V knize proroctví Izaijáše je o té cestě, mnoho století před tím, než přišla na svět, napsané: "Povede tudy také stezka, která se svatou cestou bude nazývat. Nepůjde po ní nečistý, bude určena jen pro poutníky – ani hloupí na té cestě nezbloudí." Kraličtí k tomu měli před pár stoletími ještě jiné poznání, napsali: "tou cestou jdoucí i nejhloupější nezbloudí."

Když přišla ta Cesta na svět, vyšli první lidé na tu Cestu a byli té Cesty úplně plní. Od rána do večera nemluvili o ničem jiném, než o té Cestě, v práci, doma, všude. Byli tak plní té Cesty, že jim podle jména té Cesty začali i nadávat. A ta
nadávka jim zůstala až dodnes.


Všechny cesty vedou na jedno místo.

Tohle heslo jsem v životě slýchával dost často. Někdy v malé modifikaci: Všechny cesty vedou do Říma. Když mi bylo tak osmnáct, dvacet, začal jsem se okolo sebe rozhlížet a zkoumat cesty lidí. Chtěl jsem si vybrat i svojí cestu životem. A tak jsem zkoumal životní cesty lidí na začátku, po pár letech a na konci a zjistil jsem, že lidi mají pravdu! Když jsem mluvil se starými lidmi, chvíli před smrtí, se zemědělci, řidiči, faráři, ateisty, věřícími, došlo mi tohle staré dobré heslo: Všechny cesty vedou na jedno místo!

Prozkoumal jsem tenkrát pěkných pár cest, mnohé z nich byly tak složité, že na nich bloudili nejen ti, co po nich šli, ale i ti, co ostatní učili po těch cestách chodit. Když jsem se na ně pokoušel vyjít, bylo to tak složité. V té době jsem byl na škole a na kolejích jsme pak seděli dlouho, dlouho do noci a povídali si o životních cestách. Závěr byl jednoznačný: všechny cesty vedou na jedno místo, je celkem jedno, kterou cestu si člověk zvolí.

Jenže pak přišla rána do palice. Jedna moje kamarádka se vydala na tu Cestu. A přišla ke mě, a řekla mi: "Všechny cesty vedou na jedno místo (to už jsem věděl, výsledek mého vlastního výzkumu) ale je jedna Cesta, která vede jinam!" Uau! Taková blbost! No ale začal jsem zkoumat tu Cestu. Vůbec se mi nelíbila, protože ta Cesta byla úplně jiná, než ty, co jsem do té doby poznal. Bylo na ní něco divného - byla jednoduchá, přímá, ale jít po ní bylo téžké. A hlavně - vedla na úplně opačnou stranu, než jsem šel do té doby já a lidi okolo mě.

Vydal jsem se zkoumat tu Cestu a lidi, co šli po ní. Bylo mi dost divné, jak málo lidí jde po té Cestě. To bylo pro mne kamenem úrazu. Do té doby jsem nepotkal ani jednoho člověka, který by šel po té Cestě a řekl mi o ní, a to jsem byl na cestách už přes dvacet let! Trvalo mi rok, než jsem tu Cestu prozkoumal natolik, že jsem měl odvahu na ní vykročit. Pomohla mi některá slova z Kniny, které jsem věřil:

"Prostorná brána a široká cesta vede do záhuby a kdekdo tudy kráčí. Těsná brána a úzká Cesta však vede k životu a málokdo ji nachází." (Jak neekumenické! Taky v tom cítíte to odsouzení, tu nelásku, netoleranci!? No, dost sarkasmu...) "Hlas volajícího na poušti: Připravte Pánovu Cestu! Napřimujte jeho stezky!" a asi nejvíc to slovo od proroka Izaijáše:

"Bude také tam silnice a cesta, kteráž cestou svatou slouti bude. Nepůjde po ní nečistý, ale bude samých těchto; tou cestou jdoucí i nejhloupější nezbloudí."

Tak jsem před lety vyšel s nadšením na tu Cestu i já. Byl to pro mě docela šok, protože jsem předtím chodil po různých cestách a dost cest lidí okolo sebe jsem zkoumal. Po pár měsících na té Cestě jsem se začal rozhlížet okolo sebe a s podivem jsem zjistil, že spostu lidí nebaví jít po té Cestě, ale mají radši pangejt a škarpu! Že prý pangejt je měkčí a líp se jim jde!

Ale na té Cestě jsem potkal mnohem víc lidí, kteří byli totálně unešení z té Cesty. Od rána do večera nemluvili o ničem jiném, než o té Cestě samotné, ani by je nenapadlo byť se jen přiblížit k pangejtu, nebo zkoumat, co je ve škarpě. To mi bylo dost milé, protože jít po té Cestě bylo docela těžké, občas byla na cestě brána a ty bágly, co jsem si vzal na začátku sebou, jí nešly prorvat. Strávil jsem docela dost času zkoumáním "jak dostat velký bágl skrz malou bránu" a bohužel jsem nepřišel na způsob, jak to udělat, tak jsem tam ty bágly nechal. Když jsem se ohlídnul, tak ti ve škarpě je pohotově rozkradli, tak jsem si o ně nemusel dělat starost. Časem mi došlo, že lidé na té Cestě okolo mě taky žádnou bagáž nemají.

