 |
Právě je 576 návštěvník(ů)
a 1 uživatel(ů) online:
rosmano
Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde
|
Zaznamenali jsme
116707855
přístupů od 17. 10. 2001
|
| |
|
| | Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor. |
|
|
Re: Re: Ze života katolické farnosti. (Skóre: 1)
Vložil: oko v Úterý, 08. červen 2010 @ 17:08:21 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) | ..."Ještě za svého katolického života jsem se nejednou jako holka modlila za nějakou ztracenou věc, ale bohužel, jaksi se nenašla"...
Ahoj Ireno.
Bůh ani svatí nejsou automat na splněná přání, kde vhodíš modlitbičku a vypadne zázrak. Jestliže jsi se modlila a věc se nenašla, zřejmě to tak pro tebe bylo nejlepší řešení.
Víru můžeš jinému vyprosit: proste a dostanete....
(L 11,13)
Jestliže tedy vy, kteří jste zlí, umíte dávat svým dětem
dobré dary, čím více váš nebeský Otec dá Ducha Svatého těm,
kdo ho prosí?"
Je docela hodně lidí, kteří svou víru ztratili. Zkomírá někde v podvědomí na úbytě, zahlcená konzumem. Víra - to je hořící srdce, a Bůh i doutnající knot dokáže rozdmýchat.
|
| NadřazenýRe: Re: Re: Ze života katolické farnosti. (Skóre: 1)
Vložil: Irena v Úterý, 08. červen 2010 @ 17:16:02 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) |
:-)) No, oko, nevím, jestli pro mě bylo nejlepší řešení, že jsem ztratila rukavice ( i když jsem neměla jen jedny):-)
Ano, souhlasím, proste a dostanete - ale copak se tam prosí o víru? Neprosí, a kontext ani na to neukazuje. Když nám byla dána míra víry (Ř 12,3), proč o ni prosït? Není lepší prosit o dary DS?
To, že někteří lidé ztratí víru, je smutné, ale nic s tím nenaděláme, je to jejich rozhodnutí. Můžeme se za ně leda modlit, aby jim Bůh otevřel oči a uši, aby znovu slyšeli a mohli uvidět. |
]
Re: Re: Re: Re: Ze života katolické farnosti. (Skóre: 1)
Vložil: JMK v Úterý, 08. červen 2010 @ 17:27:14 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | Víra není darem?
Víra je unifikovaná a jednotná, nebo může být slabá/silná?
|
]
Re: Re: Re: Re: Re: Ze života katolické farnosti. (Skóre: 1)
Vložil: Irena v Čtvrtek, 10. červen 2010 @ 17:08:08 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | Jistě, je darem, ale záleží, jak ten dar přijmeš. Jestli ho rozbalíš, na chvíli se potěšíš, ale pak ho odložíš a sem tam se na něho podíváš. Nebo si ho vystavíš třeba na poličku a pokaždé, když ho vidíš, děkuješ dárci třeba jen v duchu.
Víra může být slabá i silná - to je právě to, jak poznáváš Boha skrze Jeho slovo - jestli se jím sytíš jako chlebem denně, a tím sytíš a živíš i svou víru, a tak poznáváš svého Pána, nebo ti stačí, když se jednou v neděli přečte v kostele čtení či evangelium, a máš na týden vystaráno. Já jsem jen psala, že víra roste poznáním Boha -když se o Jeho slovo nezajímám, nemůžu Ho ani znát, vycházím jen z jakýchsi představ o Něm, mnohdy zkreslených.
Je dobré se sytit tím živým Slovem = chlebem denně, a moci tak vědět, co pro nás Bůh má, o co můžeme prosit ve shodě s Jeho vůlí, a tak žít to, co nám připravil už před stvořením světa.
I. |
]
|
|
Re: Re: Ze života katolické farnosti. (Skóre: 1)
Vložil: Cizinec (info@cizinec.com) v Středa, 09. červen 2010 @ 00:18:40 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) http://www.cizinec.com/ | No, já s tím mám jinou zkušenost.
