poslal Nepřihlášený Nevím, zda ještě někdy zažiji tam mocné vzedmutí národního cítění při
úmrtí nějaké osobnosti, jaké zakoušíme nyní, po smrti Václava Havla.
Jediné úmrtí, které během mého více než šedesátiletého života vyvolalo
srovnatelnou reakci českého národa, bylo úmrtí Jana Palacha. To ovšem
bylo v jiné době a za jiných okolností, takže se nenabízí jiné srovnání
než srovnání reakce široké veřejnosti.
Projevy takřka celonárodního truchlení jsou svým způsobem
překvapivé, protože politické názory Václava Havla se v posledních
letech nezdály nacházet masovou podporu. Proto celonárodní smutek svědčí
o jednom: Mnozí si Václava Havla vážili a váží buď jako člověka, nebo
jak symbolu, bez ohledu na jeho konkrétní politická stanoviska.
Projevy soustrasti, přicházející z celého světa, odpovídají věhlasu a
autoritě, které se náš bývalý prezident v cizině těšil. Málokteré
osobnosti, pocházející z desetimilionového národa, se podaří vstoupit do
povědomí stamilionů, ne-li miliard obyvatel celé planety. A my Češi si
možná ani neuvědomujeme, jaké úcty Václav Havel ve světě požíval.
Částečně je to dáno tím, že ve Václavu Havlovi vstoupil do politiky
člověk, pro nějž politika nikdy nebyla hlavní arénou. Václav Havel nebyl
založením politik a dá se dokonce říci, že politika mu byla protivná.
To byl patrně jeden z důvodů, proč mnohé politiky iritoval svým mluvením
o „nepolitické politice“. Václav Havel byl zkrátka člověk, který
bojoval svůj boj – v jeho případě to byl boj proti totalitě. Díky souhře
příznivých okolností se stal prezidentem. Kdyby byl normalizační režim
jen o něco tvrdší nebo kdyby Československo v šedesátých letech, kdy
Havel začal působit (tehdy především jako autor divadelních her),
nezažilo určité tání mohl zrovna tak skončit na popravišti nebo zemřít v
komunistickém vězení.
To, že se stal prezidentem, ovšem nebyla jen souhra příznivých
okolností. Celý koncept Charty 77 a pojetí disidentství, které Václav
Havel reprezentoval a pro nějž se mu podařilo mnohé získat, bylo svým
způsobem geniální: Režim něco předstíral, ale Václav Havel a disidenti
kolem něj se chovali, jako kdyby platilo, co režim tvrdí. Režim tvrdil,
že dodržuje lidská práva: Václav Havel se choval, jako kdyby to bylo
pravda, a právě tím usvědčoval režim ze lži – ze lži, která byla stále
znovu demaskována jako systémová. Za daných historických okolností se to
ukázalo jako geniální a účinné. (Jistě, v takové severní Koreji nebo v
Kambodži za Rudých Khmerů, ale ani za protektorátu Čechy a Morava by
něco takového aplikovat nešlo, ale to je vedlejší.)
Václava Havla mnohé spojuje s prvním československým prezidentem
Tomášem Garriguem Masarykem. Mnohé je rovněž odlišuje. Ani Masaryk nebyl
primárně politik, i když se politice věnoval hlouběji a déle než Havel.
Spojuje je i promýšlení postavení malého národa uprostřed Evropy a
postoje, kterými si získali respekt daleko za hranicemi republiky. Oběma
se podařilo formulovat hesla, která mohly přijmout za své miliony
jejich spoluobčanů. („Nebát se a nekrást“ a „Ježíš – ne César“ za
Masaryka, „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“ za Václava
Havla.)
Z hlediska duchovního stavu českého národa zůstanou se jménem
Václava Havla spjaty čtyři velké počiny, které všechny vzbuzovaly
kontroverzi už v době, kdy se pro ně Václav Havel rozhodl, a které
patrně budou vzbuzovat spory i mezi historiky budoucnosti. První z nich
byl již zmíněn a ten je snad nejméně kontroverzní: Jde o nenásilné
působení Charty 77 a organizací či hnutí s ní spojených, jako byl
kupříkladu Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. Zde se spor vede
snad jen o to, zda k pádu režimu přispělo více aktivní působení
disidentů nebo pasivní odpor chalupařícího národa, jemuž ovšem příliš
nevadí, když někdo účelově vstoupí do komunistické strany. Osobně na
roli pasivního odporu národa příliš nevěřím, nicméně nevím, jakým
způsobem poměřit, co sehrálo významnější roli. V každém případě považuji
disidenty za hrdiny a nesl jsem vždy velice, velice těžko, když někteří
superpravičáci později označovali Havla za zbabělce. Nikdo nemá – a
nikdy neměl – právo takto o Havlovi hovořit. S Havlem bylo možno
nesouhlasit, bylo možno mu vyčítat vážné chyby, ale označovat ho za
zbabělce bylo vždy nízké a bude to nízké i v budoucnosti.
