 |
Právě je 116 návštěvník(ů)
a 0 uživatel(ů) online:
Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde
|
Zaznamenali jsme
113090281
přístupů od 17. 10. 2001
|
| |
|
Povzbuzení: Pro změnu něco jiného.
|
poslal Frantisek100 Máme černého kocourka, o kterém jsem již psal. Byl nalezenec
a je moc hodný. Letos budeme slavit druhé přineseniny. Tak jsem si ho zamiloval, že o něm píši knížku
pro děti. A když ho sledují, tak si uvědomuji, že nám věří, má nás rád a jsme jeho jistotou a bezpečím. Někdy si říkám,
že takový vztah bych měl mít já k Bohu.
On na rozdíl od nás lidí je bez hříchu. Nemá poznání dobrého a zlého jako my lidé. Netouží někoho ovládat a
nám se vyrovnat. Lidé svým hříchem na této Zemi způsobili a působí mnoho zla. Dějiny lidstva jsou toho důkazem.
Rád bych představil aspoň jednu z deseti kapitol mé knížky
pro děti. Vnučce se moc líbila.
Budu vám vyprávět.
Milé děti,
jsem kocourek Mikíšek. Já nevím, kdy a kde
jsem se narodil. Pamatuji si, že
moje maminka měla krásné chlupaté černé bříško . Bylo mi u ní tak teploučko a
hezky. Dávala mi mlíčko, ale musel jsem se podělit ještě se dvěma
bratříčky a třemi sestřičkami. Jak jsem byl jediný celý černý, tak mne asi
maminka měla nejraději. Naučila nás všechny chodit na zvláštní věc, která
sloužila jako záchod. Měli jsme si vždy
zahrabat to, co z nás vyšlo. Kdybychom
se tak nechovali, páníček by se zlobil. Asi jsme páníčkovi velkou radost
neudělali. Prostě nás bylo moc. Pamatuji si, že jednoho dne nás naložili do
takové věci, která dělá velký rachot a
jezdí. Postupně nás vyhodili na různých místech.
Byl už večer a spadl jsem na cestu u nějakého domu. Měl jsem takový strach.
Ještě, že i ve tmě dobře vidím. U domu bylo nějaké hamparádí, tak jsem se tam
schoval. Chtělo se mi tak pít a měl jsem hlad. K ránu jsem vyskákal po schodech
až ke dveřím domu. Cítil jsem tam vůni, která mi byla blízká u maminky. Asi tam
mají také kočičku. Třeba budou
hodní a pustí mne dovnitř.
Začal jsem mňoukat, ale milé
děti, já ještě moc mňoukat neuměl. Spíš to bylo takové kňučení a naříkání.
Konečně se otevřely dveře.
Vyšla paní a zvolala:
„Jiříku pojď se podívat. Tady je nějaké kotě a
je celé od pavučin.“
Ani to nedořekla a skočil jsem rychle dovnitř.
Bál jsem se, že dveře zavře.
„Co budeme dělat, Jiříku?“
„Oni si s ním naše kočky
poradí. Pojď, ať nepřijdeme pozdě do práce.“
To jsou hodní lidé. Hurá!
Mohu tu zůstat. Ale kdo tu ještě je?
¨
Jéé, pejsek. A je hodný. Vůbec na mne neštěká. Jmenuje
se Edíček. A je už hodně starý ,a proto moudrý. Přišel ke mne , očichal,
dobrácky se na mne podíval a jakoby řekl: „Vítej u nás doma.“ Asi hned poznal,
že jsem sirotek
A kdo tu ještě žije? Tři kočičky. Ta nejkrásnější je
Lucinka. Je taková vážná a plachá. Moc si mne nevšímá.
Tady je miska s vodou. Konečně se napiju. Au.
Někdo mne uhodil packou. Je to kočička Bubulka. Asi se jí nelíbí moje pavučina.
Musím se jí nějak zbavit, abych ji tím nedráždil. Já bych si tak rád
s vámi hrál. Ediček odpočívá na pohovce a po očku mne pozoruje.
Klementince se asi také moc nezamlouvám. Obě kočičky si lehly na parapet okna,
střídavě se dívají ven a na mne. Já bych chtěl za vámi, ale tak skákat ještě
neumím.
Musím to tu prozkoumat. Tady vedou schůdky někam vysoko. Brzy se tam
podívám. To budu mít celý den, co dělat, než se tu vyznám. Tu věc, co je
záchod, mají v koupelně.
Slyším venku tu zlou věc, co dělá rachot. Pán
s paní se vrátili z práce. Zdají se být hodní. Dostal jsem mlíčko a cítím se líp. Snad mne nevyhodí. Ještě
štěstí, že kočičky neumí lidskou řeč a nemohou žalovat. Já vím. Oni se jen válí
a papají, ale já lítám jako čertík. Mne žádná nedohoní. Pochopení pro mne jedině Edíček. Dívá se na mne a snad se i
usmívá. Už jsem se dostal tam nahoru, na půdu. Lákají mne ty květináče
s kytičkami. Libí se mi hrabat v jejich zemi. Ještě, že to panička
neviděla. Vždyť já tu zem rozházel po celé půdě.
Dnes je krásný den. Sluníčko
svítí a já tuším, že se něco pěkného stane. Panička odjela a přiveze babičku
s dědou. Těším se na ně. Už slyším klíč v zámku. Už je vidím. Babička
na mne tak hezky mluví. Vzala mne do náručí. Škoda, že není chlupatá jako moje
maminka, ale má tak jemnou ruku. Pořád mne hladí a tiskne k sobě. U ní je
dobře.
