Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Osobní hřích jako dílčí část viny lidstva. (Skóre: 1)
Vložil: tele v Pondělí, 29. únor 2016 @ 14:18:47 CET | Ad) Kdyby tomu bylo jakkoli jinak, nemohlo by přece platit: … Neboť její hříchy dosáhly až k nebi
a Bůh se rozpomněl na její nepravosti.
Stando, myslím, že jsem ti
naprosto porozuměl. Právě proto jsem ve svém komentáři poukázal na problém
sebespravedlnosti, která neodpouští viníkovi, ale usiluje o spravedlivé
postižení viníka, a myslí si, že takto přivede viníka k pokání. Pokud by
to mělo takto být, pak tedy všichni kdo mají skončit ve věčném soužení, nemohli
by tam skončit rozhodně na věky, protože by se museli obrátit v pokání.
To, co jsi mi ty popsal, že bys mě příště už nenakopnul, protože by tě to mnoho
stálo, je sebestřemné jednání, které nevede k proměně osobnosti v pokání,
ale k sebelítosti ze strachu před trestem. Někdo chce být jiný, ať ho to
stojí, co stojí. Někdo jen proto, že ho to moc stojí. Jistě bys mě příště
nenakopnul, abys nemusel příště hradit škodu, nebo být ve vězení, ale toto by z tebe
dobrého člověka neudělalo. A tak je i
psáno: „A s darem tomu není tak jako s tím, co přišlo skrze jednoho člověka,
který zhřešil. Rozsudek nad jedním proviněním přinesl odsouzení, kdežto dar
milosti z mnohých provinění vedl k ospravedlnění.“ Naše myšlení, a proto také i
naše výklady Písma, se zde opravdu zásadně rozcházejí.
Stando, nové hříchy připomínají ty
staré hříchy a dávají zapomenout na spravedlivé milosrdné skutky, kdežto milosrdné
spravedlivé skutky dávají zapomenout na předchozí hříchy. Nepravost, tedy probouzí
vzpomínku na to, co bylo odpuštěno a zapomenuto, a probouzí hněv. Kdežto
spravedlnost neustále dává zapomenout na to, co bylo odpuštěno. Je to docela
jednoduché, Stando. Bůh si naše nepravosti nepřipomíná, ale my lidé svými
hříchy dáváme Bohu vzpomenout na to, co nám jím bylo odpuštěno. Proto platí, že
v Kristu nám byly Bohem odpuštěny veškeré naše hříchy a Bůh na ně
nevzpomíná, ale pokud člověk nežije životem v pokání, sám Bohu připomíná
své předchozí hříchy. Co tedy bylo odpuštěno, může být Bohem vzpomenuto, když
pohrdneme jeho milostí. Je to podobné jako v tom podobenství o zlém
služebníkovi, kterému pán odpustil celý jeho dluh, když viděl, že mu ten otrok
nemá čím splatit dluh, a když jej prosil, aby mu posečkal se splacením dluhu.
Pán mu neposečkal se splacením dluhu, ale celý dluh mu odpustil! A ten zlý
otrok si na druhém služebníkovi, který mu byl stejně dlužen jako on pánu, a
neměl čím svůj dluh vůči němu splatit, vymáhal „lidskou spravedlnost“, totiž
zaplacení toho, co mu byl dlužen. Toto je ta lidská sebespravedlnost, domáhat
se své spravedlnosti, aby byl nahrazen dluh. Ale Boží spravedlnost je jiná, odpouštějící
vinu, hřích i trest. Ale pokud člověk nebude žít v této odpouštějící
milosrdné spravedlnosti a bude hřešit, sám dá Bohu vzpomenout na své předchozí
hříchy a na svůj dluh, a na posledním soudu ponese trest za svou nepravost. Bude
souzen podle své vlastní sebespravedlnosti. Kdo nežije v odpuštění vůči
druhým, připomíná Bohu i to, co mu už bylo dávno odpuštěno a na co Bůh
zapomenul. Myslet si, že když Bůh v Kristu odpustil lidem všechny jejich
hříchy a zapomenul na ně, ještě dříve než oni činili pokání, a že tedy si můžeme
žít i nadále v hříchu, je zcestné a zvrácené a „virtuální“ myšlení,
protože Bůh není počítač, z něhož vymažeš paměť. Kdo chce, aby jeho hříchy
nebyly připomínány, musí žít svůj život v pokání, a tedy v odpuštění,
kterého se mu dostalo, jinak časem připomene Bohu i své předchozí hříchy, jako
by mu vůbec nikdy odpuštěno nebylo. Jakým soudem měřil, takovým bude souzen, a
tak mu bude odměřeno. Jeho vlastní soud dopadne na jeho hlavu. Boha popouzet k hněvu,
aby si vzpomenul, se nevyplácí. Jak se říká: „Tak dlouho se chodí se džbánem
pro vodu, až se ucho utrhne.“
Zkus o tom někdy přemýšlet, že
soudem, kterým poměřujeme a soudíme druhé, budeme sami poměřováni a souzeni.
Budeme souzeni i podle svých vlastních slov. Budeme souzeni podle vlastního
svědomí. Taková je Boží spravedlnost. Ale Kristus má čisté svědomí, ne jako
velekněží, kteří každoročně přinášeli oběť v chrámu. Protože jejich
svědomí nebylo očištěno od hříchu, každá další oběť za nové hříchy byla
připomenutím těch hříchů spáchaných i před rokem a před léty … A kdyby už
neměli vědomí hříchu, už by nebylo třeba znovu a znovu obětovat …. :o)
Tele |
] |
|
