Ivan Stampach: Pokládám jiná náboženství za nesmírně přínosná a potřebná pro život. (Skóre: 1)
Vložil: Gojim v Pátek, 31. březen 2006 @ 20:15:35 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) | | Nepropadám beznaději
ROZHOVOR S RELIGIONISTOU IVANEM ŠTAMPACHEM
Většina našich čtenářů nepochybně zná jméno ThDr. Ivana
Štampacha, religionisty, kněze a publicisty. V REGENERACI
jsme o něm psali už několikrát, většinou ve spojení s jeho
účastí na různých mezináboženských setkáních a diskusích, které
často i řídí a moderuje.
S ThDr. Ivanem Štampachem se naši čtenáři poprvé setkali před
osmi lety, v čísle 2/1995. V ekumenické galerii Cesty ke
světlu Zdeňka Hajného tehdy měsíc co měsíc přednášel
o křesťanství a jeho vztahu k východním filozofiím
a západním ezoterním systémům. Zaujalo mě, že ač byl katolickým
knězem, nic nezavrhoval, nic předem neodmítal. V přednášce,
kterou jsme tehdy zveřejnili (Zázraky a léčitelství
z hlediska křesťanské filozofie), neodmítl dokonce ani
léčitele, i když se mi právě v té době dostal do rukou
spisek jiného teologa a katolického kněze, P. Eliase Vely,
s poutavým názvem Démony vyhánějte a podtitulem
Ze zkušeností exorcisty, vydaný jistým Křesťanským
informačním střediskem. V něm jsem se dočetla, že léčitelství,
astrologie, jóga a akupunktura patří do jednoho čertovského
pytle s černou magií a satanismem. A samoléčení,
k němuž se snažíme vést naše čtenáře, je ďábelská past snad
největší, protože, cituji: „… snahou ďábla je tě přesvědčit, že
nepotřebuješ Boha, protože veškerou moc a energii máš
v sobě…“
VLOHY A CHARAKTEROVÉ VLASTNOSTI JSOU ROZDÍLNÉ VĚCI
• Pamatujete si ještě na svou tehdejší přednášku? Některé
léčitele jste podráždil názorem, že vládne-li někdo nevšedními
schopnostmi, není automaticky také morálně a duchovně vyspělým
člověkem. Dovolím si vás citovat: Někteří lidé se prostě narodili
s léčitelskými schopnostmi, jako se jiní narodili
s vlohami hudebními, které jim umožňují vnímat hudbu, ale
rovněž nevypovídají o jejich lidské kvalitě… Kdo se narodil
s léčitelskými schopnostmi, měl by mít podle vás schopnost
otevřít se Bohu a nechat ho v sobě plně působit, jako to
dělal Ježíš. Varoval jste, aby lidé nevkládali své zdraví do rukou
léčitele, který není duchovně na výši. Za osm let, které od našeho
prvního článku uplynuly, jste jistě poznal další léčitele. Co si
o nich myslíte teď?
• Nehovořil jsem o všech léčitelích ani o všech českých
léčitelích. Znám jich nyní desítky a prakticky se všemi dobře
vycházím. Pravidelná setkání s nimi mne obohacují a rád
bych věřil, že i jim jsou k užitku. Nedělal jsem mezi nimi
žádný výzkum. Naše kontakty jsou spontánní a přirozené. Má
výpověď z roku 1995 se samozřejmě také netýkala žádného
konkrétního léčitele nebo léčitelky. I nadále trvám na tom, že vlohy
pro nějaký obor a charakterové vlastnosti jsou dvě různé věci.
Někteří čestní, moudří a laskaví lidé léčitelské schopnosti
mají a někteří je nemají. Někteří prolhaní, hloupí a
k lidskému utrpení lhostejní lidé tyto schopnosti mají
a někteří je jen předstírají a další to prostě
nezajímá.
Slovo léčitelství zahrnuje širokou škálu přístupů
k lidskému zdraví a nemoci mimo rámec klasické medicíny.