Druhým velkým – a mnohem kontroverznějším - počinem byla domluva o
předání moci v listopadu 1989 a v následujících letech. Mnozí Havlovi
vyčítají, že se „dohodl s komunisty“. A skutečně – Havel (samozřejmě
nejen on, ale i lidé kolem něj) se dohodl s komunisty, a to hned ve
dvojím smyslu. Předně se dohodl, že „klasičtí“ disidenti se v roce 1989
spojí s představiteli reformního komunismu, kteří byli vyloučeni ze
strany za normalizace a jejichž vrcholným reprezentantem byl Alexander
Dubček. Mnozí z těch, kteří komunismus považovali za zločinný od samého
počátku, tuto dohodu Václavu Havlovi nikdy neodpustili.
Za druhé se Havel (a lidé kolem něj) dohodl s jakešovskými komunisty
o pokojném předání moci. Toto předání moci bylo postupné, ale poměrně
rychlé. Byl to komunistický parlament, který ještě v závěru roku 1989
zvolil Havla prezidentem.
Důsledkem této dohody bylo, že skutečně zůstala zachována určitá
kontinuita bývalého komunistického režimu s novými poměry obnovované
demokracie. Dlouhodobým důsledkem této dohody bylo, že bývalá
komunistická nomenklatura se zmocnila národního bohatství (tito lidé se
totiž v národním hospodářství uměli pohybovat – měli potřebné know-how i
potřebné konexe a bývalí disidenti se s nimi v těchto věcech nemohli
měřit). Dalším důsledkem bylo, že komunistické zločiny zůstaly
nepotrestány.
Právě pro tento počin nemohou mnozí přijít Havlovi na jméno. Já
nebudu tvrdit, že se Václav Havel v této věci rozhodl správně, nicméně
rozumím jeho motivaci.
Jaká byla alternativa? Zastánci ostrého vyrovnání se s komunismem by
řekli, že komunisté by měli opustit všechna místa ve státní správě, v
armádě, v policii i v národním hospodářství, a měli by mít doživotní
zákaz v těchto oblastech působit.
Toto řešení by ale mohlo mít několik katastrofálních důsledků.
Čeho jsem se v listopadových a prosincových dnech roku 1989 bál
nejvíc, bylo „vzplanutí lidového hněvu“, kdy by si lidé začali s
komunisty vyřizovat účty násilně a bez soudu. Možná to někomu bude dnes
připadat jako přehnaná obava, ale já ji jako přehnanou nevidím. Co kdyby
Lidové milice dostaly 21. listopadu (nebo o den dříve či později)
rozkaz pacifikovat Prahu násilím? A co kdyby v lidovém povstání
prohrály? Bylo myslitelné, že by komunisté viseli na veřejných místech,
podobně jako viseli v Budapešti v roce 1956. Jaké by byly důsledky?
Spousta dalších křivd – podobně jako tomu bylo po září 1938, po březnu
1939, po květnu 1945 a po únoru 1948. Popravy bez soudu nebo na základě
„lidových soudů“, vyřizování si účtů mezi znesvářenými sousedy, strach a
zabíjení.
Vím, že jde o jinou kulturu, ale to, jak tato „radikální očista od
minulosti“ dokáže působit, si ověřili Američané v Iráku, když vyloučili z
podílu na veřejném životě všechny příslušníky Saddámovy státostrany
BAAS a když rozpustili iráckou armádu. Tím sami sobě i Iráku nadělali
mnohem více problémů, než jich vyřešili.
Proto tento počin Václava Havla vidím jako kontroverzní, ale přes
všechna proti, která nelze nevidět, ho v dané situaci vidím jako moudrý.
Jsem ochoten diskutovat o tom, zda se to dalo udělat jinak, ale těžko
snáším, když se v této věci Václavu Havlovi připisují nečisté motivy.
Třetí Havlův počin, který mám na mysli, je rovněž velice
kontroverzní. Byla jím všeobecná amnestie, kterou vyhlásil po nástupu do
úřadu.
Není pochyb o tom, že rázem výrazně stoupla zločinnost a že tuto
Havlovu velkorysost odskákala řada okradených a vyloupených lidí. Kromě
toho patrně tento krok přispěl svým dílem k demoralizaci práce
policistů, pro které nebylo snadné mnohé zločince pochytat – a nyní je
museli chytat znovu. Touto amnestií Václav Havel v očích mnoha svých
spoluobčanů mnohem více ztratil, než získal.