Na té Cestě jsem taky potkal i docela dost lidí, kteří se váleli v teplých bažinách okolo té Cesty. Lili na sebe bahno, několikrát denně a vždycky když jim bahno vychladlo, chodili ke Královně bažiny pro nové, teploučké bahýnko. Vždycky mi říkali, že lít na sebe bahno od Královny není nutné k chození po cestě, ale že to pomáhá, když je člověk obahněný. Bez bahna z bažiny ale určitě nemám v životě dost milostí (množné číslo).

A že jdeme po špatné cestě, ta správná je mysticky schovaná pod vrstvou bahna, tam kde jdou oni. Nikdo jí zatím ještě nenašel, ale určitě tam je. A jediný, kdo tu cestu zná, je ten Obahněný, kterému všichni věří, i když ještě nikdo na pevnou cestu na dně bažiny nenarazil. A kdo s Obahněným nedrží basu, špatně skončí. Bylo mi to divné, jak to vědí, protože jsem je na té Cestě nikdy nepotkal, ale chápal jsem je, protože jsem se dřív brodil bažinou taky.

Po pár letech se mi dostala do ruky knížka Poutníkova cesta. Byl jsem úplně v šoku - ten člověk, co to napsal, šel po té úplně stejné Cestě, jako já, v úplně jiné zemi, v úplně jiném století! (To byl fakt šok, do té doby jsem si myslel, že jsem na té cestě šestý, a přede mnou je jen náš pastor, starší a vedoucí chvály ;-)

Teď, po mnoha letech se dívám do historie a s překvapením zjišťuju, že můj mladický objev "všechny cesty vedou na jedno místo" byla moudrost mnoha věků. Tolik cest, tolika lidí v historii, tak složitých, že je ani dnes nepochopíme, a už skončily. Sedím ve škole a poslouchám: třetí století, páté, sedmé, patnácté. Pár lidí na té přímé Cestě, okolo mraky jiných v bažinách a na různých velmi složitých a klikatých cestách. Zvláštní příběhy lidí, kteří se v různých časech vydali na tu Cestu.

*************

Nedávno jsem tu psal článek o Marianovi. Marian je člověk tak inteligentní, že ukončil svoji školní docházku už po šesti letech základní školy. Všechna jeho inteligence a moudrost stačila tak na to, aby se protloukal životem, jak jen to šlo. Na živobytí si vydělával krádežemi železa a mědi a socialistickým penězovodem.

Pak přišel čas, kdy se i Marian vydal na tu Cestu. Je to velmi zvláštní, ale jak na tu Cestu vykročil, věděl přesně, jak má jít. Nikdo mu nemusel moc radit. Jak vykročil, tak věděl, že na té cestě už se železo nekrade. Bylo to pro něj jednoduché, ale těžké rozhodnutí: "Buď půjdu po té Cestě a budu riskovat, že já ani moje rodina nebudeme mít co jíst, nebo půjdu škarpou, kde je spousta starého železa." Vybral si tu Cestu - a je zvláštní po pár letech od něj poslouchat tu roztodivnou Boží moudrost, které ho na té Cestě nemusel nikdo učit.

Štefan je dost zvláštní člověk. Než přišel na začátek té svaté Cesty, byl víc v léčebně v Havlíčkově Brodě, než na svobodě. Občas ho vídali pobíhat nahého u nás po městě, přespával, kde se dalo. Když jsem si s ním později povídal, nezjistil jsem jeho vzdělání. Nepomatuje si, že by někdy chodil do školy, první jeho vzpomínky sahaly do práce v železárnách v Košicích. Tam, kde bydlel, nebylo normální zamlada chodit do školy.

Když se vydal Štefan po té Cestě, byl z té Cesty úplně unešený. Nemluvil o ničem jiném, než o té Cestě, od rána, do večera, kamkoliv přišel. Desítky lidí, které potkal, zkoumali díky Štefanovi tu Cestu a rozhodovali se, jestli vyrazí také. Jednu dobu přespával u nás - starý bláznivý cikán bez domova, vzdělání, perspektivy, kterého už nikdo nebral vážně, a mladá, bílá, perspektivní, inteligentní a vzdělaná pracovní rezerva. Povídali jsme si dlouho do noci o té Cestě. Na té Cestě jsme si byli rovni - Boží moudrost z té cesty byla pro Štefana úplně stejná, jako pro mne. Žasnul jsem: To, co jsem se pracně léta na Cestě učil, umí Štefan na té Cestě také!

Občas se mě lidé při povídání o té cestě ptají: A co blázni, malé děti, co s nima? Jak můžou jít po té Cestě? Většinou se tak ptají ti, jejichž cesta je tak složitá, že jí nechápou ani oni sami, a na jejich cestě bloudí i ti, kdo je jejich cestě učí. Jsem vděčný, že můžu vědět: tou Cestou jdoucí i nejhloupější nezbloudí. Ani blázen, ani malé děti. Oba dva typy lidí jsem na té Cestě potkal.

Tak jsem to tu chtěl napsat, že i po těch letech vím, že uprostřed Cesty je to lepší, než na pangejtu nebo ve škarpě. Není to tak pohodlné jako v teple v bažiny, ale to ujištění v srdci je nad všechnu pohodlnost. Povzbudit vás na té cestě vlastním příběhem. A kdo nemáte rádi alegorie, napíšu vám přímější článek :-)