V roce 1499
vyslal papež Alexander VI. na Moravu dva inkvizitory, aby potlačily tyto
publikace a nahradili je ortodoxními katolickými tituly. V roce 1505
rozhodli v Brně moravští stavové, že nemá být tisk knih Jednoty bratrské
tolerován na území žádného moravského šlechtice. Když byly tyto knihy
nalezeny, měly být spáleny. Roku 1508, na naléhání českých utrakvistů,
vydal král Vladislav (1471-1509) edikt, jímž nařizoval potlačování
publikací Jednoty bratrské. Avšak aktivisté Jednoty se nenechali odradit
a tiskl své publikace buď v zahraničí, například v Norimberku, anebo
využívali fiktivních publikačních míst (Mons Olivetti, Mons Liliorum). Začátkem
šestnáctého století nebyla cenzura v Čechách efektivní zejména v těch
oblastech, které byly mimo dosah církevních úřadů.
Čechy byly zemí,
která se osvobodila od vlivu papeže. Rozšiřovalo se mnoho podvratných a
polemických traktátů. Proto se roku 1524 pokusily pražské utrakvistické
úřady zahájit cenzuru vydávaných titulů. V této době bylo dílo Martina
Luthera v Čechách zakázáno, stejně jako bylo zakázáno v Německu. Roku
1526 zvolili čeští stavové na český trůn člena habsburské dynastie. O
sto let později to vedlo k včlenění Čech a Moravy do rakouského
mocnářství a k potlačení českého protestantství.
V
roce 1528 vydal první habsburský panovník Ferdinand I. (1526-1564)
dekret, jímž zakázal tisk a prodej kacířských knih. Zároveň ustavil
komisi, jejimž úkolem bylo prověřovat alespoň jednou ročně sklady
knihkupců. Komise nemohla pracovat na venkově, tak bylo tiskařům
zakázáno zakládat tiskárny mimo města. Proto začalo mnoho tiskáren
tisknout knihy anonymně anebo s fiktivními místy vydání. Vláda rozhodla,
že každý tiskař, který bude přistižen, že tiskne knihy anonymně, má být
popraven a jeho majetek zkonfiskován. V roce 1541 vyšlo nové nařízení,
podle něhož nesměla být žádná publikace vydána bez jména autora.
Tyto
dekrety byly všeobecně ignorovány. Utrakvistické
náboženské publikace zkoumal rektor pražské univerzity. Není jasné, do
jaké míry kontrolovaly katolické tituly před vydáním katolické církevní
autority. Nenáboženské publikace cenzurovali činitelé královského úřadu.
V roce 1539 chtěl
vydat Václav Hájek z Libočan (zemřel r. 1553) svou Kroniku českou.
Požádal císaře Ferdinanda I., aby mu poskytl na tento titul výsadní
autorská práva na dobu deseti let. Král to učinil a jmenoval tři
cenzory, jejichž úkolem bylo zajistit, aby dílo neobsahovalo nic
protikatolického.
Opožděně protestovaly pražské utrakvistické úřady
proti kritickým výrokům na adresu Jana
Husa v Hájkově Kronice, ale
nepodařilo se jim dosáhnout toho, aby byly z díla vyškrtnuty. Zakázaná
protestantská církev Jednota bratrská nechtěla vyvolávat kontroverze, a
tak založila vlastní cenzurní komisi na potlačování pomlouvačného a
kacířského materiálu ve svých publikacích. Silnější
cenzura, založená na německém vzoru, byla v Čechách zavedena v roce
1548. Tiskaři nesměli tisknout nic bez předběžného svolení úřadů.
Tiskařovo jméno muselo být uvedeno ve všech publikovaných titulech.
Tiskaři, kteří tohoto nařízení neuposlechli, mohli být pokutováni až
částkou 500 zlatých a jejich firma mohla být uzavřena. V Praze byla
ustavena cenzurní komise, která se především zabývala politickými
publikacemi. Náboženské publikace cenzurovaly katolická a utrakvistická
konsistoř. Počet tiskáren v Čechách byl omezen na minimum.
Cenzura
byla dále posílena, když přišel do Prahy v roce 1556 jezuitský řád. Od
roku 1560 dostali jezuité právo cenzurovat i tituly, vydávané hebrejsky,
i když pražská utrakvistická akademie proti tomu protestovala. V Říme
byla založena inkvizice na pronásledování nekatolických publikací.
Jezuitský řád chtěl vykonávat papežovy příkazy i na sever od Alp. Roku
1562 jmenoval tridentský koncil komisi, která sestavila seznam
zakázaných knih, který měl být používán ve všech katolických zemích.
Bylo rozhodnuto, že před vydáním knihy musejí autoři v každé diecézi
předložit dílo cenzuře ve dvou kopiích. Cenzurní úřad si jednu kopii
ponechal, aby mohl po vydání knihy ověřit, že byly doporučované změny
provedeny.