Věci ale nebývají vždy jednoznačné a černobílé. Václav Havel chtěl
dát společnosti signál, že všichni mají – bez ohledu na minulost –
možnost jakéhosi restartu. Bylo to vskutku „léto milostivé“, které do
jisté míry obráželo, co Bůh tímto ustanovením zamýšlel. Ano, bohužel se
potvrdilo biblické slovo o tom, že „dává-li se milost svévolníku,
spravedlnosti se nenaučí“. Ale tehdy jsme novou příležitost dostali
všichni. A tak se i ve věci této všeobecné amnestie kloním spíše na
Havlovu stranu, byť to není 100:0, ale spíše 60:40.
Čtvrtým počinem byla omluva sudetským Němcům. V této věci ho český
národ nenásledoval a máločím si Václav Havel udělal tolik nepřátel, jako
tímto krokem. Paradoxně právě tento krok je něčím, v čem jsem od
počátku s Václavem Havlem souhlasil zcela bez výhrad. A budu vždy
tvrdit, že dnes naším problémem nejsou zločiny spáchané Němci na Češích
(ty jsou, nebo spíše byly, problémem Němců), ale zločiny spáchané Čechy
na Němcích.
Jsem přesvědčen, že při všech těchto čtyřech počinech nešlo Václavu
Havlovi o vlastní popularitu, ale že jednal v souladu se svým svědomím a
dělal to, co považoval v dané chvíli za správné. Snad právě proto si ho
lidé dodnes váží. Paradoxně se tak stává, že ten, kdo se čerta starého
stará o žebříčky popularity, dosáhne mnohem vyšší popularity než
populisté, kteří se neustále jedním očkem dívají na výsledky výzkumů
veřejného mínění.
Nicméně tento nekrolog nebude jen apoteózou Václava Havla. Za jeho
největší slabinu považuji určitou mlhavost jeho světonázoru. Václav
Havel správně tušil, že život má transcendentní rozměr, ale odmítl víru v
osobního Boha. (Ano, vím, že se zde ocitám v rozporu s „veřejným
míněním“, ale ani já nekoukám na žebříčky popularity.) Proto byla jeho
morálka jaksi atrofovaná – Havel byl velice citlivý na podlost ve
veřejném životě, ale on i lidé v jeho okolí v osobních vztazích (mám na
mysli zejména vztahy mezi mužem a ženou) strpěli věci, které rozhodně k
Boží slávě nebyly, abych se vyjádřil, jak se na nekrolog sluší, velmi
mírně. V této věci předznamenal Václav Havel polistopadový vývoj, v němž
zvítězilo přesvědčení, že politik by měl být čestný v politice, ale v
osobním životě na pravdivosti nezáleží.
Toto nedostatečné ukotvení v transcendenci, která pro Havla zůstala
příliš mlhavá, ho v některých chvílích učinilo obětí různých okultistů,
kteří se snažili přiživit se na jeho slávě, nebo ji přímo zneužít (na
většinu z nich už je zapomenuto – kdo by si dnes ještě vzpomenul na
jméno Miloš Rýc?).
Byli lidé, kteří kritizovali i milosti, Václavem Havlem udělené.
Bylo jich hodně – Václav Havel byl bytostně milostivý člověk. Sám jsem
jako pastor pro jednoho člověka milost také žádal – a dosáhl jí. Nebylo
to ale snadné, a musím pochválit pracovníky Havlovy kanceláře. Skutečně
si do hloubky zjišťovali, o jakého člověka jde, a nejvíce mne
překvapilo, když mi po několika měsících po udělení milosti pracovník
Havlovy kanceláře volal a tázal se, jaké jsou další osudy onoho člověka
(lidově, řečeno, zda „seká dobrotu“). Viděl jsem v tom kombinaci
nejvyšší profesionality s obyčejným – a proto tolik potěšujícím –
lidským zájmem.
Konečně chci zmínit ještě jedno velké Havlovo plus. Mám na mysli stabilní podporu Izraele.
Tato podpora nebyla dána přesvědčením o vyvolenosti izraelského
národa, ale vědomím, že Izrael je jediná skutečně funkční demokracie na
Blízkém Východě.
Václav Havel byl člověk, který byl přesvědčen, že kšefty s Čínou či
Ruskem nás nesmějí oslepit natolik, abychom přehlíželi potlačování
lidských práv, vraždy novinářů a podobné věci. Připomínal nám, že
prosperita a „růst růstu“ není to hlavní, oč v životě jde. Odchází v něm
politik, který, když se dostal k moci, byl „sám sobě podezřelým“. Byl
vždy víc než jen politikem nebo jen dramatikem. To, že byl člověkem, pro
něj bylo vždy důležitější.
Dan Drápal
19. prosince 2011
Zdroj: http://dan.drapal.org