Přiběhla panička a je celá rozzlobená. Budu jí říkat
teta Majka.
„Mamko, tak já se z toho čertíka zblázním.
Podívej se, co udělal Celá půda je plná země, jak ji rozhrabal z květináčů. Tady nemůže zůstat. Tři
kočky nám stačí.“
Cože, oni mne dají pryč, oni mne vyženou. Já se tak
bojím.
Babička mne vzala opět do náručí.
„Podívej se, Majko, jak je krásný.“ Obrací
se dědovi
„Já ho chci domů“
„Ty jsi se pomátla. Nikdy jsme neměli žádné zvířátko a nevíme,
jak se o něj starat“
Teta Majka vycítila příležitost mne zachránit „Já vám, vše ukážu. To nic není.“
Děda pokyvuje
nevěřícně, ale babičce raději neoponuje. Já se k ní tisknu ještě víc.
Držím se pacičkami a nepustím, nepustím.
Když odchází a pokládá mne na pohovku, stále se jí
pevně držím
„Neboj se. Jak ti budeme říkat?
„Říkejte mu Myšák“
„Ne to mne nelíbí. Budeme mu říkat Mikíšek“, rozhodla
babička.
„V neděli tě
teta Majka k nám přiveze, Mikíšku“
Mně je tak blaze. Těším se na nový domov.
Kdyby už byla neděle.
|
|
Povzbuzení: Proces odpuštění
|
poslal brusle7 Proces odpuštění: Odpuštění je proces. Proces trvá, není okamžitou záležitostí, a čas je proto jeho velmi důležitou součástí. Obvykle pomáhá zpracovat události a situace, které člověka zranily. Duše člověka postupně prochází někdy i bouřlivými emocemi, které k této situaci patří.
Někdy není jednoduché unést, že proces odpuštění není ještě dokončen a zejména v křesťanském prostředí se stává, že okolí tlačí na toho, jemuž bylo ublíženo, aby už konečně odpustil. Byť je to pochopitelné, tento postoj není příliš šťastný. Může vést k tomu, že ten, jemuž bylo ublíženo, slovně sice odpustí, ale takzvaně „nezapomíná“. Jinými slovy vlastně doopravdy neodpustí, jen se navenek podřídí tlaku a očekávání okolí. Obecně lze říci, že jakýkoli tlak proces odpuštění zbrzďuje, anebo dokonce zastavuje.
zdroj : https://proboha.cz/magazin/zivot/brana-cb-cz/2020/05/odpustit-neni-vubec-jednoduche/
Dodávám, že mně osobně vždy velmi pomáhala v tomto procesu k plnému odpuštění (včetně zapomenutí) změna chování toho, kdo se dopouštěl útoků a či špatného chování vůči mne nebo okolí.
V prostředí (např. klasicky v některých sektách s fanatickými prvky) , kde jsou lidé účelově tlačeni k formálním omluvám (tj. k omluvám všeobecným, neadresným, s podmínkami "pokud" apod.) a špatné chování pak dále pokračuje, je proces odpuštění také možný, ale probíhá jinak: odpuštění ano, modlitba za útočníka ano, ale zároveň TRVÁ i ostražitost a nedůvěra ANO. Takto podobně to funguje běžně i u trestných činů - nedůvěra k pachateli a represe od společnosti, pokud nedojde k opravdovému vnitřnímu obrácení a ke změně jednání. |
|
Povzbuzení: „Nikomu neodplácejte zlé zlým
|
poslal brusle7 „Žehnejte těm, kdo vás pronásledují; žehnejte a neproklínejte.“ „Nikomu neodplácejte zlé zlým.“ „Sami se nemstěte, milovaní.“ „Nedej se přemoci zlem, ale neustále přemáhej zlo dobrem.“ (Římanům 12:14, 17–19, 21) Pavel nás nenechává na pochybách ohledně toho, jak bychom měli jednat s nevěřícími lidmi, dokonce i s těmi, kdo nám odporují.
|
|
Povzbuzení: Našim fantazijním bratrům
|
poslal gregorios777 Jsou zde někteří fantazijní bratři, kteří nevěří v normální vývoj věřícího
|
|
Povzbuzení: Příprava Nevěsty, Vytržení, Milénium
|
poslal Willy Poslední léta křesťanským světem rezonuje často zmiňované téma eschatologie - příchod Pána Ježíše Krista, vytržení, tisícileté království a různé související události, znamení apod.
Někteří kazatelé a různí služebníci se k tématu vyjadřují pomocí tzv. systematické teologie a rozebírají dané téma na prvočinitele.
|
|
Povzbuzení: Můj první den v LDN
|
poslal Frantisek100 Je to
můj první den na LDN. Přišel jsem jako dobrovolník. O týden dříve jsem měl
školení a podepsal, že budu dodržovat pokyny LDN. Paní sociální mne zavedla na
pokoj se čtyřmi postelemi. Je tu velké okno, dříve tu býval operační sál. Proto je asi to okno tak veliké
a díky němu je tu tolik světla. U jedné
postele je židle se zabudovanou mísou.
Ve vzduchu je cítit atmosféra nemocnice a plínek.
„Tak vám
přestavuji pána, který si s vámi přišel popovídat, abyste tu nebyli tak sami.“
Paní sociální mne uvedla a pak
rychle odešla. Už musím začít nějak komunikaci. Vysvětluji, kdo jsem a proč
jsem přišel.
“Budu vám něco hezkého číst. Já
rád čtu i doma. Vybral jsem povídku o J.Š. Baara“.
