Zj 22,12.) Na základě těchto důkazů je proto moudré vyloučit možnost, že toto podobenství má za úkol nás pravdivě informovat o pekle.

Katolický "Slovník biblické teologie", který sestavil francouzský teolog Xavier Léon-Dufour se svými spolupracovníky, pod heslem "peklo" na straně 318 mimo jiné říká: "Bylo by asi opovážlivé vyvozovat z podobenství o bohatci a Lazarovi rozhodující důkaz existence a podoby pekla..."

Luděk Reichrt v knize "Věřím" (výklad apoštolského vyznání víry) na straně 145 velmi výstižně shrnuje: "Pán Ježíš vypráví toto podobenství o Lazarovi a boháčovi ne proto, aby nám popsal peklo... Nemůžeme se tedy odvolávat na tato slova Páně při svých představách o pekle, namnoze ovlivněných duchem pohádek, ne Písma. Pán Ježíš použil obrazy běžné židovskému myšlení té doby (žár, propast mezi oběma světy, z nichž jeden je nahoře, druhý dole, možnost rozhovoru), aby všechno zaměřil k jádru a vrcholu podobenství: Poslušnost Božího Slova, jak zní v Mojžíšově Zákonu a v prorocké zvěsti, zachraňuje před boháčovým koncem. O co víc pak víra v Krista."