Vezmeme-li v úvahu vše od alternativních medicínských směrů
(psychosomatiky, holistické medicíny, homeopatie
a antropozofického léčebného umění), přes etnickonáboženské
léčebné systémy (čínskou a ájurvédskou medicínu), různé formy
magie, lidovou fytoterapii, biotronické a energetické přístupy
až po prostomyslné zaříkávání, bude se lišit účinnost
i duchovní náplň. Já osobně bych to rozhodně v některých
případech zkusil. Ba vlastně něco jsem na sebe už nechal aplikovat.
Nebál bych se ale ověřit alternativní diagnostiku a terapii
u lékařů. Mám-li přihlížet také k tomu, jaký duchovní
a morální obsah se skrývá za nabídkou léčitele, jsem jako každý
odkázán na sebe a intuici.
ABYCHOM ŽILI PODLE EVANGELIA NETŘEBA VYPLŇOVAT FORMULÁŘE
• Měl jste určité spory s římskokatolickou církví. Protože
jste známou osobností a hodně publikujete, rozvířilo to spoustu
dohadů, které podle mě katolické církvi popularitu nepřidaly. Já
jsem měla štěstí, protože jsem slyšela v rádiu rozhovor,
v němž jste leccos vysvětlil. Ale jiný novinář nám tehdy
sdělil, že jste byl vlastně vyobcován z církve, protože jste
vystupoval velmi otevřeně, kritizoval Katolickou teologickou
fakultu, podporoval spolupráci katolické církve s jinými
náboženstvími a nakonec prý odmítl projít ceremoniálem,
vyjadřujícím oddanost papeži. Je to pravda?
• V létech 1987–1999 jsem byl řeholníkem, členem
dominikánského řádu. Kněžskou službu jsem vykonával vždy vedle svého
zaměstnání. Od ledna 1990 se pohybuji na akademické půdě. Nejvíce
času jsem dosud věnoval bádání a učení v religionistice,
v nezávislé vědě o náboženství. V září 1996 jsem
přenesl spor o pražskou Katolickou teologickou fakultu ze
soukromých diskusí na veřejnost. Podpořil jsem už tehdy reformu
fakulty. Dnes tento můj názor zvítězil, i když já zůstávám mezi
poraženými. Protože jsem promluvil dříve, než si to autority přály,
stal jsem se vyděděncem. Byl jsem nucen odejít (byť ještě jako člen
řádu) z kláštera do soukromí.
Postupně se však ukázalo, že existuje okruh lidí, kterým
vyhovoval můj způsob kázání a celkový přístup. Ti stáli
o to, abych se jim i nadále věnoval. Rok nato otevřela
pražská starokatolická farnost po několikaleté rekonstrukci kapli
sv. Máří Magdaleny pod Letnou u Čechova mostu. Poskytla tehdy
nejen mně, ale celému tomuto okruhu lidí zázemí. Ocitli jsme se tím
vně oficiálního rámce katolické církve? Pokud ne, což si myslím, tak
určitě aspoň mimo dohled a vliv římskokatolických autorit. Můj
řeholní představený na to reagoval neuvěřitelně. Použil středověkého
trestu exkomunikace. Není to exkomunikace z církve, nýbrž spíše
v církvi, a spočívá především v zákazu přijímat
a vysluhovat svátosti. Následně mne vyloučil z řádu. Ještě
na začátku novověku by následovalo upálení. Marně jsem protestoval,
marně žádal provedení důkazního řízení, marně jsem požadoval, abych
se mohl bránit a vysvětlovat.
Starokatolická církev se vloni na jaře pokusila z části
našeho společenství vytvořit »standardní organizační jednotku«, jak
to vyjádřil jeden její oficiální činitel. Administrativní aspekty
církevního života, jakkoli snad nutné, nebyly pro nikoho z nás
důležité. Já jsem nikdy o žádný »přestup« neusiloval
a vždy jsem to veřejně říkal. Církví je pro mne konkrétní živé
společenství, slovo zvěstování, které tam zní, svátosti, jež se tam
slaví. K tomu, abychom žili podle evangelia, nepotřebujeme
vyplňovat formuláře. Jsou možnými, ale nepodstatnými doplňky
církevního života. Sotvakdo z našeho okruhu stál
o byrokratizaci. Původní společenství žije dál. Jsme pražské
starokatolické farnosti vděčni za dosavadní pohostinství
a scházíme se teď k bohoslužbám po bytech. Spojuje nás
katolická tradice a láska ke svobodě a nezávislosti.
