Asi jsi mě nepochopil. Nikde jsem neříkal, že mysl je osoba.

Jinak to s tou myslí dost zašmodrcháváš.

Písmo (apoštol Pavel) zde hovoří o 2 věcech, které staví do protikladu (ty se je snažíš slít do jednoho - nevím proč).

O modlitbě myslí, a o modlitbě jazykem, kdy se duch modlí a mysl je bez užitku.

Tato mylná představa, ignorující fakt, že člověk je něco víc než zvíře a že byl stvořen k obrazu Božímu - má tedy i ducha s možností komunikace s Bohem, kterou ztratil pádem v ráji - má za následek domněnku, že člověk v tom lepším případě sám rozhodnutím své vůle, rozumu, či citu (složky duše) a tedy bez přispění Božího ducha  a v horším případě jen skrze nějaký církevní rituál i bez účasti vlastní mysli, může dospět do stavu akceptovatelného pro Boha, čímž se vlastně ignorují Kristovy zásluhy na vykoupení vztažené na jednotlivce a zásluhy se tak přičítají člověku - je to náboženství skutků jako všechna ostatní pohanská náboženství a nahrává tak univerzálnímu náboženství Nového Věku. 

Vidím oko, že duch, duše, tělo tě pěkně rozpaluje. Přesto si dovolím jednu poznámečku, NIKDE v Písmu nenajdeš pojetí duše, tak jak se snažíš to tady prezentovat. Psal jsem tady hodně krát, že duše, v tom pojetí jak se prezentuje dnes, je lidský výplod a nic více. Pro Boha je duše celý člověk, nebo jeho vnitřní bytí, nebo krev, nebo život atd. Duše byla stvořená, tzn. měla počátek tak má i konec. Lze totéž říci o duchu - dechu života?

7  I učinil Hospodin Bůh člověka z prachu země, a vdechl v chřípě jeho dchnutí života, i byl člověk v duši živou.

Opravdu nechápu, proč učení o nesmrtelné dušičce je tak vehementně obhajováno i když nemá oporu v Písmu. To je ta touha, aby po smrti něco někam putovalo, aby život pro nevěrce nebyl tak fádní záležitostí? Protože věřícímu člověku to nepřináší žádnou změnu, zda nějaká dušička někam putuje nebo ne, protože v závěru bude stejně tváří v tvář se Spasitelem (pokud vytrváme ve víře až do konce). Napadá mě ještě jeden důvod a to zástup všech těch "svatých v nebi", což jsou vlastně jenom dušičky čekající na soud (nevím proč, když už jsou v nebi) a přimlouvajíce se za katolické soudruhy ještě žijící. To chápu, to má smysl, ale jaký to má smysl pro protestanské kamarády bez svatých, tak to nechápu.

rastan

Oko nevím co jsi chtěl těma anděli dokázat, ale když už, padlého anděla čeká stejný osud jako bezbožníka - ohnivé jezero. Tzn. věčný život má skrze poslušnost a zachovanou věrnost Stvořiteli.

Já se nepřu o věčném životě, ale nevěřím na dušičky v nebíčku. Pokud Písmo o první smrti mluví jako o spánku a že tak jako spící člověk mrtvý nic neví, tak proč mu někdo tlačí hlínu o dušičce, která ví?

Kazatel 9:4  Ačkoli ten, kterýž tovaryší se všechněmi živými, má naději, an psu živému lépe jest nežli lvu mrtvému.
5  Nebo živí vědí, že umříti mají, mrtví pak nevědí nic, aniž více mají odplaty, proto že v zapomenutí přišla památka jejich.
6  Anobrž i milování jejich, i nenávist jejich, i závist jejich zahynula, a již více nemají dílu na věky v žádné věci, kteráž se děje pod sluncem.
Žalmy 6:5  Navratiž se, Hospodine, a vytrhni duši mou; spomoz mi pro milosrdenství své.
6  Nebo mrtví nezpomínají na tebe, a v hrobě kdo tě bude oslavovati?
Kazatel 3:19  Případnost synů lidských a případnost hovad jest případnost jednostejná. Jakož umírá ono, tak umírá i on, a dýchání jednostejné všickni mají, aniž co napřed má člověk před hovadem; nebo všecko jest marnost.
20  Obé to jde k místu jednomu; obé jest z prachu, obé také zase navracuje se do prachu.
21  Kdo to zná, že duch synů lidských vstupuje zhůru, a duch hovadí že sstupuje pod zemi?

 Pokud jsou "svatí" bratřími Krista v nebi, tak tam musejí být s novým tělem a hroby jsou prázdné. Tak jako byl Mojžíš vzat po smrti a hrob byl prázdný, tak Eliáš, Enoch putovali k Pánu i s tělem (proměněni za života). Pokud už je rozhodnuto po smrti, proč je řeč o soudní stolicí, před kterou se musejí postavit všichni? Proč zachránění v Kristu vstávají z hrobu, nebo proměna za života? Proč nějaká proměna těla (při příchodu Pána), když už mají obecenství s Nim teď? K čemu ještě nějaké astrální tělo? Proč, když Ježíš Kristus vstal z mrtvých (údajně byl u Otce) říká ženě

Jan 20:17  Dí jí Ježíš: Nedotýkejž se mne; neb jsem ještě nevstoupil k Otci svému. Ale jdiž k bratřím mým, a pověz jim: Vstupuji k Otci svému, a k Otci vašemu, k Bohu svému, a k Bohu vašemu.
Proč, když od Otce vlastně měl přijít?