Jedna babička spí, druhá asi nic nevnímá nebo
je zamyšlená do sebe, další je v pohodě a je z nich na tom zdravotně i psychicky nejlépe a
poslední u okna leží, ruce na přikrývce a pozorně sleduje. Skončím povídku a z této
postele slyším:
“ Prosím ještě jednu povídku.“
Ty ruce jsou tak strašně hubené, ale oči září
touhou slyšet a ruce se přidávají k prosbě. Na chvíli přichází sestřička a jde právě tuhle babičku nakrmit odpolední
svačinou. Je to jen chvilka a já pozoruji,
že babička ani nemá sílu zvednou své hubené ruce. Uběhne jen chvilka. Pomůže babičku na posteli posadit a já vidím,
jak je strašně hubená. Začínám pak druhou povídku. Skončím a prosebné ruce i hlas žádají ještě jednu povídku.
Ta slova: „ Prosím ještě jednu povídku,
prosím!“ mne dojímají.
Už uplynula hodina a to má být
asi tak délka mých návštěv, abych nemocné moc neunavil. Loučím se a vidím stále
ty sepjaté kostnaté ruce a její hubenou bílou tvář s výraznýma očima. Odházím
a pak loučím se sociálními
pracovnicemi a ještě domlouvám další schůzku za týden, ale to bude na jiném
pokoji s jinými lidmi.
Doma manželce se svěřuji se svými
pocity. „Jsem na tebe hrdá a musíš v té činnosti vydržet.“
Ta pochvala mne blaží, posiluje moji
vůli i zavazuje.
|
|
Povzbuzení: Přivykni slovu spravedlnosti
|
poslal Chillinka Každý, kdo potřebuje mléko, protože nepřivykl slovu spravedlnosti, je jako nemluvně. (Židům 5:13) Přivykni slovu spravedlnosti. Přivykni si. Zvykni si. Začni si zvykat po troškách, přijímej ho, vyhledávej ho, nauč se to, předělej starý zvyk na nový zvyk slyšet, poslouchat, přijímat, rozumět slovu spravedlnosti. Pokračování... |
|
Povzbuzení: Pravidla křesťanské diskuse
|
poslal Nepřihlášený V sekulárním prostoru jsme často svědky různých diskusí. Jistě jste mnozí alespoň někdy pročetli pár výměn názoru pod články. Nezřídka se jedná i o dehonestace, fauly, urážky, případně je jedné straně sporu úplně zamezen přístup nebo komentář smazán, přičemž nemusí jít jen o porušení etiky. O některých věcech se pro jistotu úplně zakazuje diskutovat a je přípustný jen jediný správný názor. Něco podobného je v církvi nepřípustné. Samozřejmě, nebudu s členem církve diskutovat, zda je Apoštolské krédo pravdivé, protože víra v něho je podmínkou, nikoliv výsledkem diskuse. Jsou totiž věci, které nelze dokázat a přijímají se vírou, podobně, jako axiomy. Ale například proč nediskutovat o tématech, které člověka trápí a na které hledá odpověď, i když může jít o témata, u kterých se předpokládá jen ten jediný správný názor. To by nemělo být zakazováno, aniž by byl jakýkoliv názorový oponent předem diskvalifikován nebo dehonestován. Nejedná se o věci spasitelné. Považuji za nemístné někoho odkázat do patřičných mezí jen proto, že má odlišný názor. Aby diskuse, případně spor, byly smysluplné a nikoliv plané, vybral jsem několik pravidel.
¨
|
|
Povzbuzení: Bůh miloval a dal.
|
poslal Frantisek100 18Narození
Ježíše Krista se událo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena Josefovi, ale
dříve než se sešli, shledalo se, že počala z Ducha svatého.
·
19Její muž
Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vystavit hanbě; proto se rozhodl propustit
ji potají.
20Ale když
pojal ten úmysl, hle, anděl Páně se mu zjevil ve snu a řekl: „Josefe, synu
Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je
z Ducha svatého.
Marek, který vycházel z Petra, se o narození nezmiňuje.
Zato Lukáš je podrobnější, je přece údajně lékař, vychází z
toho, co se dozvěděl od očitých svědků, a zaměřuje se i na to, co se dělo na nebi i na zemi v onu svatou noc, kdy se Ježíš narodil jako
člověk.
Jan, který mohl dostat od Marie velice podrobné informace,
protože pak o ni pečoval, se o narození
nezmiňuje vůbec.
Proč jen jediný z
přímých svědků evangelistů
narození Pána Ježíše popisuje? Proč si Matouš dává takovou práci s podrobným rodokmenem až od Abrahama? Víme
že píše hlavně židovským věřícím, kteří považovali Abrahama za otce národa.
Co slíbil Hospodin Abrahamovi?
18a ve tvém
potomku dojdou požehnání všechny pronárody země, protože jsi uposlechl mého
hlasu.“
Za toho potomka je věřícími považován Pán Ježíš. Ale je tu
jeden problém. Ježíš není potomek po biologické stránce. Josef ho za svého syna
přijal vírou. A v tomto směru ho vírou může přijmout kdokoliv bez rozdílu
národa či pleti. Pán Ježíš nepřišel
kvůli židům, ale zachránit všechny.
Často jsem slýchával hnusné narážky na Mariino početí. Takový
prý nesmysl! Jak by jinak mohla otěhotnět?