Už když jsm se narodil, dostal jsem jméno Antonín (ten zapomnětlivý) a ještě o mnoho zajímavější a prorocké příjmení. A čím jsem byl starší, tím víc mi to jeho patronství fungovalo. Zapomenul jsem něco nebo zašantročil, pomodlil se ke svatému Antonínu a hned jsem to našel. Pomatuju si, že ta úspěšnost byla hodně blízko ke 100%, nějakých 80%, možná víc. Ke konci patronství sv. Antonína nad mým životem jsem mu takhle otročil několikrát denně, mnohokrát za týden a byl jsem z toho často "na krupici", byla to jedna z mých nočních můr.
Když jsem pak přijal spasení v Kristu, byla tohle jedna ze dvou podstatných věcí mého života, která signalizovala opravdovou změnu. Místo toho, abych stále dokola něco ztrácel a hledal a otročil Antoníčkovi, jsem najednou věci ztrácet přestal. Z ničeho nic byla každá věc přesně na svém místě, přímo tam, kde měla být a kde bych jí čekal.
Kruté dilema ale nastalo, když jsem pak v novém životě něco ztratil nebo zapoměl. Co teď? Spoléhat na modly už jsem nemohl, tak jsem zkusil poprosit Boha. A vida úspěšnost byla podobná, jako s Antoníčkem.
Takže se nediv, čemu lidi věří. Mocnosti, kterým jsou zasvěceni, se postarají o potvrzení jejich víry. Alespoň u některých.
Toník
|
| NadřazenýRe: Re: Re: Ze života katolické farnosti. (Skóre: 1)
Vložil: Irena v Čtvrtek, 10. červen 2010 @ 17:24:12 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | Jo, to je taky zajímavé svědectví. Antoníček, Juda Tadeáš a kdovíkdo. To já jsem zase jednou (už jsem to tu myslím kdysi psala) uvěila, že když 9x opíšu novénu novénu k Judovi a budu se ji denně myslím 5x modlit - a roznesu to každý den do kostelů, splní mi všecko, oč se budu modlit:-)))
No, uvěřila jsem:-))) Potřebovala jsem tehdy dost nutně vyřešit jednu věc, tak jsem sedla a denně psala 81 lístků a roznášela. Nebýt na mateřské, nestíhala bych:-) Téměř jsem nestíhala ani tak, ale s vypětím všech sil jsem to zvládla:-) Novéna skončila a já čekala na slíbené - no, čekala bych asi dodnes, kdybych se neznovuzrodila. Kdybych se modlila rovnou k BOHU, dávno by se věc vyřešila.
Ale chybami se člověk učí - já jen vím, že takovou chybu už nikdy neudělám!
Irena |
]
Re: Re: Re: Re: Ze života katolické farnosti. (Skóre: 1)
Vložil: noname v Čtvrtek, 10. červen 2010 @ 21:34:48 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | Ahoj Ireno.
Pokud bereš víru jen takto:
"Jo, to je taky zajímavé svědectví. Antoníček, Juda Tadeáš a kdovíkdo. To
já jsem zase jednou (už jsem to tu myslím kdysi psala) uvěila, že když
9x opíšu novénu novénu k Judovi a budu se ji denně myslím 5x modlit - a
roznesu to každý den do kostelů, splní mi všecko, oč se budu modlit:-)))"
Pak se se nediv svému rozčarování. Třeba to bylo tehdy nutn, aby jsi našla svou cestu a třeba i to ztracené . . . Víru, Boha, sebe . . . Co Ty víš k čemu Tě novéna dovedla? :-) Nejde o změnu církve ale tvého vztahu k Bohu.
Tento příběh mi připomíná známé řetězce, kde musíš něco x krát opsat, nebo se pomodlit, aby jsi došla štěstí či neštěstí, či splnění svého přání. Jistě Ti je jasné, že tohle nemá s Bohem nic společného. Občas mi něco takového také přijde a s gustem to házím do koše. To je jen o lidské hlouposti.
Modlitba je něco jiného, Bůh nám může pomoci, (splnit tvé přání) ale nemusí, už proto, že je Bůh a přeci vidí trochu dál. Může udělat něco , co je pro nás teď nepřijatelné a teprve čas ukáže smysl toho, co se stalo. Navíc při modlitbě - jak jistě víš - nezáleží kolikrát ji odříkáš ale na stavu naší duše, jak ji říkáš.