Víš co nechápu, proč katolíci tolik uznávají filozofa C. Tresmontanta, který učení o dušičce fakticky zavrhl a dobře dokazoval, že judaismus o duši (v katolickém pojetí) neměl ani tušení.

rastan

Život je ve spojení s Bohem a smrt v oddělení od Boha. Duch není jako kobyla, která někde chcípne.

Tento komentář svědčí o neznalosti pravdy a skutečnosti, kterou ohledně stvoření a složek člověka zjevuje Písmo Svaté velice jasně.

Gn 2:7 Bůh vytvořil člověka z prachu ze země, a do jeho chřípí vdechl dech života; a člověk se stal živou duší.

Takže tu máme tělo z prachu země, Boží dechnutí života, což je lidský duch do chřípí těla, a člověk se stal živou duší. Neboli ve spojení těla z prachu a Božského dechnutí života vznikl člověk jako živá duše. Tělo je tu pro existenci a žití v hmotném světě, duch je tu pro spojení s Bohem a duše je mezi tělem a duchem a může se přiklonit buď k tělu nebo k duchu. Přikloní-li se duše k tělu, znamená to smrt, protože člověk padl a jeho duch zemřel. Je-li duch člověka obnoven Duchem Svatým Božím a upne-li se duše (hlavně mysl) na Ducha v duchu člověka, znamená to život a pokoj. Tímto životem a pokojem je pro věřícího člověka Kristus.

Proto apoštol Pavel v listu Římanům v 8. kapitole a ve 4, kapitole listu Efezským napsal to, co jsem zmínil v předchozím komentáři. Kromě toho napsal apoštol Pavel naprosto jasně a beze vší pochyby v 1. listu Tesalonickým v 5, kapitole, 23. verši toto: A sám Bůh pokoje kéž vás celé posvětí a celého vašeho ducha i duši i tělo kéž zachová bez poskvrny až k příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Kdyby duše byla duch, nedávalo by toto slovo žádný smysl a bylo by zavádějící či vyvolávající zmatek. Kdyby duše byla duch, znamenalo by to také, že člověk je bůh a ne člověk, který se stal živou duší, protože Bůh je Duch a to, co se narodilo z Ducha je duch. Bůh ale nestvořil člověka tak, že se narodil z Boha Ducha jako duch, jak je psáno výše.

Kvůli pádu člověka a tomu, že se v Adamovi všichni lidé rodili v hřchu a stali se smrtelnými, přišel Pán Ježíš Kristus, aby zemřel za Adamův hřích a z něho vyplývající hříchy lidí a vstal z mrtvých pro jejich ospravedlnění z víry v zástupnou Ježíšovu smrt. Ve vzkříšení se stal Pán Ježíš jako poslední Adam Duchem oživujícím, kterž žije jako život věřících v jejich duchu. Teprve z ducha obnoveného Duchem Svatým se Pán může a chce šířit z ducha do duše, aby ji proměnil a učinil tak člověka "použitelným" pro Boha k původnímu Božímu záměru, který při stvoření člověka Bůh měl.

Skrze kříž Pán Ježíš Kristus odsoudil a ukončil všechno, co náleželo ke starému stvoření včetně všech negativních věcí, které přišly na svět kvůli pádu Adama, aby dal ve vkříšení vznik stvoření novému, které díky plné Boží spáse - ducha, duše i těla - Boží plán naplní.

Tož tak.

Kdepak asi nechal Ježíš toho tebou proklamovaného lidského ducha, jestli není nesmrtelnou duší?

Pán Ježíš Kristus nebyl a není obyčejný člověk. On je Syn člověka a zároveň Syn Boží, tzn. že je Bohočlověk. V Jeho osobě je smišeno Božství s lidstvím. V Jeho nitru je tedy jak lidský duch, tak Duch Boží - On sám se stal ve vzkříšení Duchem oživujícím, který se stejně jako v Něm Duch Boží s Jeho lidským duchem misí s duchem věřících v Krista, čímž Bůh Otec plodí mnoho Božích synů, kteří se tak stávají Boholidmi stejně jako Pán Ježíš Kristus, který je Prvorozeným bratrem mezi mnoha bratry. Kristus vstal z mrtvých, jako prvotina věřících, kteří zemřeli. V Kristu budou všichni obživeni - každý ve svém pořadí: prvotina Kristus, potom při Jeho příchodu ti, kdo jsou Kristovi (1K 15:20, 23).

Takže Ježíš, který se stal Pánem, takže nyní je to Pán Ježíš nikde svého lidského ducha nenechal, ale stále jej má v sobě, tzn. že je stále Synem člověka i Synem Božím zároveň. On byl nejprve jen Synem Božím a pak se stal člověkem - Synem člověka. Věřící v Krista byli nejprve jen lidmi a pak se stali syny Božími - Boholidmi, v jejichž nitru je smíseno lidství s Božstvím stejně jako v jejich Prvorozeném bratru.

Tož tak.