Předsedou komise byl pražský arcibiskup Antonínn Brus, ale
jako hlava katolické církve v nekatolické zemi netrval na realizaci
příkazů komise v Čechách a nevydal seznam zakázaných knih pro Čechy,
protože by to vyvolalo od utrakvistů ostré protesty. Brus však dohlízel
na tiskárny a občas trestal tiskaře a knihkupce. V šedesátých letech
šestnáctého století se poprvé pokusili pražští tiskaři a knihkupci o
vytvoření uzavřeného cechu. Poslali žádost arcibiskupovi Brusovi, aby
byl ustanoven výlučný knihařský a tiskařský cech a aby byly zakázány
"nepořádné prodeje hostinských knih, ... když někdy jaké nové knihy
české ... buď v Moravě neb z sektky pikhartské povstanou, ty do tohoto
království slavného Českého na zádech v putnách neb v kruosnách [mnozí]
přinesou ... a svobodně a směle je prodávají na ujmu velikou našich
živností, ... my na svých chudých živnůskách velmi tižce hyneme." 13.
března 1567 požádal arcibiskup císaře Maximiliána (1564-1576), aby vydal
nařízení, zakazující prodej zahraničních knih v Čechách. 8. února 1571
nařídil Maximilian znovu tiskařům, aby nevydávali a netiskli knihy bez
předchozího souhlasu pražského arcibiskupa.
Toto nařízení bylo vydáno po
incidentu, k němuž došlo 26. ledna 1571, když dva arcibiskupovi
úředníci provedli razii v knihkupectví Tomáše Mitise na území Karlovy
univerzity. Mitis měl na skladě některé zakázané knihy a arcibiskupovi
úředníci se pokusili jeho knihovnu zapečetit. Na místo se dostavili
rektor univerzity a několik učitelů a pokusili se tomu zabránit.
Univerzita poslala císaři protest, v němž si stěžovala, že arcibiskupovi
úředníci porušili svobody univerzity a nepřípustně pronikli na
akademickou půdu.
Další
cenzurní nařízení byla vydána za vlády císaře Rudolfa II. (1576-1611),
protože všechna předchozí cenzurní nařízení tiskaři většinou ignorovali.
Když se roku 1580 v Praze pokusil šířil papežský legát bulu Coena
domini, která obsahovala cenzurní zásady, cisař Rudolf to zakázal. České
protestantské stavy trvaly na dodržování své náboženské svobody. Od
doby Rudolfa II. byli katolíci a jezuitský řád v ofenzívě. Čím se
jezuité stávali mocnější, tím silnější byly stížnosti na jejich cenzuru.
Proto se chovali jezuité velmi opatrně. V roce 1599 zavedli složitou
cenzurní proceduru ve snaze zajistit objektivitu hodnocení
cenzurovaných knih. Protestantská
i katolická strana tiskly pomlouvačné kramářské balady a obrázky,
útočící na jejich náboženské protivníky. V roce 1602 byl zatčen mladý
pražský tiskař Sixt Palm Močidlanský za to, že vytiskl protikatolickou
píseň. Byl vyslýchán, souzen, vězněn čtyři měsíce a pak donucen odejít
do exilu.
Císař znovu zakázal tiskařům vydávat pobuřující texty, které
urážely jednu nebo druhou náboženskou stranu. V
roce 1604 chtěla Karlova univerzita inscenovat hru "Břetislav, český
Achileus", kterou napsal Campanus Vodňanský, profesor na univerzitě. Den
před představením byla hra zakázána za to že "pomlouvá český královský
rod, církev a římského císaře". Utrakvistická strana reagovala na toto
rozhodnutí s nelibostí. Poukázala na to, že pražská jezuitská kolej
pravidelně hraje nejrůznější hry a nikdo jí to nezakazuje. Utrakvisté
poslali císaři žádost, aby bylo jezuitům zakázáno vysmívat se
utrakvistům a pomlouvat je. Roku 1605 se v Praze konala synoda
katolického duchovenstva. V souladu s ustanoveními tridenského koncilu
byl publikován seznam zakázaných knih a všichni tiskaři a knihkupci měli
od této doby povinnost předkládat své náboženské tituly místním farářům
před tím, než je uvedou do prodeje. Nenáboženské knihy i nadále
cenzuroval úřad královského kancléřství.
Utrakvisté
požadovali oficiální právo cenzurovat si vlastní knihy. Tak bylo roku
1610 rozhodnuto, že katolické publikace bude cenzurovat arcibiskup a
královské úřady, a utrakvistické knihy mají zkoumat protestantští
"defensoři". To byli volení obránci zájmů nekatolických stavů. V zájmu
veřejného pořádku nebylo dovoleno ani katolíkům, ani protestantům, aby
tiskli kritické materiály o druhé náboženské víře. Královské úřady nyní
trestaly osoby, které cenzurní nařízení nedodržovaly, dosti vážně. Roku
1615 byl vytištěn v tiskárně, kterou vlastnil šlechtic Henyk z
Valdštejna traktát z pera jiného protestantského šlechtice Václava
Magrleho ze Sobíšku. Traktát kritizoval císaře Matyáše a Rudolfa.
Protestantští defensoři nemohli hájit ani autora, ani vydavatele ani
tiskaře, protože se traktát zabýval světskou tematikou. Autor se musel
zodpovídat úřadům, vydavatel byl pokutován, tiskař byl zatčen a
popraven.