A dovol mi prosím i trochu ironie: Velkou chybu dělá člověk, pokud si myslí, že se podobné chyby jakou udělal už nikdy nedopustí.
Honza
|
]
Re: Re: Re: Re: Re: Ze života katolické farnosti. (Skóre: 1)
Vložil: Irena v Čtvrtek, 10. červen 2010 @ 22:18:34 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | Honzo,
to, že nevyšlo modlení k Judovi, mě nemohlo rozčarovat natolik, že jsem odešla. Jen jsem zkusila to, co statisíce (možná miliony) jiných. Kde myslíš, že jsem k té novéně přišla? No v kostele přece, kde ji nějaký předchůdce dal k dispozici:-) No a protože jsem potřebovala pomoc, proč to nezkusit:-)?
Odcházela jsem po asi 5 letech od téhle události za daleko vážnějších okolností, ale o nich jsem tady psala dřív. Tato novéna byla možná dobrá dobrá k tomu, že jsem začala pochybovat o praktikách, které se prováděly a provádějí v KC, a které, jak správně přirovnáváš, připomínají řetězce. A proč to příslušný farář nezakáže? Protože sám tomu věří. A sám to doporučuje.
Např. když jsem čekala třetí dítě, dostala jsem jednou u zpovědi obrázek tuším sv.Ignáce(teď doufám, že nemystifikuju) s tím, ať se modlím novénu k němu, protože vyprošuje snadný porod a je patronem matek. Udělala jsem, jak mi bylo doporučeno, dál jsem se modlila růžence, jak doporučila zase "Panna Maria" v Medjugorje 3x denně, a porod byl nejenom dlouhý (26 hodin), ale i život ohrožující, takže jsem se konečně začala modlit POUZE k Bohu skrze Ježíše.
Ale beru to jako zkušenost a můžu každému svědčit z vlastní zkušenosti.To, že ty takové zážitky nemáš, neznamená, že je nemají ty miliony dalších obyčejných věřících. Nepíšu nic, co bych neprožila, nic si nevymýšlím. A nemyslím, že bych byla snadno ovlivnitelná nebo mentálně retardovaná, jen jsem tehdy věřila tomu, kdo byl (podle mě) ve víře dál, než já. No, nebyl.
Irena
PS. Jsem si jistá, že takovouto blbost už nikdy nezopakuju - to bych musela přijít o rozum. Jinou chybu možná, ale tohle fakt ne:-) |
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Ze života katolické farnosti. (Skóre: 1)
Vložil: Cizinec (info@cizinec.com) v Pátek, 11. červen 2010 @ 02:05:15 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) )http://www.cizinec.com/ | ..dál jsem se modlila růžence, jak doporučila zase "Panna Maria" v Medjugorje 3x denně,..
Ugh... 3x denně? Nepřeháníš už trochu? ;-)
Mám přibližně stejné zážitky s vírou, jen jsem se k různým těmhle modlitebním vynálezům stavěl rezervovaněji. Tedy kromě růžence. Tyto různé pokyny k modlitbám a podobně nám předávali kněží ve farnosti a zároveň je šířili nejaktivnější lidé ve farnosti.
|
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Ze života katolické farnosti. (Skóre: 1)
Vložil: Irena v Pátek, 11. červen 2010 @ 14:29:25 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | :-)) no vidíš, jak jsem byla horlivá:-)) Fakt, rok jsem se modlila 3x denně růženec. Vstávala jsem v půl 6, abych to stihla, než se probudí děti, pak po poledni, když šly spát, no a potřetí buď navečer, nebo večer, kdy spali všichni. Že by mi to přinášelo radost, to se říct fakt nedá, spíš jsem jakoby trpně plnila přání "Panny Marie":-) Byla jsem tím dost svázaná, myslela jsem celý den na to, jak to stihnu. Brr, už nikdy:-(....