Co je to početí? Přece dochází k přenosu dědičných a důležitých
genových informaci ze spermie do vajíčka. Informací. A copak dnes nevěříme
přenosu informací na dálku? Na dálku se dají přenášek informace až na Mars a
nikdo se nepodivuje? Copak Bůh by nedokázal poslat informace do lidského vajíčka k jeho dělení z nebeského
prostředí? Ano, pak polovina genů má lidský a polovina Boží původ. A Pán Ježíš mohl klidně prohlásit
, že je Synem Božím. Byla to pravda. Marie byla tak mladičká, že byla ještě skoro
děcko, tedy bezhříšná, což platí o dětech.
Důležité není, kdy se Pán Ježíš narodil a ani to, jak byl
počat. Důležité je uvěřit, že opravdu měl Boží původ a přišel na Zemi splnit
Boží úkol.
Ten úkol se týká jednotlivce a to je zázračné. Každého.
·
Jan 3, 16Neboť
Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří,
nezahynul, ale měl život věčný.
Bůh miloval a dal, a
proto jsou i vánoce spojeny z láskou.
|
|
Povzbuzení: Tajemství vánoc
|
poslal Frantisek100 Vánoční čas v
roce 1955. Bude mi pět roků. Bydlíme v obecním bytě v přízemní starého domu,
kde není zavedena voda a ani záchod. Máme jen jednu universální místnost.
Invalidní rodiče chtějí mi udělat radost. Tatínek sice už má malý zelený smrček
připravený na stolku ve stojanu. " Hezky se vyspinkej a ráno poznáš, že tu
byl Ježíšek"
Já ještě nevím , co znamená výraz Ježíšek, ale asi něco
pěkného, protože se mám na to těšit. Jenže jak v jedné místnosti mají to
překvapení rodiče nepozorovaně udělat? Když mne uložili ke spánku, postavili u
mé postele dvě židle. Zhasli světlo a svítila je maličká lampička, která
vydávala tolik světla jako baterka. Ta svítila každou noc kvůli mne, abych se prý nebál. Asi
jsem usnul, ale pak později se probudil. Malinko se na posteli posadil a za
židlemi něco spatřil. Stromek byl na zemi, ale spatřil jsem jen jeho horní
část. Na vrcholu se leskla krásná špic, kde se odrážely paprsky z nočního
světýlka. Ještě tu dál viselo něco blýskavého. A kolem? Tatínek v podvlíkačkách a košili
a maminka v košilce. Potichounku stromek
zdobili. Pochopil jsem tajemství. Ten Ježíšek budou tatínek s maminkou. Oni mne
mají rádi. Ráno jsem se nepřiznal tomu,
co jsem viděl. Byl jsem o jedno poznání bohatší. Když jsem po večeři našel pod
stromkem dárek, tušil jsem, že je jistě od rodičů.
Vánoce jsou svátky lásky, kterou si lidé vzájemně prokazují.
Škoda, že se tak nechovají po většinu roku.
Překvapilo mne, když
jsem se setkal u některých církví i s kritikou vánočního stromku a vánočních oslav.
I když vánoce bývaly chudé, nikdy na ně nezapomenu. Byly
spojeny vždy s krásnou atmosférou a
radostí. Ať je všem a nejen o vánocích krásně. Važme si času Boží milosti. |
|
poslal Frantisek100 Je září roku 1968.
Přijel jsem do velkého města studovat na pedagogickou fakultu. Měl jsem štěstí, že jsem se na ni
dostal. Přijímali jen každého třetího. Já měl výhodu. Jako sirotek jsem byl sociální
případ a moji rodiče bývali jen obyčejní dělníci bez politické příslušnosti.
Dostal jsem i stipendium. Nevím proč mne děkan vybral hned za studijního vedoucího. Můj
dělnický původ byl často uváděn, když mne přesvědčovali, abych vstoupil do
strany, hlavně pak později v práci.
Nikdy jsem to neudělal a vymlouval jsem
se na to, že už pracuji u ochránců přírody jako jejich předseda. Kolej jsem
jako většina studentů prvního ročníků všech vysokých škol dostal až několik kilometrů za městem ve vesnici. Starý zámek na kopci sloužil jako
koleje. Prostředí nebylo moc příjemné. Malý pokojík se velikým oknem a po
stranách dvě vojenské poschoďové palandy. Velká skříň pro nás čtyři a u každé
postele židle, abychom mohli vylézt na horní lůžko. Vedle na pokoji ubytováno dokonce
šest studentů. Ke studiu sloužil velký sál se stoly a lavicemi. Jídelna neexistovala. Obědy a večeře byly k dispozici ve městě.
Autobusové spojení sice skoro každou hodinu, ale o víkendu jen třikrát denně. V pátek všichni s radostí odjeli domů. Je neděle. Do města odjíždí autobus už ráno.
Moji věřící přátele mi oznámili, že se tuto neděli ve městě koná krajské
shromáždění jejich sboru. Mám se tam jít podívat. Obcházím dům. Je kolem
desáté. Jsem nějak nerozhodný. Neznám ty lidi, nevím, jací jsou. Pokud jsou
jako ti mojí hodní přátele, tak bych to měl zkusit. Rozhodl jsem se. Beru za
kliku velkých dveří a ocitám se v
chodbě, kde vše voní stářím. U zdi stojí staré a nefunkční harmonium. Vstupuji
do dveří, odkud je slyšet hlasy. Tady vnímám jinou vůni. Asi ohřívají párky a vaří guláš k obědu. Pozdravím a představuji
se . Nevím ani, zda vnímají, kdo jsem. Pro
ně určitě stydlivý mladíček. Dostávám talířek s teplou dobrotou a mám si
pochutnat. Nemám sice chuť, ale netroufnu si odporovat. Za chvíli mám párek v
sobě a mohu pokračovat do další místnosti. Je to velká místnost asi jako školní
třída.
