Možná mi opravdu něco uniklo. Stejně ale nevidím nejmenší důvod proč bych měl měnit nebo dokonce opouštět církev kvůli tomu že jeden kněz nedělá to co po něm pan papež a biskupové chtějí. V první řadě bych měl hledat chybu u sebe, jestli náhodou nemá pravdu, popřípadě jestli si ho nezasloužím takového jaký je. Pak bych si s ním měl šetrně promluvit, asi tak jako kdybych měl výhrady vůči svým rodičům. Upozornit nadřízené a pak teprve bych mohl uvažovat o odchodu. Do sousední vesnice nebo čtvrti.
Něco takového se mi opravdu jednou stalo a na pana faráře jsem žaloval na vyšších místech. Mluvit přímo s ním nemělo za daných okolností smysl. Řekl jsem že je to poctivý a obětavý člověk kterému není co vytknout ale nemá nás rád a je z nás úplně zoufalý. To co nám říká je sice hluboká pravda ale dělá to nešťastným způsobem a na nic jiného už nezbývá v kázání místo. Byl to Polák který byl z domova zvyklý na úplně jiný přístup. Pocházel z kraje chudých lidí kteří dokázali dát Bohu i církvi co měli. Za komunistů byli schopní postavit dřevěné kostely během dvou tří týdnů a když dorazila policie a armáda tak před kostelem stálo na 500 chlapů s kosami a vidlemi v rukách. Přiblížit se k nim nebylo možné a postřílet z dálky nebo poslat do koncentráku je za perestrojky už také nemohli. Tak tam ty kostely zůstaly. U nás opravil za svoje peníze několik far a kostelů, materiál a dobrovolníky dovážel z Poska. Skládaly se tam na nás chudé vdovy a rodiny s dětmi. Něco práce a peněz sice vyrazil i z nás ale dovedete si jistě představit kolik a z kolika. Leta si myslel že nás alespoň trochu polidští a přestaneme být vlažní a cyničtí a začneme se chovat jako lidi a ne jako banda duševně postižených pohanů (do toho počítám i sebe). Řekl jsem že mu upřímně přeju aby se vrátil domů ke svým slušným a zbožným Polákům. Pak jsme se s manželkou sebrali a začali jezdit i s dětmi do sousední farnosti, stejně jako někteří jiní. Jezdili jsme tam asi rok a pak mi to nějak přišlo líto. Cítil jsem že tam nepatříme a krom toho místní kněz měl svoje ministranty. Promluvil jsem si s dětmi o návratu a poprosil je ať stojí při něm a snaží se mu pomoct a rozveselit ho jak to jen půjde, slouží u oltáře jak nejlépe dovedou a dělají co jim řekne. Můžu říct že se nám to bohatě vyplatilo. Ti kteří tou dobou před svými dětmi remcali, pana faráře pomlouvali (=říkali hnusné věci které nebyly pravda) a dělali chytré mají dneska s jejich vírou veliké problémy. Za pár let jsme se rozešli a na jeho místo přišel jiný kněz z Polska který je natolik hodný a mírný že mu ani nejdeme na nervy.