Zůstáváme otevřeni různým možnostem. Žádný ceremoniál vyjadřující
oddanost papeži, na nějž se ptáte, neexistuje. Můj někdejší řádový
představený snad chtěl nejprve zabránit nejhoršímu. Přál si před
svými kolegy ve vedení řádu prokázat mou pravověrnost. Měl jsem
odsouhlasit dokument zvaný Professio fidei. Je to, řekněme,
o něco rozšířené krédo, vyznání víry. Bohužel tento hodnostář
nezvládl situaci. Naznačoval, jaká opatření by musel učinit, kdybych
nesouhlasil, což jsem cítil jako jednoznačné vydírání. Vyznat víru
pod hrozbou trestu není čestné. Nechal jsem si čas na rozmyšlenou,
i proto, že text jsem pokládal za nešťastně formulovaný
a nevhodně autoritářsky prezentovaný. K jeho skutečnému
obsahu ale nemám připomínek.
TO DŮLEŽITÉ SE DĚJE MEZI LIDMI A NEFORMÁLNÍMI
SKUPINAMI
• Několikrát jsme v REGENERACI citovali vaše názory na
toleranci různých náboženství i na vzájemnou inspiraci, které
vyjadřujete na různých setkáních, jež často i moderujete. Sama
jsem psala takové reportáže z moravského Kyjova, Míčovny
Pražského hradu, buddhistického centra Lotus (diskuse Kristus
a Buddha spolu na procházce), ekumenické modlitby za mír na
pražském Střeleckém ostrově, připravuji článek
o mezináboženském setkání v evangelickém kostele sv.
Salvátora v Praze. Proč se tolik angažujete pro spolupráci
různých náboženství?
• Jsem pro to, aby se křesťanské církve vzájemně plně uznávaly,
na základě toho vše sdílely (při zachování jedinečnosti každé
z nich) a aby spolupracovaly při službě lidem. Tak se
uskuteční jejich jednota v mnohosti a rozmanitosti.
Jsem a zůstávám křesťanem. Ona událost, jíž bych nazval
zjevením tvůrčího božského Logu (Slova) v tvorstvu, je nějak
přítomna všem lidem bez ohledu na vyznání. Je Cestou i pro ty,
kdo jsou a zůstávají konfuciány, taoisty, hinduisty, buddhisty,
židy, muslimy či příslušníky jiných, méně známých směrů.
V opravdové mystické hloubce se setkávají ti, jejichž nauky se
zdají být neslučitelné. Na úrovni disputací prostě nevyřešíme, je-li
absolutno osobním Bohem nebo nevyslovitelným tajemstvím, vstupuje-li
každý ve smrti do božské věčnosti a prožívá ji s konečnou
platností tak, jak byl disponován, nebo má ještě další příležitosti,
než spočine v cíli. A podobně ani další otevřené otázky.
K tomu, abychom vedli hluboký, osvobozující spirituální život,
není snad ani potřebné dospět k doktrinálnímu kompromisu nebo
zajistit něčí vítězství a něčí prohru. To podstatné je hlouběji
než takové rozepře.
Diplomatickým kontaktům takových organizací, jako jsou křesťanské
církve, židovské obce, muslimská umma nebo buddhistická sangha,
nepřipisuji příliš velký význam. Myslím, že to důležité se děje mezi
jednotlivci a neformálními skupinami. Pokládám jiná náboženství
za nesmírně přínosná a potřebná pro život. Připomínají nám to,
na co jsme jako křesťané zapomněli. Vlastně se potřebujeme navzájem.
Můžeme se doplňovat a spolupracovat ve službě lidem.