Několik řad židlí. Skoro všechny jsou obsazeny. V předu stojí starší muž
důstojného vzhledu s brýlemi. Má silný
hlas, plný emocí. Mluví zpaměti a jde o plamennou řeč, která nenechává
posluchače lhostejné. Někteří hlasitě
vzdychají a snad i pláčou. Mluví o Golgotě a Pánu Ježíši. Ještě jsem v té době
ani nevěděl, co je to Golgota, ale jen něco o Pánu Ježíši. Sledují a
ta atmosféra je pro mne spíš něco až děsivého. Pak zazní písně, které ji
smutně dokreslí. Rozhlížím se kolem. Sedí zde převážně starší lidé, já jsem spíše výjimkou. Všichni mají sváteční
šaty. Nějak se tu necítím dobře. To není to prostředí a atmosféra, co jsem znal
u mých věřících přátel. Připadám si cizí. Sem spíše nepatřím.
Raději se zvedám ze židle, sedím na štěstí hned u dveří, a prchám. Loučím se slovy děkuji a nashledanou se ženami předsíni. "Zase někdy přijďte", slyším ve dveřích. Je skoro poledne a spěchám do menzy, než ji zavřou. Vracím pak autobusem zpět na kolej do
nevlídného pokoje. Je mi divně. Tenhle
náboženský svět asi není pro mne, nerozumím mu. K večeru se vrací spolužáci.
Jsou veselí, odpočatí, tašky dobrot od rodičů, sdělují svoje radosti a i zkušenosti s děvčaty .
"A jak jsi si měl ty Františku? " Co jim mám vyprávět? " Normálně.!" Krátká odpověď, která
vyjadřuje, že netoužím být nějak sdílný.
Asi bystě mi ani
nevěřili anebo mne prohlásili za pitomce, kdybych vám vypověděl, co jsem zažil.
Řekli byste, že jsem si měl ulovit nějakou kočku, cha cha.... Ale to já nechci.
Co vlastně chci? Normálně žít, mít domov a svoji hodnou dívku, nebýt tak sám..
sám…Tam v té místnosti mne bohužel nic neoslovilo. To bylo něco jiného, než jsme znal u mých
věřících přátel. Mám v sobě tolik neklidu. Ještě, že nenávidím alkohol. To bych
si pomohl, kdybych se dal na chlast. Sice bych na chvíli zapomněl, ale pak ta
daň za to.
Alkohol je u mně spojen s bolestivou zkušeností. U mých rodičů se
často stavěla na návštěvu paní, která byla alkoholička. U nás vždy střízlivá. Pila
hlavně laciné jablečné víno, kdy láhev stála kolem deseti korun, pila víno někde
jinde. U nás doma nikdy nepila, ale přinesla prázdné lahve , abych je prodal a měl tak nějakou korunu na sladkost. A já nosil
lahve do obchodu a nevěděl, co tím způsobím. Když maminka zemřela, zaslechl jsem
za několik dní skupinu žen: ¨
"Víte ona se ta ženská uchlastala, vždyť ten její kluk
nosil každou chvíli lahve od vína do
krámu" Bylo mi hrozně. Taková lež. Doma jsme nikdy nic alkoholického
nepili a vše jsem zavinil já. Bohužel
nálepku, kterou jsme dostali neprávem, už těžko odlepím. Když jsme po stánicích na fakultě měli na
koleji oslavit zkoušky, každý jsme měli přinést láhev vína. Vešel jsem v cizím
velkoměstě, kde mne přece nikdo neznal, do samoobsluhy, vybral nějakou láhev a
přistoupil k pokladně. Díval se ulekaně kolem
s jakýmsi podmíněným reflexem, zda se po mně nedívají lidé a nemyslí si o mně
něco špatného , aby pak potvrdili onu nespravedlivou nálepku. Tak silně jsem měl zakořeněn odpor k alkoholu, že jsem se uchránil od jeho vlivu. Na koleji
konzumovali vino skoro všichni, aby oslavili zkoušky. Já se ho ani nedotknul.
Ale vracím se zpět.
Jo, kluci, kdybyste tohle
a jiné věci věděli, uvažoval jsem onoho zářijového dne 1968. Za sedm roků jsem se šťastně oženil v kostelíčku
v Klokotech a Bůh mne vedl a neopustil.
To by byla zajímavá kniha. Ta cesta k Bohu byla klikatá a někdy i s chybami,
kdy člověk snadno mohl naletět fanatikům, ale byla to moje cesta poznávání, cesta i bolestí, když manželce dvakrát diagnostikovali rakovinu, ale vše dobře dopadlo a děkuji za to Bohu. Je dobré si
zavzpomínat.
|
|
Povzbuzení: Kočičí uplakané oči.
|
poslal Frantisek100 Nikdy jsme doma
neměli žádné domácí zvířátko a ani
jsme s ničím takovým nepočítali. Naše dcera
na venkově je psí a kočičí máma. Má pejska a tři kočky. Nedávno jí někdo za plot
vhodil malinkého koťátko, celé černé a staré tak šest týdnů. Vzala ho domů.
Bylo hladové a potřebovalo ošetřit
veterinářem. Všeho se mu dostalo.