A to děkuju Bohu, že tehdy neexistoval ještě růženec světla, který přidal JPII, to by byl další desátek navíc:-)))
I.
|
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Ze života katolické farnosti. (Skóre: 1)
Vložil: noname v Pátek, 11. červen 2010 @ 22:23:32 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | Ahoj Ireno,
Modlit se jen proto, že si myslíš, že musíš a ještě z toho máš trauma, když nestíháš je o ničem, doslova ztráta času i určitých představ a snad i víry. Podle mě je chyba je především na tvé straně, ty sama jsi se k tomu nutila . . . Zrovna tak ale z tohoto pohledu chápu tvůj pocit osvobození, při konverzi k jiné církvi.
Ovšem riziko opakování podobné situace tu zůstává . . . promiň tohle mně k tomu napadlo
Honza.
|
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Ze života katolické farnosti. (Skóre: 1)
Vložil: Irena v Sobota, 12. červen 2010 @ 19:42:08 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | Jo, byla chyba na mé straně, byla jsem hloupá, že jsem na takovéto masírování mozku vůbec přistoupila. Ale jak jsem řekla, náležitě jsem se poučila a takováto věc už mi skutečně nehrozí.
Riziko opakování? Jasně, člověk dělá chyby, ale teď jsem znovuzrozená, mám Božího Ducha, a nevěřím, že by mi dovolil takovouto blbost zopakovat:-)
Irena |
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Ze života katolické farnosti. (Skóre: 1)
Vložil: noname v Sobota, 12. červen 2010 @ 20:23:59 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | Ahoj Ireno,
přeji a vyprošuji Ti aby jsi ve svém poznání i víře zažila co nejméně zklamání a nenechala se od nikoho manipulovat.
Honza
|
]
Re: Bety - Irena (Skóre: 1)
Vložil: Jaela v Sobota, 12. červen 2010 @ 19:09:35 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | Bety- Ireno,
Bůh je náš Otec
|
]
Re: Re: Re: Ze života katolické farnosti. (Skóre: 1)
Vložil: noname v Neděle, 13. červen 2010 @ 21:38:37 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | Ahoj Toníku.
Napsal jsi hezkou větu " Zapomenul jsem něco nebo zašantročil, pomodlil
se ke svatému Antonínu a
hned jsem to našel. Pomatuju si, že ta úspěšnost byla hodně blízko ke
100%, nějakých 80%, možná víc. Ke konci patronství sv. Antonína nad mým
životem jsem mu takhle otročil několikrát denně, mnohokrát za týden a
byl jsem z toho často "na krupici", byla to jedna z mých nočních můr." . . .
Dovolím si k tomu malou s úsměvem myšlenou poznámku:
Zapomínání je běžná lidská slabost, ovšem pokud si pamatuješ, co jsi
zapomněl, není to s Tebou vůbec špatné a mohu Tě potěším tím, že bude
časem hůř. :-))
Co se týká modlitby, zopakuji to, co už tu bylo řečeno mnohokrát, modlíš
vždy především k Bohu, - aspoň pokud je tvá víra zdravá, - mělo by to
tak být. To, že případně ještě vzýváš svatého jako přímluvce, je až na
druhém místě. Pokud si tohle pořadí popleteš, pak je možné dostat se k
závěrům jako jsi dospěl Ty, i někteří jiní, jak vyplývá z dalších komentářů.
Ještě dovol jednu malou poznámku, spasení jsi přijal okamžikem křtu, v tvém případě v katolické církvi.
Honza
|
]
Re: Re: Re: Re: Ze života katolické farnosti. (Skóre: 1)
Vložil: Cizinec (info@cizinec.com) v Neděle, 13. červen 2010 @ 23:18:28 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) )http://www.cizinec.com/ | Ahoj Honzo.
Díky za odpověď na můj příspěvek. Jistě, zapomětlivost či nepořádnost je běžná lidská slabost, která se vyskytuje všude. Ale jako každá slabost má i zapomětlivost svoje hranice, u kterých jde na jedné straně o normu a na té druhé o patologický jev. A já jsem pátý Antonín v rodě a dva svoje předchůdce jsem viděl žít život i v téhle věci, víš?