IVAN
ŠTAMPACH se narodil
v Praze 18. 2. 1946. Školní vzdělání ukončené pedagogickou
fakultou získal na Slovensku. Po čtyřech letech učitelské práce byl
v roce 1970 uvězněn na čtyři roky za »podvratnou činnost«,
resp. za přípravu k ní. Po vězení a o rok později po
návratu do rodné Prahy se postupně zapojil do tajných publikačních
a vzdělávacích aktivit. Doplnil si vzdělání o teologii
a byl v roce 1983 tajně vysvěcen za kněze. Roku 1987 též
tajně vstoupil do dominikánského řádu. Podílel se na redigování
samizdatových periodik. V Praze pracoval jako provozní
programátor. Po sametové revoluci záhy doplnil své vzdělání
o potřebné akademické stupně a učí na různých vysokých
a vyšších odborných školách. Do roku 1998 žil
v dominikánském klášteře v Praze, nyní žije
v soukromí a pokračuje v dosavadní práci. Věnuje se
současnému duchovnímu životu ve vztahu k celku kultury.
Publikuje mimo jiné v periodikách jako Lidové noviny, Mladá
fronta Dnes, Literární noviny, Prostor, Souvislosti, Sedmá generace,
Okruh a střed, Dingir, Religio a již nevycházející Baraka.
Spolupracuje s Českým rozhlasem a Českou televizí.
Z knížek lze zmínit studijní materiál Náboženství
v dialogu, rozhovory s Jiřím Hanušem pod názvem Snění
v plné bdělosti. Současnému duchovnímu životu se poprvé věnoval
v publikaci Život, Duch a všechno, Duchovní směry nového
věku. Napsal populární seznámení s jedním z význačných
současných směrů i jako výraz svého hlubokého osobního zájmu
o něj pod titulem Anthroposofie. Dvě poslední publikace
A nahoře nic a Tušili světelné záplavy mají spíše
esejistický ráz. Ivan Štampach se angažuje ve věci lidských práv se
zaměřením na práva náboženských menšin v předsednictvu Českého
helsinského výboru. Je prezidentem Českého institutu pro náboženskou
svobodu a toleranci a členem správní rady nadace Světový
étos – centrum Prokopios zaměřené na publikační a vzdělávací
činnost ohledně spolupráce kultur a hledání etického základu
společenského života. Je členem Bioetické komise při Radě vlády ČR
pro vědu a výzkum a členem Rady vysokých škol
a několika dalších badatelských a občanských uskupení.
NEOSLAZUJME SI NEVYHNUTELNÝ KONEC ÚTĚŠNÝMI BÁCHORKAMI
• Proč dnes tolik »západních« a vzdělaných lidí věří
v reinkarnaci, tj. v duši, jež se po smrti stěhuje do
nového těla? Je to útěk před vidinou nevyhnutelného konce života,
jak ho vidí materialisté?
• Jsme-li upřímní, musíme přiznat, že se všichni bojíme umírání
a smrti. Před smrtí neutečeme do mýtů nebo ideologií.
Směrodatní představitelé dnešní společnosti se tváří, že se
s touto záležitostí vyrovnáváme nějak racionálně. Ale smrt jen
skryli před veřejností. Neumírá se doma, neměli by při tom být
rodinní příslušníci, především děti. Úmrtí se stalo téměř technickou
záležitostí. Moderní lidé hledají řešení, které by jim pomohlo smrt
nějak ošidit, obejít ji. Představa, že jen jaksi spadne opona
a záhy se zase zvedne a v jiných kulisách vše pokračuje
dál, je typický sebeklam. A to v obou případech, kdyby to
další dějství tvořily očistec a pak nebe nebo kdyby měly
následovat další pozemské životy. Obojí jsou to útěky před
skutečností a sebeklamy. Smrt je reálným koncem. A až pak
má smysl se ptát, je-li to vše. Je-li to celá pravda. Můžeme říci,
že člověk skutečně zemřel, ale neznamená to, že je zrušen,
vynulován. Existuje jako mrtvý člověk, dá-li se to tak říci. Teprve
reálné přijetí smrti, třeba už předtím, než k ní fyzicky dojde,
umožňuje v její nicotě a prázdnotě objevit božskou plnost.