Přijeli jsme na návštěvu a tenhle maličký
kocourek stál v u dveří. Tak strašně maličký
a hubený, s naježenou srstí. Už strávil u naší dcery týden, ale její staré
kočky ho nepřijaly. Prskaly na něho a jedna
mu pacičkou dala i facku. Začal se tulit k mé manželce. Vzala ho do náruče a on
si hned získal její srdce. " Podívej se, Františku, jak je krásný?" Hladila ho a měla z něho velikou radost. "Vezmeme si ho domů." Oponoval jsem, že nevíme, jak se o něho starat
a nikdy jsme žádné zvířátko neměli. " Všechno vám pro něho zařídím a přivezu i s kočičím záchodem a s
krmením."
Za tři dny v neděli byl
kocourek už nás. Dali jsme mu jméno Mikeš, protože je černý jako ten v Ladově
pohádce. Zpočátku opatrně chodil po místnosti a ukázal se velice čistotný. Věděl
už chodit na kočičí záchod, stále si
čistil tlapky, prostě velice čistotné
zvířátko. Hráli jsme si s ním, běhal za námi. Akorát do ložnice za námi nesměl.
Chutnalo mu kočičí mlíčko a kapsičky. Za dva týdny se změnil v milého šikovného
kocourka , který prolezl doma vše, co se dalo prolézt. Nejraději seděl u okna a
díval se na svět za sklem. Vylezl na můj stůl s počítačem, prošel se mimo svítící
klávesnice, podíval se chvíli na monitor, sáhl na něj pacičkou a pak zkontroloval, co je
vzadu. Když jsme v noci šli na WC, objevil
se znenadání a doprovázel nás. Museli
jsme mu opatrně pak utéci za dveře ložnice. A ráno už čekal u dveří ložnice a
když zjistil, že už zůstaneme vzhůru,
začal poskakovat a radovat se.
Museli jsme s ním však na očkování. Dcera přijela autem a on musel zpět do
přepravky, kterou ho k nám nedávno přivezla. Mikešek najednou začne zoufalé mňoukat.
Přepravka leží na sedadle vedle manželky. Otvírá víko a Mikeška hladí a utěšuje
slovy, že my tě přece nikomu nedáme, neboj se. Ohlednu se dozadu na sedačku a
vidím jeho očka. Žasnu, tečou z nich opravdové slzy. U pana doktora byl moc
hodný a ani nezakňučel, když dostal
injekci. Když jsme se vrátili domů, opět skákal radostí, hrál si, občas nám
olíznul ruku a nakonec spokojeně usnul.
Možná si řeknete, proč to sem ten
František píše? Já jsem si uvědomil to naše živočišné spojení s ostatními zvířátky. A že láska existuje i mezi nimi a námi. Jak to Pán Bůh zařídil, že nás láska spojuje. Nikdy před tím jsem si to tak silně
neuvědomil, jako tehdy, když jsem spatřil kočičí uplakané oči.
|
|
Povzbuzení: Až se ti tvoji věřící dostanou k moci, pak poznáš...
|
poslal Frantisek100 Můj kolega Jenda
musel v listopadu na vyšetření do Prahy. Místní praktický lékař mu konečně nechal udělat rentgen krční
páteře a tam byl nějaký nález. Nakonec v prosinci před začátkem školních
prázdnin si bere Jenda neschopenku. Má na sobě velký sádrový korset přes celou hlavu. Vyprávěl mi, že mu zakryli
tvář a vlasy, a pak přes vše nalili
sádru a obličej pak vystřihovali. Je mi
ho líto. Musí hned po vánocích do léčebny v Jevíčku. Prožil tam i
Silvestra. Napsal mi dopis, kde
popisuje, jak prožíval dny o zbylých svátcích.
Byl tam skoro sám. V dopise si musím zapamatovat jeho slova:
"Raději by pracoval s těmi nezlobivějšími dětmi než
prožívat to, co prožívám"
Podařilo se mi i
jednou spojit se s ním telefonicky. Když
volám koncem ledna, sestřička mi sdělí, že pana Jendu převážejí do Prahy. Jeho
manželka mi pak popisuje poslední
návštěvu u něho. Prý už ani nemohl hýbat rukama a musela ho krmit. Také je
zděšena tím, že ho najednou převážejí. Za pár dní k večeru zvoní za dveřmi jeho dcera a s pláčem mi sděluje, že tatínek
dnes zemřel. Při operaci před týdnem zjistili, že krční páteř již není vhodná k operaci a tak
nechali Jendu pár dní v umělém spánku na dýchacích přístrojích.
Sedám ke stolku
v ložnici a píši rozloučení. Vím, že je to pro mne jako jeho kamaráda a kolegu
povinnost. Píši a pláču u toho.
Pak si to mnohokrát opakuji z paměti a zase tečou slzy. Pohřeb je za týden a já poprvé v životě budu
na pohřbu hovořit.
Když vstoupím do
sálu, spatřím sál plný lidí a rakev vedle mne.
Připadá mi tak strašně malá, že se mi až nechce uvěřit, že v ní leží
Jenda. Mám před sebou na papírku svoji řeč, ale pro slzy nevidím text. Těžko se
mi mluví, těžko se dýchá. Je to krátká
řeč a já nezapomenu zdůraznit, že Zdenek byl poctivý člověk, který nikomu úmyslně
neublížil. Věřím podobně, jako věřil Komenský, že se spolu shledáme v nebi.
Netušil jsem, že moje zmínka o Bohu se dotkne těch, co v Boha nevěří a možná i víru nenávidí. Nečekali takový
projev.