Část
druhá: Do osvícenství
Neklidné
příměří mezi katolíky a protestanty skončilo ve dvacátých letech
sedmnáctého století.
V letech 1618-19 se pokusili čeští protestantští
stavové o povstání, svrhli habsburského monarchu Ferdinanda ze Štýrska,
Ferdinanda II. (1617 - 1619, 1620 - 1637) a prohlásili Čechy za
svobodnou, volitelnou konfederaci. Habsburská vojska vstoupila do Čech a
císař Ferdinand II. porazil vzbouřenecké protestantské stavy v bitvě na
Bílé Hoře 8. listopadu 1620. České protestantské povstání byla začátkem
třicetileté války. Čechy byly přímo podřízeny habsburské absolutistické
moci. Česká šlechta přišla o všechny své výsady. Vůdci stavovského
povstání byli popraveni. Ti představitelé protestantské šlechty, kteří
odmítli konvertovat ke katolictví, museli odejít ze země. Český národ, který
byl z devadesáti procent protestantský, byl podroben intenzivní
rekatolizaci.
V
roce 1621 převzali jezuité veškerou cenzuru všech knih, vydávaných v
Čechách i dovážených ze zahraničí. Také ovládli pražskou univerzitní
tiskárnu, kterou využívali pro tisk vlastních knih. Značný počet
tiskáren na venkově byl uzavřen. Mladí lidé byli odrazováni od psaní
knih, protože "nové knihy neobsahují žádné nové informace, pouze znovu
uspořádávají obsah starých knih". Od této doby jezuité plně kontrolovali
veškeré vydavatelství knih. Bylo vydáno několik ustanovení na
potlačování nekatolické literatury. Podle nařízení z 10. dubna 1628 měli
všichni lidé v Čechách povinnost předložit knihy, které vlastní, pro
prozkoumání místnímu faráři. 10. května 1628 bylo vydáno nařízení, že
nekatolické knihy mají buď být spáleny anebo odevzdány do knihoven.
Žádný člen jezuitského řádu nesměl číst zakázané knihy. Výjimečně
obdržel malý počet jezuitských misionářů zvláštní povolení číst
nekatolické knihy, aby bylo možno efektivněji bojovat proti "kacířství".
Od roku 1648 museli členové jezuitského řádu předem žádat nadřízené o
povolení napsat knihu. Úřady zhodnotily navrhované téma a rozhodovaly
také o tom, zda má autor pro napsání knihy řádné předpoklady. Od roku
1670 začali jezuité zařazovat tiskárnu pražské univerzity mezi majetek
jejich vlastní, katolické koleje Klementinum. Od
konce šestnáctého století vydávali pražští židé velký počet knih
hebrejsky. Tyto knihy byly také podřízeny jezuitské cenzuře. V
sedmnáctém století zkonfiskovali jezuité ze synagog, ze škol a ze
soukromých příbytků několik tisíc židovských knih. Aby dokázali, že
obsahují hebrejské tituly kacířské myšlenky, nechali jezuité jednu
židovskou knihu přeložit do latiny. V roce 1706 vydali Berl Back a
Israel Kettwiess edici židovských bohoslužebných textů. Edice, která
vyšla nákladem 3600 výtisků, úmyslně ignorovala zásahy cenzury. To
prozradil úřadům jeden nespokojený židovský učitel, tiskaři byli
pokutováni a donuceni financovat stavbu dvou katolických sousoší na
Karlově mostě v Praze. Nepodložené
zvěsti zabraňovaly vydávání knih. Tak publikaci významného díla Epitome
rerum bohemicarum (Nástin české historie) od Bohuslava Balbína (1621 -
1688) už schválila jezuitská cenzura, ale roku 1669 kdosi informoval
pražského purkrabího, že je prý Balbínovo dílo podvratné, tak byl jeho
tisk zastaven a vyšlo až roku 1677.
Docházelo
k častým konfliktům mezi náboženskými a světskými úřady ohledně
cenzurní jurisdikce. V roce 1707 rozhodl císař Josef I. (1705-1711), že
cenzuru knih bude nadále provádět stát, nikoliv katolické duchovenstvo. V
roce 1715 vyšlo vládní nařízení, zakazující vydávání a rozšiřování
veškerých satirických knih, traktátů i obrázků. Oficiálně nepovolené
tiskárny měly být uzavřeny. Tiskárny směly pracovat pouze v
univerzitních městech a v městech, kde sídlily vyšší úřady. Nicméně
do Čech pašovali velké množství zakázaných knih v češtině i v němčině
čeští protestantští emigranti, jako Václav Klejch (1678-1737) a Kristián
Pešek (1676-1744). Byly to většinou náboženské publikace, tištěné v
německých městech Žitava a Pirna. Obyvatelé Čech neměli povoleno
vlastnit kacířské knihy. Když u nich byly takové knihy nalezeny, byly
zkonfiskovány a nahrazeny katolickými tituly. Jezuita Antonín Koniáš
(1691-1760) vydal bibliografický seznam kacířských titulů, Clavis
haeresim claudens et aperiens (Klíč kacířství otvírající a zavírající,
1729, druhé vydání 1749). I soukromé knihovny byly prohledávány pomocí
této publikace. Hrabě František Antonín Špork (1662 - 1738) byl v roce
1729 obviněn, že v tiskárně na svém panství v Lysé nad Labem tiskne
kacířské knihy. Šporka velmi zajímala neortodoxní náboženská literatura a
učení nekatolických teologů. V roce 1725 si nechal Špork propašovat ze
Slezska celou nekatolickou knihovnu, i když se dovoz takové literatury
trestal smrtí. vydával četná teologická díla a financoval tisk
doktorských prací z oboru teologie, filozofie, lékařství a fyziky.