Ne za ní a mimo ni, ale skutečně v ní. Jednou tváří téže
smrti je zmar, rozklad, totální ztráta všeho, druhou tváří je vstup
do plné pravdy, spočinutí v Bohu. To je cesta dávných mysterií,
to je niterný obsah různých duchovních škol. Ježíš Kristus před
smrtí hrůzou potí krev a modlí se: „Je-li to možné, ať mne mine
tento kalich,“ a až potom přisvědčuje ke svému údělu.
A když už je přibit ke kříži, říká: „Bože můj, Bože můj, proč
jsi mne opustil?“ To není hladký přechod ze země do záhrobních
světů. To je skutečná smrt a v ní skutečný vítězný život.
Neměli bychom si oslazovat nevyhnutný konec všelijakými útěšnými
báchorkami.
Nikdo z nás nemá prostředky na to, aby rozhodl mezi jedním
nebo více pozemskými životy. Je dost argumentů pro jedno i pro
druhé. Já se netvářím, že jsem tam byl a že je mi to jasné.
Jedinečný život nebo přerozování, to může být zajímavé teoreticky,
ale prakticky mi to připadá okrajové. Jde o to, co udělám
v tomto životě. Vždyť koloběh životů, který si mnozí přejí, by
byl i koloběhem smrtí. Mnoho životů je vyplněno větším objemem
bolesti a utrpení než jeden život. Jde o definitivní
spočinutí a k němu se zaměřují duchovní školy. Smrtí projít
k plnosti božství.
ŽIVÁ VÍRA V BOHA JE POZNÁNÍ OSVOBODIVÉ
A TRANSFORMATIVNÍ
• Učíte na několika školách. Jak vidíte dnešní mladé lidi? Proč,
podle vašeho názoru, tolik z nich sahá po drogách? Myslíte, že
je víra v Boha může před drogami ochránit?
• Neplatí žádné schéma. Lidé jsou různí. Mladí i staří.
Každý jsme jedinečný. Přesto se mi ale zdá, že potkávám více mladých
lidí otevřených pro duchovní hodnoty a skutečnosti.
Přinejmenším jsou dnešní mladí upřímní, hledající, jsou otevřenější
světu, poznávají jiné země, učí se cizí jazyky a s nimi
poznávají kulturu různých zemí.
Myslím, že cigarety kouří méně mladých lidí než za mého mládí.
A cigaretové zplodiny jsou smrtelně nebezpečné. Je to smrtící
droga, účinky se s ní nemůže srovnávat ani heroin. Je
statisticky prokázáno, že kuřáci cigaret žijí průměrně o dvacet
let méně než nekuřáci. Myslím, že minulé generace hojně užívaly
nejdostupnější drogu, alkohol. Někteří kultivovaně podle orientální
zásady Pijme, abychom se pozvedli, ne, abychom padli, jiní se
zpíjeli do němoty. To jsou dnešní tatíkové. Potkávám při svých
cestách zeměmi českými na nádražích (kde je mým údělem trávit víc
času, než bych si přál) nechutné opilce, ale málokdy jde
o mladé lidi.
Experimentování s drogami patří k touze mladých lidí
něco zažít, zakusit, poznat. Vize a pocity poskytnuté
přírodními nebo chemickými produkty jsou iluzorní. Jsou nanejvýš
jakýmsi nahlédnutím za oponu, do vrstev lidského vědomí, které se ve
všedním životě omezují na sny. Jako by byly za bdělého stavu
cenzurovány. Takové prožívání by nám bránilo plnit životní úkoly
a reagovat na situace. Jsou tradice, které vedou
k hlubokým, intenzivním prožitkům, a přitom nechávají
člověka oběma nohama na zemi.
Víra v Boha nemá sloužit k umravnění »zlobivých« lidí.