Pokud jde o modlitby, tak si nemysli, že bych byl tak hloupý a neznal katolickou ideologii. Její znalost jsem měl dobrou a mnohé z ní si pomatuji dodnes. Ke komu se kdo modlí a v koho doufá, bylo velmi dobře vidět. Pokud modlitby neznáš, můžeš se na nějaké podívat třeba na Modlitba.cz:
Svatý Antoníne Paduánský,
útočiště duší, který jsi z nebe prohlášen za zvláštního ochránce,
jež tebe důvěrně a v úzkostech vzývají.
Hle, já hříšník ubohý k tobě se utíkám,
s hlubokou úctou uctívám tebe,
prosím, potěš mě v mém zármutku,
buď mi ochráncem,
kdzž jsem pronásledovaný, posilou,
když už pod křížem života klesám.
Buď mi rádcem,
když se zmítám v nejistotě.
Zvláště přispěj, aby zahojena byla tato bolest,
vyslyšena prosba má ...(uvede se konkrétní prosba),
zvláště zahojena tato bolest ...(uvede se).
Vypros mi tuto pomoc shůry,
jestliže se nepříčí nejsvětější vůli Boží.
Vlij mi do duše pokoru, bez níž se Bohu nemůže nikdo líbiti.
Ochraně tvé poroučím všechny záležitosti rodiny,
tělo i duši i spásu svou
i hosinu smrti naší.
Amen.
Pokud jde o moje spasení, tak máš pravdu v tom, že jsem ho přijal v katolické církvi, ale nebylo to při křtu, bylo to při běžném společenství jeden páteční večer, vícekrát jsem to tu popisoval, například v článku Čím
víc pruhů, tím víc Adidas. |
]
]
Re: Re: Re: Re: Re: Ze života katolické farnosti. (Skóre: 1)
Vložil: noname v Pondělí, 14. červen 2010 @ 10:45:07 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | Ahoj Toníku
Díky za odpověď i uvedený odkaz. V té souvislosti mě napadla otázka, zda znovuzrození musí být spojeno s nějakým pocitem (pocit není nejlepší slovo) , duchovním zážitkem a pod. a nebo zda může proběhnou i skrytě v duši, bez jakýchkoliv prožitků? Je možné, že kdo ten prožitek nemá, není snad znovuzrozen?
O ideologii bych v církvi moc nemluvil, ta tam opravdu nepatří i když se o to někteří snaží,(udělat z nauky církve, ideologii) napříč křesťanským spektrem. To už jsi také zajisté poznal.
Dobrou zprávou je, když někdo nalezne svou cestu k Bohu, místo, kde jej může chválit, někomu víc vyhovuje pojetí (obecně) protestantské, jinému více katolické, však oboustranné konverze jsou toho nejlepším svědectvím. Smutné ovšem je, když konvertita začne pomlouvat, - či jak to nazvat - svou předchozí církev - to je pak důvodem k zamyšlení. Tam je spíš problém toho, kdo to vyslovuje, než církve, kterou odsuzuje.
Honza
|
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Ze života katolické farnosti. (Skóre: 1)
Vložil: Cizinec (info@cizinec.com) v Pondělí, 14. červen 2010 @ 12:56:39 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) )http://www.cizinec.com/ | Ahoj.
Znovuzrození se netýká přímo citů a pocitů. Znovuzrození znamená výměnu ducha, výměnu charakteru. Vysvobození od duchovních svázaností. Najednou zmizí negativní věci, které jsou duchovní a nejsou věcí myšlenek, citů či vůle člověka.
Před znovuzrozením musí člověk přijmou zjevení hloubky svého hříchu, hloubky toho, co to znamenalo, že Ježíš umřel místo něj. Že si člověk za svoje pachtění zaslouží odměnu, kteru by si vůbec nepřál.
Takže přesto, že je znovuzrození věc duchovní, velmi silně se projevuje i v citech a pocitech.
Při pokání (změně smýšlení o sobě, hříchu a Bohu) je člověk zděšený z toho, jak před Bohem vypadá jeho život a tahle hrůza je znát na venek. Když třeba kázal Wesley o hříchu, padali lidé v hrůze a křiku na zem jako mrtví (a Wesley nebyl se svými kázáními sám). Když čteš skutky, kázání o letnicích nebo příběh Felixe, můžeš vidět podobné věci - zděšení. To je zjevení Ducha svatého, kdy Duch člověka usvědčuje ze hříchu, z jeho stavu před Bohem a z Boží spravedlnosti.