Šporkovu tiskárnu v Lysé nad Ladem uzavřeli jezuité v roce 1712, tak si
nechával většinu svých titulů tisknout v zahraničí. Tyto knihy byly
posléze pašovány do Čech různými důmyslnými způsoby. V roce 1721 bylo
například provezeno tisíc výtisků knihy vydané v Drážďanech v hracím
automatu v podobě dudáka. V roce 1729 byl Špork zatčen a odvezen do
Prahy na výslechy. Jeho kni*****, obsahující 30 000 svazků, byla
zkonfiskována a byly v ní hledány zakázané tituly. Záležitost se táhla
po dobu sedmi let. Špork byl pokutován a nakonec musel uznat nadřízenost
jezuitů, proti nimž vedl ze svého panství válku po celá desetiletí.
Za
vlády císařovny Marie Terezie (1740-1780) se rakouský stát pokusil vzít
cenzuru knih plně do vlastních rukou. V roce 1741 bylo rozhodnuto, že
by mělo být dovoleno i světským učitelům na univerzitě provádět cenzuru
knih. Z praktického hlediska to nevedlo k žádným změnám, neboť instituce
vysokého učení plně ovládali jezuité. V roce 1750 nařídila Marie
Terezie, aby byly od nynějška katolické publikace předkládány státní
cenzuře. Zároveň měly být i nadále podrobovány zkoumání od církevních
úřadů. V roce 1749 byl zakázán podomní obchod s knihami. V roce 1750
bylo rozhodnuto, že obchodníci, dovážející podezřelé knihy ze zahraničí,
mají být trestáni trestem smrti a konfiskací majetku.
Ve všech zemích
rakouského mocnářství byly vytvořeny státní cenzurní komise. Gerhard van
Swieten, osobní lékař a knihovník Marie Terezie, požadoval, aby byly
knihy cenzurovány špičkovými odborníky v každém relevantním vědeckém
oboru. V této věci bojoval Swieten s jezuity po mnoho let. Postupně
přišli jednotliví cenzoři o právo zakazovat knihy: zákaz musel být
rozhodnutím celé cenzurní komise. Tak se často stávala ústřední cenzurní
komise ve Vídni dějištěm ostrých diskusí o osudu jednotlivých děl.
Během času převzala ústřední cenzurní komise ve Vídni absolutní
pravomoci zakazovat knižní tituly: regionální komise měly jen právo
konfiskovat knihy podle seznamu, který předtím schválila Vídeň. V
roce 1759 byla říšská cenzurní komise sloučena s dvorskou vědeckou
komisí. Od té doby byly knihy hodnoceny na základě pevných zásad.
Swietenovi se podařilo přesvědčit Marii Terezii, že jezuité manipulovali
cenzuru k vlastnímu obohacování. Státní cenzuru tedy postupně převzali
stoupenci filozofie osvícenství. Pod vlivem Josefa II. měla cenzurní
komise zakázat publikace, které líčily zázraky bez konkrétních důkazů. V
roce 1772 napomenula Marie Terezie pražský cenzurní úřad, který zakázal
některé publikace, stavějící se kriticky k jezuitům.
Později ztratilo
duchovenstvo právo tisknout teologický a náboženský materiál bez
předchozího slovení. Kněží byli nuceni předkládat veškeré tituly před
vydáním cenzurní komisi. Josef
II. (vládl v letech 1765 - 90, do roku 1980 společně s matkou Marií
Terezií) pečlivě sledoval činnost cenzurních komisí. V roce 1781 zrušil
regionální cenzurní komise a jmenoval novou ústřední cenzurní komisi ve
Vídni, jejíž členové zastávali názory blízké Josefu II. Zásdami Josefovy
cenzury bylo: povolit vydávání vzdělávacích a vědeckých prací, jejichž
argumentace byla založena na faktech. Protestantská literatura už neměla
být zakázána. Vládce a držitele moci bylo možno kritizovat, pokud byla
kritika věcná. Literatura založená na pověrách a publikace, které
zesměšňovaly náboženství a stát bez věcného podkladu byly zakázány.
Zároveň byly zakázány nespolehlivé publikace od šarlatánů a léčitelů. Josef
II. zrušil zásadu, podle níž některé zakázané knihy mohly být
zpřístupňovány určitým vybraným složkám společnosti. Staré seznamy
zakázané literatury byly znovu zkoumány a mnoho titulů bylo z nich
uvolněno. Bylo zavedeno právo na odvolání: ti, jimž se nelíbilo
rozhodnutí cenzurní komise, měli právo se odvolat k jinému cenzorovi
anebo k samotnému císaři. Cenzura byla odebrána z rukou duchovenstva.