Bůh, ve kterého věřím já, je spíše na straně hledačů,
experimentátorů. Mystické zážitky vykoupené skutečným úsilím jsou
stálejší a pravdivější než levné zážitky vyvolané drogami. Sama
víra v Boha možná takovou sílu nemá. Hlavně pokud je to jen
teoretická víra, jen názor na svět. Poznal jsem už dost »věřících«
alkoholiků, toxikomanů, ale i cyniků a násilníků. Jak říká
Luther, teprve živá víra, která spočívá v poznání srdcem,
dokáže člověka osvobodit od různých náhražek. V jádře velkých
náboženských tradic je směřování k moudrosti. Ta je něčím jiným
než chytrostí, informovaností či vzdělaností. Je to hluboké poznání,
osvobodivé a transformativní.
NEMÁM SKLENĚNOU KOULI, ALE NEPROPADÁM BEZNADĚJI
• Co je podle vás největším problémem současného světa? Spěje
lidstvo k neslavnému konci, jak varují mnozí ekologové, nebo se
vzpamatuje, zamyslí se nad sebou, přestane sloužit »mamonu
a marnostem světa« a obrátí se ke spiritualitě?
• Obávám se, že v dané chvíli není cesta ven z dilematu
západní civilizace. Neslavně skončil tyranský režim, který začal
masovým násilím, pokračoval tuhou byrokratickou diktaturou
a skončil prolhaným, pokryteckým systémem, ve kterém bylo
rozloženo vše: nic nefungovalo, vše bylo šedé, špinavé, nudné,
zkorumpované. Pak nastoupilo cosi, co jsme mnozí vítali jako
dynamický, nadějný systém blahobytu, občanských práv, přirozené
plurality. Zjistili jsme, že je to poněkud jinak. Že to, v čem
žijeme, je diktatura kupčíků, systém, jehož základní normou je
permanentní boj všech proti všem. Tento systém se programově vysmívá
hodnotám naší civilizace, jako jsou čest, pravdivost, solidarita,
rytířskost či fair play. Nejsou to vlastnosti »tržně konformní«.
Bolševici nezávislou kulturu zakazovali, ve skutečnosti ji však jen
zatlačili do soukromí. V šedé zóně mezi soukromým
a veřejným životem, a občas dokonce i na veřejném
fóru vznikala vynikající díla. Dnešní systém kvalitní kulturu
likviduje efektivněji a podporuje odporné kýčařství. Na náročná
díla nejsou peníze. Na kulturu není čas. Nejde jen o to, že kdo
neslouží politickým zájmům ministra kultury, nemá šanci na veřejnou
podporu. Není špatná jen momentální politika v oblasti kultury.
Tento systém je principiálně antikulturní.
Stav životního prostředí se ale ve srovnání s osmdesátými
lety zlepšil. Nebýt loňských katastrofálních záplav, byly by dnes
vodní toky relativně čisté. Hnědouhelné elektrárny byly vybaveny
filtry. Jejich zplodiny ale i nadále vyvolávají skleníkový
efekt s následky, které začínáme pociťovat jako změnu klimatu.
Nadšení ministři životního prostředí leckdy donkichotsky bojovali
o čisté prostředí, ale obávám se, že spíše zvítězí pojetí,
podle něhož je ekologie třešinkou na dortu.
Abych odhadl, kam se bude lidstvo ubírat, musel bych mít
skleněnou kouli. Vidím dvě možnosti. Podle jedné budeme bezohledně
konzumovat a systém bude produkovat stále více. Bude se
odčerpávat stále více surovin a energie a do vzduchu,
vody, krajiny posílat stále více odpadu. Pak si ovšem musíme připsat
důsledky. Možná dopadnou ještě na nás, ale na naše děti nebo další
potomky jistě. Podle druhé varianty poznáme hloubku krize, uvědomíme
si sociální a přírodní ohrožení a zamyslíme se nad sebou.
Dojde nám, že moderní civilizace vyčerpala své možnosti a je
třeba hledat alternativy. Převzít z ní jen to, co se osvědčilo,
a radikálně se rozžehnat s tím, co dovedlo lidstvo na kraj
duchovní, vzdělanostní, estetické a morální katastrofy. Jistě
se nelze vracet k archaické společnosti, která byla
spirituálnější, a proto i skromnější a šetrnější vůči
životnímu prostředí. Objevili jsme moderní humanistické hodnoty.