Při přijetí věčného života je člověk zaplaven Boží láskou, pokojem, radostí. Bitva, která před tím zuřila v jeho nitru se najednou odehrává mimo něj. Často Bůh lidem v té chvíli mluví a oni slyší prvně v životě Jeho hlas. To je docela silný zážitek, který málokdo přejde tak, že se ho daná věc citově nedotkne.
Takže fakt nevím, jestli je možné se "narodit znovu" a nepoznat to. Osobně bych se tomu hodně divil.
Co vím jistě je to, že když se člověk nenarodí znovu, nemá v sobě tu moc věčného života, nepoddal se Bohu a nevydal mu život, nechce Ježíše poslouchat a mít ho pánem svého života a začne "chodit do církve" a "tvářit se jako křesťan", je to hooodně těžká situace. Pro všechny. Jak pro dotyčného člověka, který se třeba chudák ze vší síly snaží "být křesťanem" a samozřejmě mu to nejde, tak pro církev, pro kterou je chování dotyčného často pohoršením.
Jak to taky může vypadat je možné si přečíst v epištole
Judy. To, že se v církvi objeví lidé, kteří tu Boží moc neznají a milost našeho Boha
zaměňují za nestydatost je běžná praxe od počátku křesťanství dodnes. Psal jsem tu třeba příběh Marcela. Ten o svém předchozím pobytu v církvi (před znovuzrozením) mluví takhle: "Kdyby přišel Ježíš na zem, tak bych byl docela určitě spasen v neděli od deseti do dvanácti dopoledne. A někdy bych byl spasen ještě v jednu odpoledne" :-)
Toník
|
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Ze života katolické farnosti. (Skóre: 1)
Vložil: noname v Pátek, 18. červen 2010 @ 13:04:19 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | Ahoj Toníku.
Znovuzrození, možná by to šlo říci i jako uvědomění si své víry. Jenže to může probíhat pomalu, nebo "v jednom okamžiku" . To druhé si budeš zajisté lépe pamatovat, i když je to to samé. Možná jsem trochu skeptik ale jsem opatrný na okázalé projevy víry, na různá svědectví plná nadšení. Zase zkušenost mi říká, lidi plné nadšení, víry, že někteří náhle odpadnou a stanou se lhostejnými někdy i nepřáteli Boha. Pak se nabízí otázka, zda znovuzrození, byla to skutečnost nebo jen klamný pocit ? Znovuzrození, pokud to slovo už použiji, by mělo probíhat spíš skrytě a projevit se na hlavně našem životě, řekněme skutcích, ne tak slovech. Samozřejmě to prověří i čas.
Lidé jsou různí, někteří rádi dávají své city na odiv, jiní je pečlivě skrývají a jiní je neumí ani moc projevit dokonce ani prožívat. Jak potom tady brát míru znovuzrození? Snad mi rozumíš, co tím myslím.
H.
|
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Ze života katolické farnosti. (Skóre: 1)
Vložil: Cizinec (info@cizinec.com) v Pátek, 18. červen 2010 @ 13:30:44 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) )http://www.cizinec.com/ | Kromě toho "postupného znovuzrození" je to docela přesně jak píšeš.
Než člověk získá víru, tak to trvá nějakou dobu. Bible tyhle věci přirovnává k početí a porodu. Když člověk přijme to Slovo, to slovo v něm pracuje k věčnému životu, "počne k věčnému životu". Slovo je Boží slovo pro daného člověka, slovo, které Bůh obživí tak, že se dotkne nitra člověka.
A když je ta práce Slova u konce, dojde k porodu. Porod pak už není věc týdnů nebo měsíců (to by byl patologický porod), ale je to rychlá věc v řádu minut nebo hodin. To je to nové narození, ta výměna ducha, narození z Boha.