Podomní obchod knihami byl znovu povolen. Dovážené knihy se už nemusely
odesílat do Vídně, ale celní úřady je posílaly do kanceláře regionálního
hejtmana.
Ta je zkontrolovala podle aktuálního seznamu povolených
publikací a odeslala je cenzurní komisi pouze v tom případě, nebyla-li
kniha na oficiálním seznamu. Tiskaři měli právo začít tisknout knihy
dříve, než dostali povolení knihu vydat.
Tento
liberální režim za vlády Josefa II. vedl k podstatnému vzrůstu počtu
nových knih, psaných a vydávaných v Čechách. Celkový vzrůst v objemu
publikovaných titulů vedl některé autory k tomu, že začali psát česky.
Tak posloužily liberální reformy Josefa II. jako katalyzátor pro české
národní obrození, jehož kořeny sahají do konce osmnáctého století. Více
knih vyšlo v Čechách v letech 1780 - 1790 než za předchozích osmdesát
let. Od roku 1782 byly v Praze vydávány české noviny.
Část
třetí: 19. století
Některé liberální reformy, které
zavedl Josef II., byly po jeho smrti v roce 1790 zrušeny. Nicméně české
časopisy šířily duch josefinského liberalismu až do dvacátých let
devatenáctého století, navzdory tomu, že na trůn nastoupil císař
František I. (1792-1835), který proměnil Rakousko v reakční,
absolutistický policejní stát. V roce 1795 vydal František I. nový zákon
o cenzuře, který zrušil mnoho liberálních zvyklostí, jež zavedl Josef
II. Zrušeno bylo josefinské právo na odvolán vůči cenzuře. Byl-li
publikován rukopis v zahraničí, i když o tom autor nevěděl, autor byl
pohnán k odpovědnosti. Knihkupci museli předkládat knihy, které byly na
prodej, k oficiálním prověrkám. Od roku 1798 bylo zakázáno, aby byly
literární časopisy a letáky vystavovány ve veřejných prostorách.
To
znamená, že mnoho knihoven a čítáren, otevřených v předchozích letech,
ztratilo důvod existence a musely být uzavřeny. V roce 1801 byly znovu
zkoumány dosud vydané tituly a více než 2000 vydaných knih bylo
zakázáno. Císařský dekret z 18. května 1793 zakázal otevírání nových
tiskáren na venkově. Dekret si stěžoval, že předchozí "neomezená
svoboda" vedla ke vzniku příliš mnoha tiskáren. Proto si tiskaři
nestačili vydělat na živobytí oficiálně povolenými publikacemi a
riskovali vydávání zakázaných knih. Nařízení ze 14. dubna 1801
přikazovaly, aby byl počet tiskáren v Praze a v jiných velkých městech
snížen a dekret z 18. března 1806 požadoval, aby byly nové tiskárny
zakládány pouze ve velkých městech, kde jsou pod dohledem úřadů. Nová
tiskárna směla být otevřena pouze tehdy, když měla nahradit jinou
tiskárnu, která měla být uzavřena.
14.
září 1810 dostal rakouský cenzor téměř absolutní moc. Od toho okamžiku
měl cenzor rozhodovat, které publikace jsou vědecké a které jsou určeny
široké veřejnosti. Vědecké práce měl cenzor posuzovat mírně, tituly
určené veřejnosti přísně. Knihy o státu a o vládě nebyly nutně
zakazovány. Kritika v nich obsažená však musela být skromná, věcná a
konstruktivní a nesměla být zaměřena vůči konkrétním osobám. Zcela
zakázány byly publikace o rakouském císaři a jeho rodině. Nepovoleny
také byly knihy šíříci nespokojenost a pověru, tituly obsahující
materialistickou a deistickou filzofii a pomlouvačné texty. Cenzoři
rozdělovali zkoumané knihy do čtyř kategorií: Na povolené knihy se směla
tisknout reklama, tolerované knihy se směly rozšiřovat bez reklamy,
některé zakázané tituly byly přístupné zvlášť vybranému seznamu čtenářů,
známých císařovi, literatura zaměřená proti státu a proti náboženství
byla zakázána. V
této době bylo nesmírně obtížné zřizovat nová knihkupectví.
Tak když
majitelka knihkupectví v Karlových Varech podala žádost, aby si směla
otevřít druhé knihkupectví v blízkých Mariánských Lázních, regionální
úřady tuto žádost odmítly. Vyjádřily názor, že Mariánské Lázně
knihkupectví nepotřebují. Je to prý příliš malé město na to, aby
dokázalo udržet knihkupectví při životě. Existuje podezření, že
majitelka si chce otevřít v Mariánských Lázních veřejnou půjčovnu knih,
není vyloučeno, že by v ní mohly být zakázané tituly a ve městě není
nikdo, kdo by mohl činnost knihkupectví kontrolovat, protože šéf
místního úřadu je hlupák. První
polovina devatenáctého století byla érou českého národního obrození.