Chceme být svobodní, i vnitřně. Ale z této pozice můžeme
začít znovu hledat. Můžeme, a domnívám se, že musíme,
znovuobjevit a novým způsobem zpracovat a prožit tradiční
hodnoty. Cítím se být, jakkoli to vyznívá asi trochu paradoxně,
svobodomyslným tradicionalistou.
Zabývat se záležitostmi světa občas někdo označuje jako »marnosti
světa«. V Bibli (v knize Kazatel) čteme: Marnost nad marnost,
a vše je marnost. Svým způsobem je vše marnost, protože vše je
pomíjivé a prázdné. Na nic se nemůžeme naprosto spolehnout.
Uvědomit si to, to je dobrý start do duchovního života. Ale pro
jistotu dodávám, že takzvané »světské« záležitosti nepokládám za
marnost. Myslím, že život ve světě si vyžaduje, abychom se věnovali
světu a jeho záležitostem. Abychom se věnovali sobě a svým
nejbližším a pečovali o jejich potřeby. Koho běžné
starosti odvádějí od »duc*****«, vůbec netuší, co to je duchovní
život.
Jsem opatrným optimistou. Pozoruji, zejména u mladých,
probuzení zájmu o duchovní život – i když většinou ne ve
formě tradičních náboženských směrů – a pocit odpovědnosti za
svět, ve kterém žijeme. Mnoho lidí se pokouší meditovat, měnit
životní styl, věnovat pozornost veřejným zájmům jako občanští
aktivisté. Zdá se mi, že je to silnější a častější než
v době, kdy jsem sám byl mladý. Rozhodně nepropadám
beznaději.
• Měl byste zájem připravit pro náš časopis seriál
o křesťanské mystice?
• Rád, ale mám toho teď mnoho. Přípravu pokračovacího
magisterského stupně religionistiky v Pardubicích, přípravu
přijímacích zkoušek, běžné vyučování tam a v Praze.
A k tomu dřívější publikační dluhy. Doufám, že se
k tomuto tematicky velmi lákavému návrhu budu moct vrátit někdy
na jaře (rozhovor jsme vedli na přelomu roku – pozn.
autorky). Prozatím děkuji za zájem.
DOBRÁ ZPRÁVA
Jak dr. Štampach slíbil, můžete se těšit na seriál
o křesťanské mystice. Zatím nabízíme ukázku z knihy
Snění v plné bdělosti, kapitola Věk Vodnáře.
• Nová religiozita znamená jen z části návrat
k tradičnímu náboženskému životu. Uvnitř křesťanství získávají
popularitu hnutí široce otevřená ekumenické a mezináboženské
spolupráci, ale nejsou za nimi masy.
• Křesťanské impulsy pronikající naší kulturou i
v odcizené a zesvětštěné podobě nejsou dnešním hledačům
cizí. Konstatujeme ale vzdor vůči tradici a autoritám. Někdy to
ale paradoxně znamená podrobit se autoritám novým. V proudu
nové náboženskosti se vytvořilo široké řečiště čehosi, čemu se říká
necírkevní křesťanství. Jsou to směry, které si berou pouze něco
z křesťanského základu, skupiny, u nichž často postrádáme
něco pro křesťany tak samozřejmého, jako je víra v jednoho Boha
nebo přesvědčení, že Ježíš je Kristus (Mesiáš). Náboženská
seskupení, např. unitáři, grálové hnutí, křesťanská věda,
univerzální život, antropozofové či rosikruciáni, obohacují spektrum
nových proudů. Jiní se ale výslovně vymezují vůči tradičním formám
křesťanství a pokládají se za jediné pravé zprostředkovatele
spásy lidského pokolení: svědkové Jehovovi, Mormoni, Moonovci,
Rodina.
• Vedle atypických skupin navazujících na křesťanství
potkáváme směry, na nichž je jasně vidět, že odkřesťanštění nemusí
znamenat ztrátu zájmu o spirituální témata. Jsou to
mimokřesťanské proudy západního i východního původu. Mám na
mysli zájmy, které se samy charakterizují jako hermetické, ezoterní
nebo okultní. Původní rosikruciánský impuls na začátku 17. století
byl spíše jakousi alternativní spiritualitou uvnitř křesťanství.