Hodiny za Jendu jsme
si ve škole rozdělili a on mi stále moc chyběl. Ráno, když jsem šel do práce,
díval jsem se směrem, kde on
vycházíval a pak jsme pokračovali společně do práce. Jenda
byl komunista, ale po roce 89 to neměl jednoduché. Vzdal se funkce předsedy
strany a dokonce začal přemýšlet o mnoha duchovních věcech a dokonce několikrát
navštívil i sbor církve ve městě.
Vyprávěl mi, že v dětství viděl , jak pan katecheta mlátí děti a posmívá se
těm, jejichž rodiče jsou komunisté.
Jeho rodiče byli oba ve straně a tak není divu, že i on měl stejnou
víru. Ale byla to víra upřímná a nikoliv
z nějaké vypočítavosti. Svým životem by mohl být příkladem pro mnohé
lidi, kteří svých funkcí a členství ve
straně zneužívali. Jendu jsem si vážil.
Když jsem se jednou vracel autobusem
z krajského města, sedl si vedle mne jeden fanatický křesťan. Přišla řeč
i na Jendu a on ho urážel. Zastal jsme se ho, ale stejně nevím, zda takovým
náboženským fanatikům se dá něco vysvětlit. Oni si o každém komunistovi myslí
jen to špatné. Já ale Jendu znal.
Dělal poctivě svoji práci. Když jsem si
prohlížel jeho přípravy na vyučování, uvědomil jsem si jeho úžasnou
svědomitost. Byl to můj kamarád. Věděl o
mně, že jezdívám do křesťanského shromáždění a nikde na mne nežaloval a
neudával. Byl celkově poctivý a plat měl
jen o pár stovek větší než já, protože byl služebně starší. Miloval svoji
ženu a děti. Byl pevný ve svých názorech
a mnohokrát zažíval moje a kolegovy politické útoky, když jsme
kritizovali režim. V roce 89 byl nešťastný, protože jeho ideál padl. Svět se
změnil.
Už nežije. Ale
zapamatoval jsem si jednu větu, kterou často končily naše diskuze.
"
Františku, až si ti tvoji věřící dostanou k moci, tak opravdu poznáš, jací
jsou"
Ano, už jsem poznal. Nejsou lepší než jiní hříšníci, pyšní a
sebejistí, chytře maskující své zlo. Víra je jim úplně k ničemu.
Možná si mohu vytýkat, že jsem ho nepřesvědčil, aby uvěřil v
Boha. Zdálo se mi později, že začíná věřit. Zda to pomohlo a zda se někdy v
nebi sejdeme , nevím. Ale jak málo stačí odvést člověka od Krista a od Boha!!!
|
|
Povzbuzení: Můj první volební akt aneb jak to bude v nebi.
|
poslal Nepřihlášený Úvodem musím
oživit jednu vzpomínku na moje první volby v životě. Bylo mi dvacet roků. První
volby po osmašedesátém roce. Bydlel jsem na koleji. My studenti jsme byli
rozhodnuti, že budeme volby bojkotovat.. Oni však v době konání voleb odjeli
domů a já zůstal jediný na koleji, kde
jsem byl přihlášen k pobytu a kde byl můj domov. Byl jsem také rozhodnut, že se
na volby vykašlu. V pátek jsem volit nešel.
Je sobota ráno a
paní vrátná na mne zoufale buší a volá: "
Pane Františku, volali z volebního střediska, že se musíte dostavit k volbám. Prosím
jděte, ať nemáte průšvih! " Hodná to žena. Má o mne studenta strach. Zbytečně
jí neříkáme " máma". Přece jen
ji poslechnu. Rychle se oblékám a běžím to oné důležité budovy nedaleko kolejí.
Vstupuji do obrovského sálu, který běžně sloužil pro plesy a koncerty. Po pravé
straně asi pět stolů a za nimi nějací" dědkové" Aspoň tak jsem je
vnímal. Já mladý chlapec, který jde prvně volit. Pod jevištěm stála obrovská urna se státním
znakem. Měla červenou barvu a já si říkal, že tam sedí jak nějaký "Buddha".
Podal jsem komisi svoji občanku. Našli mne hned. Asi jsem byl opravdu poslední
volič. Děda mi podal pár lístečků. Každý měl jinou barvu a asi byly celkem tři. Aspoň se podívám, co je na nich. To jsem asi nesměl
dělat. Jeden z členů komise
zvolal:" Nečum na to a prdni to do
té dírky:" Znělo to jako rozkaz.
Vyjdu ván vstříc , vy dědkové, myslel jsem si. A tak jsem lístky vhodil do
dírky a tak vykonal svůj první volební akt v životě. Odcházím ze sálu a na nikoho se
nepodívám. Komedie. Kdoví, kolik jich
ještě bude. Paní vratná mne starostlivě, ale
s úsměvem vítá : " Tak
Františku, že to nebolelo?" " Ne, akorát lechtalo" a opětují jí její úsměv. Odpoledne slyším v rozhlase po drátě, že
volební účast byla 99.90 %.
A ta moje asi 0,
0…..1 %
Úsměvné. Dnes se
nad tím usmívám, protože to je minulost. Dnes máme konečně svobodné volby. Ale
dozráli jsme do toho stavu svobodného světa? Chováme se správně? Ve zdravé
společnosti by strana, která neuspěla, měla přiznat svoji porážku s klidem a
bez závisti. Tím, že nevyhrála, neponese čtyři roky na sobě plnou tíhu
odpovědnosti. Pokud nám jde o celý národ a stát, a ne o vlastní prospěch, pak
bychom si měli vzájemně pomáhat a ne druhou stranu podrážet, ponižovat, zesměšňovat…
Zatím je před volbami i po nich jen boj, nenávist, neklid, útoky, politická
válka.