Nejprve bylo toto obrození v první řadě kulturní a literární. V dusivém
absolutistickém režimu kancléřů Metternicha a Bacha nebylo možno se
věnovat politické činnosti. Až do roku 1848 a pak znovu v letech 1851 -
1860 trpěla nově vzkřísená česká literatura velmi silně cenzurním
útlakem. Všechny čelné osobnosti českého národního obrození si trpce
stěžovaly v dopisech přátelům na cenzuru. Přísná cenzura šla ruku v ruce
s policejním útlakem, který byl ve dvacátých letech devatenáctého
století zaměřen především proti studentům a jejich asociacím.
"Cenzura
je horší než loterie," povzdechl si český básník František Ladislav
Čelakovský (1799 - 1852), jehož první básně zakázal cenzor. Čelakovský
byl vyloučen ze školy za to, že četl Husovu Postillu, sbírku Husových
kázání. V roce 1820 byla zakázána sbírka raných básní od Čelakovského a
jeho přátel. Později, když Čelakovský zamýšlel vydat sbírku lidových
písní, s titulem Slovanské národní písně (1822 - 1827), cenzur
požadoval, aby bylo z titulu vyškrtnuto slovo "Slovanské". Od roku 1834
redigoval Čelakovský Pražské noviny. V listopadu 1835 kritizoval v
Pražských novinách postoj ruského cara vůči polským prosebníkům po
potlačeném polském povstání. Byl proto propuštěn z redakce i z místa na
univerzitě a sedm let žil bez příjmu v naprosté chudobě.
Cenzuru
vykonával úřad pražského guvernéra. Cenzoři se přidržovali předpisů z
Vídně. František Němeček, Mozartův přítel a životopisec, a Jan
Zimmermann, scriptor na pražské univerzitě, patřili ve dvacátých letech
devatenáctého století v Praze mezi nejbigotnější cenzory. Historik
Pavel Josef Šafařík (1795-1861) kritizoval "zbytečné konflikty a
cenzory, rodilé Čechy, kteří byli největší překážkou rozvoje
literatury". Když v roce 1822 přeložil Šafařík Schillerovu tragédii
Marie Stuartovna do češtiny, cenzura nepovolila její vydání. Nová verze
překladu vyšla až roku1831. Šafařík zničil po potlačení revoluce roku
1848 většinu své korespondence s učenci a přáteli v Čechách i v
zahraničí, protože se obával policejního útlaku. Učebnice literatury
Slovesnost (1820) od Josefa Jungmanna (1773 - 1847) byla podstatně
postižena cenzurními zásahy. Celá řada milostných sonetů od Jána Kollára
(1793 - 1852) byla potlačena cenzurou.
Kollárova politická a
vlastenecká sbírka Slávy dcera (1824) musela být vydána v Budapešti.
Nikdo se ji v době vydání neodvážil v Čechách recenzovat. Až roku 1831
otiskl Čelakovský kritické zhodnocení Slávy dcery. Známá Kollárova
povstalecká politická báseň Vlastenec kolovala jen v rukopisných opisech
a vyšla tiskem až v roce 1868.
Od
roku 1827 vydávali čeští aktivisté kulturně literární čtvrtletník -
Časopis českého muzea. Časopis začal vycházet ve dvou jazykových
mutacích, česky a německy, ale zatímco se českému časopisu vedlo dobře,
německá mutace musela být zrušena pro nedostatek zájmu. Německý časopis
nemohl najít v Německu odběratele, protože němečtí čtenáři považovali
rakouskou cenzuru za absurdně omezenou a svazující. Roku
1823 se pokusil Václav Hanka (1791 - 1861) vydat českou Dalimilovu
kroniku ze začátku 14. století. Cenzura Hankovu žádost zamítla, že je
prý kronika "prodchnuta ostře protiněmeckým duchem". V roce 1848
zorganizoval Hanka tisk Dalimilovy kroniky v Lipsku. Mezitím dočasně
padla v Rakousku cenzura a výroba knihy byla dokončena v Praze. Rakouské
úřady se zejméa obávaly neokatolických, reformních názorů Bernarda
Bolzana (1781 - 1848), který měl velký vliv na pražské univerzitní
studenty, z nichž se později mnozí stali důležitými osobnosti českého
národního obrození. Od roku 1805 byl Bolzano profesorem na pražské
univerzitě, kde vyučoval teologii a později matematice a filozofii. V
roce 1819 byl ze svého univerzitního místa propuštěn. Dvě filozofická
díla od Bolzanova žáka, Vincence Zahradníka, Jednání o svrchovaném
zákonu ctnosti (napsáno roku 1829) a Dušesloví byla potlačena cenzurou,
která se v tomto období velmi snažila, aby se do tisku nedostaly žádné
originální myšlenky. Máj (1836) od Karla Hynka Máchy (1810 - 1836),
romantická byronská báseň, významné dílo české literatury z
devatenáctého století, mohlo být vydáno tiskem teprve až po dlouhých
diskusích mezi autorem a cenzorem. Máchův román Cikáni, který vznikl v
roce 1835, cenzura potlačila. Výňatek z něho vyšel v časopise Lumír v
roce 1851, ale celý román mohl spatřit světlo světa v tištěné formě až
roku 1857. Levicový
filozof a básník František Matouš Klácel (1808 - 1882) měl vážné potíže
při snaze vydat své Lyrické básně (1836) a Básně (1837). Paradoxně,
Klácelova báseň Hlas z Blaníka, otevřené líčení ozbrojeného boje proti
utlačitelům českého národa, vyjít tiskem směla. Přímost takových veršů
jako "Češi, Češi! Hr na nepřítele! Zabme ho!" byla v tehdejší poezii
nezvyklá - cenzor jim nerozuměl. Klácel byl propuštěn jako stoupenec
Hegelovy filozofie, pantheista, volnomyšlenkář a nadšenec pro slovanskou
kulturu z profesorského místa na pražské univerzitě v roce 1844.