Zbytek popisuješ naprosto přesně: Nové narození je o vnitřním člověku. Netýká se těla, netýká se intelektu a dalších relativně "povrchních" věcí. Je to výměna ducha, srdce, jádra člověka, jeho charakteru. Jednoduše řečeno ze "špatného člověka" se stává "dobrý člověk". Člověk, který měl "špatné srdce" ted má "dobré srdce". Bible to nazývá "kamenné srdce" a "masité srdce", to je velmi výstižné.
Člověk, od kterého jsem slyšel první křesťanské kázání, vždycky říkal: Změna není změna, dokud se nic nezměnilo. Nábožné nadšení není žádná změna. Opravdové setkání s Bohem nemusí být žádná změna. Vzedmutí citů není žádná změna. Když se člověk opravdu setká s Bohem, je to pořádná rána na city. Ale ta "rána na city" nemusí nic reálného v životě člověka znamenat. A také to tak často je.
Opravdová změna se "navenek" pozná přesně tak, jak popisuješ: Změní se skutky toho člověka. Smilnil - přestal. Kouřil - přestal. Byl bezcitný sobec - začal se starat o druhé. Byl namyšlený, pyšný - spadnul mu hřebínek. Byl zkroušený, depresivní, sebelítostivý - zvednul hlavu a rozjasnil se. Některé hříchy odpadnou okamžitě, s některými je boj, ale je tam ta změna - člověk si uvědomuje, že jsou věci špatně. Se znovuzrozeným člověkem už neřešíš "Jestli je kouření trávy špatné nebo ne" ale řešíš: "Hu, průšvih, na to nemám! Jak z toho rychle ven?".
Dobře tuhle věci popisuje právě Jakub či Juda. Víra, která má moc ospravedlnit a spasit člověka je tak silná, že se projeví ve skutcích člověka. Pokud se skutky člověka nezmění k lepšímu, žádná víra a spasení není.
K tomu dodatek: Největší, nejohavnější, nejšílenější nábožná obludnost je, když někdo vezme tenhle kousek bible, a člověku, který nemá skutky, řekne: "hele, ty nemáš skutky, víra bez skutků je mrtvá, koukej dělat víc skutků, jinak nebudeš spasen". Při téhle argumentaci se mi vždycky otvírá kudla v kapse a myslím na ten list Galatským ...
|
]
Konverze - Re: Ze života katolické farnosti. (Skóre: 1)
Vložil: Cizinec (info@cizinec.com) v Pondělí, 14. červen 2010 @ 13:07:33 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) )http://www.cizinec.com/ | Pokud jde o konverze mezi náboženstvími, s tím nemám moc zkušenosti, nebo spíše malé a špatné. Připadají mi dost nesmyslné. Znám osobně třeba ŘKC a velmi podrobně znám ČCE a nedokážu si představit důvod, proč by měl člověk nějak konvertovat třeba od katolického náboženství k evangelickému nebo naopak. Z mého pohledu, samozřejmě. Z pohledu jednoho či druhého náboženství bych našel mnoho teologických důvodů proč konvertovat jedním či druhým směrem.
Kdysi jsem četl knihu "Moje cesta do katolické církve" a nějaké knihy o konverzích k evangelictví, ale to je tak mimo mou realitu, že to nedokážu nijak posoudit. To má asi smysl pro lidi, kteří to zažili a něco jim ty drobné teologické nuance říkají.
Když jsem byl v ŘKC, byly pro mne ostatní církve totální sekty, úleťáci. Když jsem byl malý, byl jsem dokonce vychován tak, že jsem se jich bál, stranil. Takže jsem byl ŘK a "příslušnost k církvi" jsem nijak neřešil.
Dnes můj život patří Bohu a podobnou věc neřeším tuplem. A lidi, kteří něco podobného řeší i uvažování těchto lidí, když je slyším, nebo čtu, jsou mi cizí. Vlastně už se ani nedokážu do jejich situace moc vcítit, je mi vzdálená. Když jsem třeba v KS narážel na postoje "my jsme ta Jediná Pravá Církev a všichni křesťané by měli být členy u nás, zapsaní v kartotéce" tak jsem vůbec nedokázal pochopit, jak by mohli křesťané zastávat takový (pro mne sektářský) postoj.
|
]
|
|
|
|
