poslal maov Au-pair na dlažbě
Šokovaně se dívám do očí mladé paní a její sestře. "We are sorry, we don´t want you." Omlouváme se, ale nechceme tě. Můžeš tu zůstat, dokud si nevyřídíš zpáteční jízdenku. Pomalu mi dochází, co říkají. Vyhazují mě. Kdyby byly nespokojeny s mojí prací, třeba bych to pochopila. Ony mne však vyhazují druhý den po příjezdu! Kam se podít a co dělat, když vás v cizím městě vykopnou na dlažbu?
Touha stát se slečnou k dětem
Stejně jako spousta jiných mladých dívek jsem se rozhodla vyzkoušet si, jaké to je dělat slečnu k dětem - "au-pair". Hrozně jsem chtěla do Anglie a také jsem chtěla poznat, jaké to je být dva měsíce mimo domov.
Se sháněním jsem začala, jak je u mne zvykem, na poslední chvíli, až na konci května. Řada agentur už neměla místo, některé chtěly příliš mnoho peněz, jiné se bránily tomu, umožnit mi práci pouze na dva měsíce. Nakonec se mi agenturu, která vyhovovala mým požadavkům, podařilo objevit. Chvíli trvalo, než mi našla rodinu, ale nakonec jsem druhou červencovou neděli vyjížděla. Šťastná a natěšená na nové zážitky.
Dvouleté plenkové překvapení
V Londýně si mě vyzvedává překvapivě mladá paní. Vím, že má rodina jsou Indové a mají dohromady tři holčičky. V autě navazujeme s paní konverzaci. Vyprávím jí o tom, jak jsem se starala o mladšího bratra.
"Takže vyměňovat plenky a to všechno umíš, že?" Ztuhnu. Tak o tomhle nebyla řeč. Do přihlášky jsem přece napsala, že chci pouze děti od dvou let výše. Vysvětluju, že jsem s tímhle nepočítala, paní namítá, že holčičce dva roky letos budou.
Matriarchát
Přijíždíme do rodiny, seznamuji se s dalšími členy rodiny. Ta je výhradně ženská - babička, která tu má viditelně hlavní slovo, dvě dcery a jejich tři holčičky. Manželé prý existují, ale doma se nevyskytují. Dostávám snídani, povídáme si. "Já to s tím přebalováním zkusím," povídám. Uvidíme, třeba to nebude tak strašné.
Indická šeptanda
"Dneska dostaneš volno, můžeš se projít po Londýně," říká mi moje "paní". Proč ne? Rozradostněná vycházím do ulic města, na které jsem se tolik těšila.
Večer se vracím. Přiznávám, že babička se mi moc nelíbí. Většinou se s členy rodiny baví indicky a připadá mi, že o mně. Zdá se mi to, že si mě pořád divně přeměřuje? Ale holčičky jsou roztomilé a zdá se, že si budeme rozumět. Před spaním za mnou přijde jedna z jejich maminek, povídáme si. O tom, co budu v příštích dnech dělat. Pak klidně usínám...
Jak se vyhazuje au-pair
Druhý den má být mým prvním pracovním. Chystám se umýt nádobí po snídani. Sestry mě zadrží a usadí se se mnou ke stolku. "Martina, we are sorry, but we don´t want you." Cože? Vždyť jsem si ještě nestačila ani pohrát s holčičkami, ani odvést nějakou domácí práci, nic.
Přerývaně ze sebe vypravím, jestli by mi nemohly dát na pár dní šanci aspoň něco předvést, aby viděly, jak jsem dobrá či špatná. Kdepak. Vysvětlují, že můžu zůstat, dokud si nevyřídím zpáteční lístek. "A co agentura?" napadne mě spásná myšlenka. "Tam jsme volaly," odpovídají mi. "Říkali, že už nemají vůbec žádné rodiny."
Církevní azyl
No nazdar. Když se trochu vzpamatuju, probudí se ve mně touha zůstat za každou cenu aspoň chvíli v Londýně. Kam zavolat? Napadne mě zkontaktovat církev, kterou v Praze navštěvuji. Půjčuji si Zlaté stránky a volám. Mám štěstí. Příjemně působící člověk souhlasí s tím, abych se příští týden na pár dní ubytovala v církevním objektu. Aspoň na chvíli mám tedy vyhráno.
Do not go!
Následující tři dny musím ještě nějak překousnout u indické rodiny. Ráno vyrážím do Londýna a vracím se večer. Je dosti nepříjemné s Indy komunikovat, i když se ke mně chovají slušně. Holčičky jsou na mne zvědavé, párkrát se mi podaří si s nimi pohrát, neboť maminky si jich moc nevšímají.
A když pak v pondělí odcházím, říká mi jedna z nich: "Don´t go. I want you to be here." Tedy nechoď, chci tě tady. Alespoň nějaké zadostiučinění.
Sklepní pokojík
Mou další zastávkou je sklepní pokojík pod kostelem v centru Londýna. Zůstanu tu určitě aspoň týden a pak se uvidí. Navazuji kontakty s lidmi. "Určitě zavolej na tu agenturu, ta se o tebe má postarat," radí mi nové známé z církve i české au-pairky, na které jsem narazila při toulání městem.
Sklepní pokojík a telefon
Považuji to za zbytečné, říkali přece, že žádné rodiny nemají. Nakonec se nechám zviklat a v úterý volám tureckému majiteli místní agentury.
"Proč jste mi nezavolala hned?" je jeho první reakcí. Poté, co mu zopakuji, co jsem od Indek slyšela, se velmi podiví. "Cože? Vždyť ony mi vůbec netelefonovaly!" Ale vždyť jim prý říkal, že mám jet domů... "Přijeďte do kanceláře, promluvíme si o tom."
Stránky plné rodin
Za nějakou dobu sedím tváří v tvář sympatickému čtyřicátníkovi. Čím dál tím naštvanějšímu, když mu vyprávím svůj příběh. "Paní Gulshanová mi vůbec nevolala! Já bych v životě nikomu neřekl, že nemám rodiny! Podívejte, co jich tu mám!" ukazuje mi několikastránkový seznam. "A nikdy bych nikoho neposlal domů, mám k dispozici pokoje na ubytování!" A následně začne před mýma očima rodiny obvolávat a nabízet jim au-pairku.
Indické lži
Srovnávám si to v hlavě. Ony mi lhaly! Chtěli se mne nejen zbavit, ale rovnou mě i poslat domů! Když se pak s nimi Turek baví, tvrdí mu navíc nestydatě, že jsem si odešla sama do "své církve".
Loučím se. Majitel agentury si na mne bere telefon do mého sklepního útočiště s tím, že mi dá co nejdřív vědět, až někoho vhodného sežene.
Konec dobrý, všechno dobré
Zbytek mých prázdnin už uběhl téměř bez potíží. Rodina, kterou mi majitel agentury našel hned druhý den, byla skvělá, výborně jsem si se svou novou paní i jejími dvěma dětmi rozuměla. Poznala jsem okolí vesničky za Londýnem, kde bydlely, byla s nimi týden kempovat a přitom měla ještě dost času si křížem krážem projít hlavní město. V září se mi pak vůbec nechtělo vracet se domů.
Kromě příjemných zážitků jsem si však odnesla také ponaučení, že jsou zkrátka lidé, kterým se nedá věřit.
Martina Oplatková