Hodnotový
systém rakouského mocnářství za Metternicha lze výmluvně shrnout tímto
citátem z projevu císaře Františka I., proneseného před shromážděním
profesorů jednoho lycea v Ljubljaně v roce 1821: "Přidržujte
se starých hodnot: jsou dobré a naši předkové při nich dobře žili, proč
ne my? Nyní převládají nové myšlenky. Nemohu je schválit a nikdy je
neschválím. Držte se od nich, protože nepotřebuju učence, potřebuju
dobré občany. Vaším úkolem je vychovávat mladé lidi za tímto cílem. Ti,
kteří mi slouží, musí učit, co já nařídím. Ti, kteří to nemohou dělat
anebo přicházejí s novými myšlenkami, ti mohou jít, anebo já je
odstraním." Navzdory
velkému úsilí rakouských úřadů potlačit nezávislé myšlení, české
kulturní a literárn úsilí začalo v druhé polovině čtyřicátých let
devatenáctého století nabývat politického rozměru, zejména v díle Karla
Havlíčka (1821 - 1856), prvního velkého českého novináře. Od roku 1846
byl Havlíček redaktorem pražského vládního listu Pražské noviny a poté,
co na jaře 1848 padla cenzura, Havlíček založil svůj vlastní opoziční
deník, Národní noviny. Tento vynikající list, na jehož stránkách
Havlíček vysvětlil a bránil základní zásady liberálně demokratické
politiky, vycházel od dubna 1848 do 19. ledna 1850, kdy ho rakouská
vláda zlikvidovala. Havlíček se pak přestěhoval z Prahy do Kutné Hory a
vydával tam, od 8. května 1850 do 14. srpna 1851, politický časopis
Slovan, který vycházel dvakrát týdně. Roku 1851 se Havlíčkovi podařilo
vydat dva svazky nejdůležitějších článků z Národních novin a ze Slovana,
Duch Národních novin a Epištoly kutnohorské. Rakouská vláda postavila
Havlíčka dvakrát před soud, v dubnu 1849 a v listopadu 1851, a obvinila
ho, že podvrací stát, avšak Havlíček se u soudu brilantně hájil a porota
ho v obou případech jednomyslně osvobodila. Ve dvě hodiny ráno v noci
na 16. prosince 1851, Havlíček byl zatčen a deportován bez soudu do
tyrolského města Brixenu. Bylo mu povoleno vrátit se teprve v roce 1855,
ale tou dobou mu již zemřela manželka, většina jeho pražských přátel se
obávala se s ním sekat a Havlíček sám onemocněl tuberkulózou. V
brixenském exilu napsal Havlíček tři dlouhé satirické básně, zaměřené
proti absolutismu, Král Lávra (1870), Tyrolské elegie (1870) a Křest
svatého Vladimíra (1876, vydáno anonymně). Tyto básně a úryvky z nich
kolovaly v rukopisech a směly být vydány tiskem až v sedmdesátých letech
devatenáctého století.
Dočasné
zrušení cenzury v letech 1848 - 1849 vedlo k tomu, že náhle vzniklo
více než 30 novin. V Čechách se objevila dvě odlišná politická hnutí,
centrističtí liberální demokraté a levicoví radikálové. V období
obnoveného absolutismu v letech 1850 - 1860 se stali především
radikálové teerčem ostrého politického útlaku. Byli internováni,
žalářováni a posíláni do exilu. Radikálně
demokratické noviny Pražský večerní list, který vydával Prokop
Chocholoušek (1819 - 1864) od dubna 1849, zakázaly rakouské úřady 1.
února 1851. Všechny ostatní nezávislé noviny byly také likvidovány. V
letech 1852 - 1860 nevycházely v Čechách žádné nezávislé noviny.
Radikální spisovatel Karel Sabina (1813 - 1877) vydal Básně (1841), ale
většina jeho nejvýznamnější poezie nebyla ani předložena cenzuře, a tak
nevyšla tiskem. Sabinův šestidílný román Husité odmítla cenzura pětkrát.
