Když pochybujeme o Pánu, je v tom mnohem víc troufalosti, než kdy může být v důvěře v Něho. Víra je něco, co Bohu po právu náleží, nikdy bychom se na ni neměli dívat jako na něco příliš smělého. Pokud věřím Ježíši, nemám žádné právo říkat: „Doufám, že jsem zachráněn,“ protože to předpokládá pochybnost o Božím prohlášení, že věřící je spasen. Nemám právo říkat: „Někdy si myslím, že jsem skutečně v bezpečí.“ Nepochybně v něm jsem, pokud věřím v Ježíše. To není věc osobního názoru, ale mohu to tvrdit s jistotou. Ničím na celém světě si člověk nemůže být tak jistý jako svým vlastním spasením, protože jiné věci k nám přichází skrze svědectví našich vlastních omylných smyslů nebo skrze svědectví lidí, kteří se mohou mýlit, zatímco fakt, že věřící je spasen, je zpečetěn svědectvím samotného Boha, který nemůže lhát. 

Když Písmo jasně říká: „Kdo uvěří a pokřtí se, bude spasen,“ pak bych já, který jsem uvěřil a byl jsem pokřtěn, neměl zpochybňovat Boží prohlášení, ale měl bych si být jistý, že když jsem uvěřil, pak jsem spasen tak jistě, jako že žiji. Taková jistota je dosažitelná a u věřícího by to měl být jeho obvyklý stav. Přesto se často stává, že starost o správné jednání, která byla na svém počátku doporučeníhodná, nakonec skončila v odsouzeníhodné nevíře.