máš pravdu, že náš přístup musí vycházet z úcty a lásky k bližnímu. Máme respektovat (ctít nevím co tím přesně myslíš) jeho názor a násilím jej nenutit jej změnit. Nebít jej klackem, nenadávat, neříkat, že je odpad...prostě milovat i nepřátele.

Toto je ovšem jen otázka života křesťana na tomto světě. 

Teď k druhé části - tělo Kristovo. A v tom je problém, tam nemohu ctít a respektovat a tolerovat názor někoho jiného POZOR myšleno tak, že je jedno, že tomu tak věří, všichni dojdeme spasení, všichni jsme přeci údy jednoho těla. Nejsme. 

A tento rozdíl je nepřekonatelný bez obrácení se od tradice a model k Bohu.

Smíchala jsi nesprávně dohromady dvě otázky

a) kdo je bratr

b) jak se chovat k ostatním

To, že napíšu, že někdo není bratr neznamená, že jej nemám rád. Protože jej mám rád musí být zjeveno jeho falešné evangelium. Pokud někdo věří falešnému evangeliu a já jej budu nazývat bratrem, tak to není láska, protože moje mlčení podpoří jeho zahynutí.

Respektuji rozhodnutí katolíků, CASD, BJB, Lutheránů a jiných ... nikdo nemá právo je pronásledovat, urážet... to nic nemění na tom, že pokud budou věřit falešnému evangeliu, že zahynou. (tím netvrdím, že všichni co jsou mezi nimi zahynou, Pán zná svoje, ti co věří falešnému evangeliu, ti ano)

Jestli ctít znamená je dobře, že tak věříš, nebudu ti názory zpochybňovat...tak v tomto smyslu jejich názory nectím a žádný křesťan takové názory nectí, jelikož by tím schvaloval jejich smrt. Jak by se křesťan mohl radovat, že bližní jde do zahynutí?

Brusle, jde o to čemu věříš, jde o to  jestli věříš, že cesta je úzká, ... nebo jestli věříš, že je jedno jak kdo věří. 

Bude zloděj spasen bez pokání? Bude vrah spasen bez pokání? Bude pedofil spasen bez pokání? Respektuješ a ctíš názory pedofila? Nebo je to odporný hřích a musí činit pokání? Proč si myslíš, že všichni co se nazývají křesťané patří Pánu a jsou spaseni? Písmo ani Pán nikde nehovoří o tom, že každý kdo Mu říká Pane vejde do obecenství s Ním.

  Ale často proto, že lidé nechtějí pochopit.

Trocha lásky a úcty je životní minimum a měla by být pro nás naprostou samozřejmostí. Nic těžkého na tom není. Možná by nám všem občas pomohlo kdybychom nezaměňovali skutečnou lásku za falešnou a neupravovali jí k obrazu své vlastní pýchy a svého pokrytectví. Podívejme se někdy na dva malé sourozence. Na to jak se perou, tahají o každou maličkost, soupeří spolu a žárlí jeden na druhého a přitom se milují hlubokou a čistou dětskou láskou.