Autor ho přepsal a začal ho v roce 1844 vydávat na pokračování pod
jiným jménem, ale cenzura po několika svazcích vydávání zakázala. V roce
1848 působil Sabina jako novinář a podílel se na radikální politické
činnosti. Od května 1849 byl krutě vyšetřován policií a byl posléze
odsouzen k smrti. Trest smrti byl změněn na 18 let vězení. Sabina byl
propuštěn z vězení v roce 1857. Josef
Kajetán Tyl (1808 - 1856) byl další postavou českého národního
obrození, kterou rakouské úřady po roce 1848 zničily.
Tyl byl novinář a
dramatik a snažil se zvýšit politické uvědomění českých lidí tím, že
psal a inscenoval srozumitelné, zábavné hry s implicitním politickým
obsahem. Tylova historická dramata s politickým podtextem byla po roce
1848 zakázána. V období "normalizace" po roce 1848 byl Tyl policejně
sledován, přišel o zaměstnání jako dramaturg v pražském Stavovském
divadle (vláda přestala dotovat inscenace českých her), nedostal koncesi
k provozování kočovného divadla, tak se pokusil kočovat s divadelním
souborem za pomoci koncese, vydané někomu jinému, a zemřel v naprosté
chudobě. Poté, co bylo
Rakousko v červnu 1859 poraženo u Magenta a u Solferina spojenými
armádami Sardinie a Francie, Bachův absolutismus padl a byl
zdiskreditován, když vyšlo najevo, že někteří jeho významní
představitelé páchali rozsáhlou korupci. V říjnu 1860 vydala rakouská
vláda "říjnový diplom", jímž přislíbila ústavu. Ústava byla vydána v
únoru 1861, a jejím prostřednictvím vzniklo několik regionálních a jedno
národní shromáždění. První volby, které se konaly v březnu 1861, silně
volebně preferovaly venkovskou aristokracii a bohaté vrstvy. Většina
českého národa v Čechách byla znevýhodněna. Všeobecné hlasovací právo
bylo v Rakousku zavedeno až v roce 1907. Ústava
z roku 1867 zaručila v Rakousku základní občanská práva. S určitými
omezeními, danými většinou nespravedlivým volebním zákonem, se Češi v
letech 1867 - 1914 mohli těšit základním demokratickým svobodám.
Absolutistický tiskový zákon z května 1851 byl v prosinci 1862 nahrazen
liberálním zákonem, který byl pozměněn v roce 1868 a 1894 a po roce 1918
ho převzala Československá republika (s dalšími změnami v letech 1934 a
1935). Ústava z roku
1867 určila, že odpovědnost za cenzuru mají mít provinční místodržící
rakousko-uherského mocnářství. Články v tisku byly často konfiskovány,
vydávání novin bylo dočasně suspendováno a novináři byli vězněni, často
na krátká období za "pobuřování" a za trestné činy proti veřejnému
pořádku. Český spisovatel a
novinář Jakub Arbes (1840 - 1914) shromáždil ve svém díle Pláč koruny
české (1894) více než tisíc případů malicherného politického
pronásledování, které páchaly rakouské úřady proti Čechům v letech 1868 -
1873, během pěti let silné české nacionalistické politické činnosti za
autonomii v rámci Rakouska. Rakouské úřady se snažily minimalizovat
nacionalistické napětí v mocnářství tím, že potlačovaly kritické hlasy.
Vláda se také snažila potlačovat levicové spisovatele a novináře a
kohokoliv, koho považovala za extrémistické. V sedmdesátých a v
osmdesátých letech devatenáctého století se stal terčem pronásledování
rakouských úřadů právě Jakub Arbes. Arbes pracoval jako novinář v
redakci hlavního opozičního českého deníku Národní listy, ale jeho
radikální názory začaly být nepřijatelné a byl propuštěn. Po krátkou
dobu redigoval Arbes v roce 1880 a pak znovu roce 1883 satirický časopis
Šotek, při obou příležitostech byl potlačen. Arbesovy Sebrané spisy,
které vycházely v letech 1902 - 1916 sice obsahovaly čtyřicet svazků,
ale edice nebyla dokončena: nakladatel odmítl vydat některé Arbesovy
texty pro jejich politický obsah.
V roce 1883 byla zkonfiskována báseň
Lešetínský kovář od Svatopluka Čecha (1846 - 1908), protože poukazovala
na některé krutější rysy agresivního kapitalismu a spojovala svou
kritiku s českými národnostními protesty. Nicméně,
tiskový zákon z roku 1862 byl relativně liberální. Poskytoval právo
každému redigovat a vydávat knihy a časopisy, v souladu s aktuálními
zákony o podnikání, i když místa, kde se měly knihy a časopisy prodávat,
musela být registrována na policii. V roce 1894 bylo ustanoveno, že
držitelům živnostenského listu nesmí být odpíráno právo prodávat
periodika, vydávaná na území Rakouska - Uherska.
Živnostenský list mohl
být odňat, pokud se prodávaná periodika svým obsahem dopustila trestného
činu. Ti, kdo spáchali trestný čin anebo kdo byli ve vazbě, nesměli být
šéfredaktory periodické publikace. I když se rakousko-uherské
mocnářství postupně v posledních desetiletích své existence
liberalizovalo, během první světové války v letech 1914 - 1918 se
vrátilo k přísné absolutistické vládě a k tvrdé cenzuře.