Grano Salis - Solunští bratři.

Reakce na prý "ukradnutý sviatok".

Tak aby bylo jasno:
Nikdo netvrdí, že křesťanství se u nás nevyskytovalo už i před příchodem Cyrila a Metoděje. Bylo přineseno latinsky mluvícími německými misionáři, kteří však tak zároveň rozšiřovali i mocenskopolitickou sféru vlivu německých biskupů na naše území.
U našich slovanských předků zde však stále bylo silně zakořeněno pohanství, ještě silněji pak v Čechách a v Prusku. I tehdejší slovanští křesťané byli jen jakýmsi konglomerátem - směsicí křesťanství s pohanskými rysy (něco podobného můžeme dodnes pozorovat třeba na Haiti - směsici křesťanství a woodoo). Není prakticky možné opravdově srdcem přijmout víru, pokud je hlásána nesrozumitelným jazykem. Proto moravský kníže Rastislav poslal poselství byzantskému císaři do srdce východního křesťanství, s žádostí o věrozvěsty v jazyce domácím.

Roku 863 dorazili soluňští bratři na Moravu, už po předchozí intenzívní přípravě.
Oba dva byli pověřeni misijní službou v tehdy ještě nerozdělené katolické církvi.
Konstantin byl profesorem filosofie a měl nejlepší vzdělání, jaké bylo v té době možné - císařskou univerzitu v Konstantinopoli. Od r. 855 se dále vzdělával v klášteře (ještě nikoli jako mnich), odkud byl také povolán na tuto misii. Mezitím však také jako diplomat a misionář hodně procestoval a znal několik východních jazyků. (Znovu se pak vrátil do kláštera v Římě, když cítil přichod smrti a přijal tam jméno Cyril).
Konstantinův bratr byl původně pokřtěn jako Michal a pro svůj organizační talent byl jmenován vladařem v Makedonii, v území, obývaném slovany. On sám však raději r 840 vstoupil do kláštera a přijal řeholní jméno Metoděj.
Oba bratři na své misijní cestě k Chazarům na Krymu našli hrob mučedníka - papeže Klimenta a přenesli jeho ostatky přes Moravu až do Říma (tedy nikoli jen do Konstantinopole, jak by s jásotem uvítali popírači primátu římského biskupa!). Papež Kliment byl třetím nástupcem apoštola Petra na biskupském stolci v Římě v období let 88-97. Císař Nerva ho poslal do mramorových dolů, kde on však obrátil na křesťanství jak vězně, tak i jejich dozorce. Zpráva o tom natolik rozzuřila dalšího císaře Traiana, že ho rozkázal popravit.

Nejstarší slovanská abeceda měla původně 38 písmen a nazývala se hlaholice. Byla však písařsky velice náročná a později ji nahradila cyrilice. Činnost obou bratrů byla trnem v oku německým biskupům, protože podporovala svébytnost a suverenitu moravského státu.

Bratři přeložili do staroslověnštiny základní církevní texty.
Své přesvědčení o právu na mateřský bohoslužebný jazyk formulovali v Proglasu, veršované předmluvě k evangeliu: "Když konám svou modlitbu před Bohem, chci raději pět slov říci a svým rozumem vyložit, aby i všichni bratři rozuměli, než deset tisíc slov nesrozumitelných.

Pro velké nesnáze a intriky z německé strany bratři připutovali do Říma (nikoli do Konstantinopole - potvrzení i tehdy uznávaného Petrova primátu) a požádali o přijetí u papeže Hadriána II.

Papež schválil jejich činnost na Moravě, souhlasil i s provozováním bohoslužebného obřadu ve slovanském jazyce a roku 869 vysvětil Metoděje arcibiskupem.
Poté jej jmenoval papežským legátem pro slovanské země.

Santa Maria Maggiore (Chrám Panny Marie Sněžné)
je jednou ze čtyř hlavních římských bazilik.
Roku 868 zde papež Hadrián II. položením slovanských bohoslužebných knih na hlavní oltář za přítomnosti obou soluňských bratří schválil slovanskou liturgii. Tím se stal slovanský jazyk vedle latiny, řečtiny a hebrejštiny zcela vyjímečně dalším liturgickým jazykem ještě před němčinou, či ostatními jazyky.

Právě před touto ikonou Panny Marie tehdy zvěrozvěstové slovanů svěřili také náš národ pod její ochranu.
O vlastním obraze Panny Marie sněžné ze Santa Maria Maggiore se vypráví, že ho namaloval (přesněji napsal - ikona je psaná) evangelista Lukáš. Jeho legendární umění je patrně odvozeno z toho, že Pannu Marii znal osobně a ve svém evangeliu ji popsal nejvěrněji. Skutečnost je taková, že jde o nejstarší vyobrazení Panny Marie. Proto ještě barvy rouch neodpovídají později ustálenému liturgickému kánonu a postrádá některé byzantské prvky. Před několika lety byly se svolením papeže provedeny laboratorní testy. Ty potvrdily stáří ikony z prvního století po Kristu.

Než Metoděj stanul v čele nové moravské arcidiecéze, byl několikrát vězněn.
Nebyl však vězněm papežského Ŕíma, ale německých biskupů (Např. Hermanarika) z druhé strany Dunaje. Dva a půl roku byl vězněn v krutých podmínkách pod širým nebem. Když se papež (již Jan VIII.) dozvěděl r. 873 o nekanonickém utajeném soudu bavorských biskupů nad svým legátem, arcibiskupem Metodějem, jednal velmi energicky a s plnou suverenitou papežského úřadu. Na krále Ludvíka a jeho biskupy byla uvalena klatba. Všem zúčastněným a inscenátorům soudu – králi Ludvíkovi, vévodovi Karlomanovi, biskupům salcburskému, pasovskému a frísinskému byly adresovány rozhodné papežské dopisy s konkrétními příkazy a úkoly jež bylo nutno splnit, aby v Metodějově záležitosti bylo docíleno nápravy. Za Metodějova života nebyl nikdy žádný rozkol mezi ním a žádným z papežů, naopak, papež jeho záslužnou činnost podporoval.

	Hledej
	Je a svátek má Oto. Vytvoření registrace