Pozdní skupiny se od křesťanských podnětů odpoutaly. Elitní okruhy
jako Řád zlatého úsvitu, Řád východního chrámu nebo Starý mystický
řád růže a kříže, ale i široké kruhy zájemců
a sympatizantů se zaměřují na magii, astrologii, alchymii,
kabalu a tarot…
• Velká náboženství Východu mají dnes v západním světě
tisíce center, vydávají se množství titulů věnovaných těmto
filozofiím a náboženstvím. Jsou zde i skupiny, které
překvapují mírou svého přizpůsobení západní konzumní mentalitě. Jako
plod snadného mentálního cvičení slibují po krátké době neuvěřitelné
výsledky, včetně obchodních úspěchů, slávy a vlivu. Jiné
skupiny si vybírají prvky z různých východních a západních
škol duchovního života a vytvářejí z nich svérázné směsi.
Co vede k obnově spirituální orientace lidí, dokonce
i mladých? Myslím, že je to zklamání z hodnot, na nějž
přísahaly předchozí generace.
• Osobně jsem přesvědčen, že náš hlavní úkol není nové
duchovní směry přetrumfnout. Spíše bychom se měli věnovat lidem,
které ovládl nejhrubší egoismus a cynismus a v zápase
o jejich duše bychom měli hledat spíše spojence než soupeře.
Vždyť mnoha různým vyznáním jde o prolomení tohoto tvrdého
přístupu k životu. Mnoho směrů chce lidem pomáhat, aby byli
přátelští, ochotni posloužit, tolerantní, poctiví, spolehliví,
starostliví o svěřené lidi a o svět.
• Pro nové duchovní směry není typický ani důraz na soukromý
duchovní život, ani posílení společenského rozměru života. Kdybych
hledal společného jmenovatele, viděl bych jej v důrazu na
náboženskou zkušenost. Řekl bych, že je velmi rozšířena touha po
zvláštních, povznášejících pocitech, po vizích, mimořádných
schopnostech a silách. Je to pochopitelné, ale pokládám ve
shodě s tradicí tyto prožitky za riskantní. Když něco takového
přijde, pokládají to nepřipravení jedinci za důkaz duchovního
pokroku. Přitom mohou být od transcendentního cíle ještě notně
daleko. Pohybují se tu spíše na psychické úrovni. Někteří se dokonce
s takovými prožitky spokojí, vytvoří si podle nich svůj
zvláštní obraz světa, který vnucují ostatním. Někdy bohužel
mimořádné zkušenosti vedou k pocitu vlastní důležitosti. Takoví
lidé se pak snadno sami ustanovují do role duchovních učitelů
a rádců. Mohou skončit v pýše a nakonec v hořkém
zklamání.
• Za cestu duchovní zkušenosti, na níž je možné se vyhnout
nekultivovaným pobožným vášním, nástrahám sebeklamu a pýchy,
považuji mystiku. Je to cesta vědomého prožití toho, co je
zakódováno v naukách, obřadech a jiných symbolech. Někteří
mystici (ať už si tak říkají nebo ne) zakusili jako vedlejší produkt
duchovní cesty mimořádné síly a schopnosti, ale pokládají to za
nepodstatné. Doporučuji překročit tyto zkušenosti a rázně
pokračovat na cestě k cíli. Dá se to vyjádřit i tak, že
magie je scestím mystiky, nebo alespoň odbočkou. Přehnaný důraz na
spektakulární charismata, například uzdravování na stadionech, spíše
škodí než prospívá duchovnímu zrání křesťana. Je velmi nesnadné
rozhodnout, kdy je např. při mimořádném uzdravení ve hře Bůh jako
bezprostřední činitel a kdy sehrály svou roli neprozkoumané
stvořené síly. Nevím, jak vy, milí, čtenáři, ale já se na seriál
dr. Štampacha o křesťanské mystice
těším.
Připravila Ilona MANOLEVSKÁ |
| Nadřazený |
|