Bude taková demokracie i volby také v nebi? Nebude. Svého
Pána si zvolíme tady na Zemi a v nebi ho budeme respektovat celou věčnost.
|
|
Povzbuzení: Svatý Augustin — citát o dnešní době
|
poslal karels Augustin je jeden z nejvýznamnějších raně křesťanských filozofů a teologů, představitel latinské patristiky.
|
|
Povzbuzení: Pastýřský dopis Davida Nováka - říjen 2020
|
poslal Nepřihlášený Milé sestry, milí bratři, ještě před pár dny byl provoz našich sborů a životů zpět v normálu, vypadalo to, že jsme z pandemie vyklouzli poměrně snadno a že se naší zemi podobně jako při jiných celosvětových katastrofách to nejhorší vyhnulo. Netvrdím, že se nic nestalo, že zvládnutí pandemie bylo přinejmenším pro některé vrstvy obyvatelstva jednoduché. Asi se ale shodneme, že to mohlo být podstatně horší, a to zvláště při srovnání s jinými zeměmi, kde téměř nebo úplně zkolabovalo zdravotnictví a lidé umírali po stovkách.
|
|
Povzbuzení: Jak jsem od katolíka dostal lekci???
|
poslal Frantisek100 V neděli se nám
přihodila zvláštní věc. Po několika letech jsme navštívili poutní kostelíček, kde jsme měli před
čtyřiceti šesti léty svatbu. Cesta z údolí
do kopečku nás vyčerpala. Ale na konci cesty již mezi stromy svítily bílé zdi kostelíčka.
Zaslechli jsme i začátek církevní pobožnosti, která zněla z reproduktorů na
kostele. Kolem parkovalo mnoho automobilů a překvapilo nás, kolik mladých
rodičů s dětmi mířilo na bohoslužbu. Vešli jsme vstupní brankou do nádvoří. Vedle
seděli dva mladí bezdomovci. Pozdravili nás, ale nežebrali.
|
poslal vatatu Mnozí lidé dnes nepotřebují Boha, protože mají Bibli a svůj rozum, což dohromady je také bůh. Až tento bůh v člověku zemře, tak teprve potom se v tomto člověku může narodit Ježíš skrze živé mocné Boží slovo, které dosahuje až k rozdělení ducha a duše, kostí a morku. Bible je inspirovaná Duchem Božím a jenom Duch Boží jí správně vykládá. Jak se to může člověku přihodit, že mu začne Duch Boží správně Bibli vykládat? Je to tenkrát, když se člověk zřekne sám sebe pro Ježíše, pro jeho myšlení, pro jeho cítění, a pro jeho rozhodování. Amen. Jiří Vašut
|
|
Povzbuzení: "Zpověď - V Co věřím"
|
poslal Melissokomos Pročítám teď knihu "Zpověď - V Co věřím" od L.N. Tolstoje. Vybírám několik citátů, které mě zaujaly:
Mé odpadnutí od víry nastalo právě tak, jako nastávalo a nyní nastává u lidí našeho způsobu vzdělání. Jak se mi zdá, děje se to ve většině případů takto: lidé žijí tak, jako všichni žijí, a všichni žijí podle zásad, které nemají ničeho společného s věřením, ba většinou jsou přímo jeho protivou. Věrouka nemá podílu na životě a ve styku s ostatními lidmi nikdy se nestává, abychom se s ní nějak vyrovnávali. Věrouka takto vyznává se kdesi mimo nás, daleko od života a nezávisle na něm. Setkáváš-li se s ní, je to pak setkání se zjevem vnějším, se životem nesouvisejícím.
|
|
Povzbuzení: Šťastný, který nebyl šťastný
|
poslal Frantisek100 Je teplý letní den
toku 1962 a jsou dokonce prázdniny. Pro nás kluky to znamená volnost a potulovaní
se po městě. Sice skoro dvakrát týdně jedu do lesa se svým vozíčkem na dříví a
se mnou i moji kamarádi s vozíkem o něco větším. V lese
leží dost dřeva, ale musíme se vydat až 4 km hluboko. Někdy s námi jde i jejich otec či strýček. Pak
se vracíme s plně naloženými vozíky. Rodiče mají radost. Dříví hned nařežu a
naštípám.Práce na celé odpoledne. Maminka a tatínek pak sklízí dřevo do kůlny. Nemusíme ho
tak kupovat a ušetří se. Tentokrát je neděle a tak spíše než v lese se
jen tak potulujeme a pozorujeme cvrkot
městečka. Naši pozornost zaujímá podivná dvojice.. Dva muži v ušpiněném
oblečení se vratkou chůzí asi odněkud
vrací. Je asi deset hodin ráno a na ulici skoro ani živáčka kromě nás kluků a
těchto potácejících se mužů. Přicházejí blíž k nám a my jim ustupujeme až do středu ulice.
Nechceme se s nimi srazit. Najednou k nám
zavane zápach, který znám někdy z naší
latríny na dvoře. Jeden z mužů má na zadku mokrý strakatý flek a z jedné
nohavice mu něco u boty vytéká. Fuj. Už
je nám jasně, o co jde a proč ten
zápach. Kluci se smějí, ještě chvíli je pozorujeme. ale pak už nemáme
zájem je sledovat . Existují jiné
krásnější věci na pozorování. Je poledne a já musím domů.
|
|
|
