Grano Salis - Zakladatel YGA (Young Gay America) se stal heterosexuálem

poslal Nepřihlášený

Michael Glatze jeden z vedoucích lidí hnutí za „práva homosexuálů prohlásil, že je to lež, když se tvrdí, že homosexualita je „vrozená“, že je to „přírodní varianta“, nebo dokonce Boží varianta stvořitelská.

Napsal: Už když mi bylo 14, myslel jsem si, že jsem homosexuál. Ve 20 jsem se veřejně k této své sexuální variantě přihlásil před všemi svými známými. Chtěl jsem to „vyznávat“ a veřejně ukazovat navzdory těm jiným. Ve 22 jsem se stal nakladatelem prvního časopisu pro mladé homosexuály. Tak se zrodilo hnutí Young Gay America. YG A se stalo úspěchem. Publikum homosexuálů přijalo můj časopis s nadšením.

Časopis obdržel vyznamenání, uznání, vzbudil ve společnosti pozornost, mj. National Role Model Award fóra Equality, nejvýznamnější Homoorganizace.

Trvalo mi to 16 roků, než jsem poznal, že homosexualita není nic „virtuózního“. Naopak. Homosexualita je zničující a v hlavách mladých lidí působí zmatek, a to právě v období, kdy v přechodu od dítěte k dospělosti se formuje jejich sexuální identita.

Až do třicítky jsem si to neuvědomoval. 2005 jsem byl požádán promluvit na renomované JFK jr. fóru státní Harvardské školy Kennedyho. Když jsem se pak díval na videozáznam svého vystoupení, přepadly mne první pochybnosti. Protože jsem ve svém bunkru homosexuality neměl nikoho, s kým bych mohl hovořit o svých otázkách a pochybnostech, obrátil jsem se na Pána Boha.

Když jsem vážně přemýšlel a modlil se, ujasnilo se mi, že homosexualita není přirozená ani osvobozující, ale že je spíš brzdou, která nám brání nalézt svoji skutečnou identitu. Tuto pravdu jsem však jako pravdu nechtěl uznat.

Zpočátku jsem se pokoušel ji za každou cenu ignorovat. Na druhé straně jsem se však nemohl zbavit naléhavé touhy pravdu hledat. Cítil jsem, že je ve mně něco, co není v pořádku. Ježíš Kristus na mnoha místech nás vyzývá, abychom nevěřili nikomu jinému, jenom Jemu. A pak jsem to udělal. A najednou mi bylo jasné, že to základní v srdci a duchu každého člověka je Boží království.

Homosexualita u mne začala ve 13 a skončila, když jsem se začal izolovat od homopropagandy a soustředil se intenzívně na niternou pravdu. Skončila, když jsem ve třicítce poznal tu velikost a hlubokost svého Pánem Bohem mi darovaného Já.

Mnozí lidé ovládaní homosexualitou nebo jinou neřestí vnímají Pána Boha jako nepřítele, který jim ukazuje kým a čím by měli opravdu být.

Uzdravení ze všech zranění způsobených homosexualitou, není lehké. Podpora k tomu je slabá, sotva vnímatelná. Ideologové homosexuality zanechali po sobě spálenou zemi. Ten, kdo by jim chtěl pomoci, se vnímá jako nepřítel, kterého je třeba zničit. Ta malá pomoc, která je snad k dispozici, se hanobí jako ponižující, směšná a umlčuje se obratnou rétorikou, či nově dokonce zákony, které ji označují jako ilegální.

„Vystoupení“, jak jsem je dokázal odklonem od ovlivňování homosexuálním prostředím, bylo pro mne největším, nejpodivuhodnějším a nejkrásnějším osvobozením v mém životě. Pán Bůh mi vyšel vstříc. Udělá to pro každého, kdo Mu to dovolí.

Homosexualita mne připravila o 15 roků života a vnutila mi život kompromisů, sebeklamu a lží. A já jsem ji ještě svými medií a svou vedoucí rolí skrze mnohá jiná media podporoval a šířil. Tak jsem sváděl mnohé mladé lidi.

V evropských státech se dnes homosexualita pokládá za normální, takže už předškolní děti se nutí k poslouchání pohádek o homosexuálech. Na základních školách je to povinná četba. Polsko, které až moc dobře zná ničivé působení ideologie na národ, se statečně pokouší odolat a odmítá pokus Evropské unie děti homosexuálně indoktrinovat.

A já dobře vím, že každý může být od těchto pout osvobozený. Jak hluboce jste o své pravdě přesvědčený, nehraje žádnou roli, ani to, jak tragický a smutný je váš příběh, či jak bystře a důsledně svoji homosexualitu hájíte.

Zprávy z celého světa
link.obrist-impulse.net

Zveřejněno 3. srpna 2013

Přesvědčená levičářka a lesbička, profesorka totálně pohrdající křesťany se nakonec sama stala křesťankou

Jméno Ježíš mi jaksi vždycky uvázlo v krku, vlastně mi vůbec hrdlo sevřelo. Bylo jedno, jak tvrdošíjně jsem se snažila mu rozumět. Ti, kdo se k tomuto jménu hlásili, budili ve mně vztek a zároveň soucit.

Jméno Ježíš mi jaksi vždycky uvázlo v krkuJméno Ježíš mi jaksi vždycky uvázlo v krku, vlastně mi vůbec hrdlo sevřelo. , jak tvrdošíjně jsem se snažila . Ti, kdo se k tomuto jménu hlásili, budili ve mně vztek a zároveň soucit.

Jako univerzitní profesorku mně také rozčilovali studenti, kteří cítili nutnost se mnou o Ježíši hovořit. Blbost. Nesmysl. Nebezpečné. To bylo moje smýšlení o křesťanech a jejich Bohu Ježíši.

Jeden z těchto apoštolů morálky a jeho duchaplné poznámky v roce 1992 na stranickém setkání republikánů mne vytočil na „stoosmdesát“. „Feminismus“, posmíval se, „povzbuzuje ženy, aby opouštěly své muže, vraždily své nenarozené děti, praktikovaly čarodějnictví, ničily kapitalismus a stávaly se lesbičkami.“

Svůj život jsem vnímala jako šťastný a naplněný. Se svou partnerkou jsme měly mnohé důležité společné zájmy: Aids – aktivitu, zdraví dětí a jejich alfabetisace, spolek na ochranu zvířat, naši unitářskou církev, abych zmínila alespoň některé.

Začala jsem studovat tu „politiku nenávisti“ náboženské pravice proti homosexuálům a nám lesbičkám. Abych to mohla dělat zodpovědně, musela jsem si přečíst tu jednu knihu, o které jsem si myslela, že tak mnoho lidí pomýlila: Bibli.

Dostávala jsem mnoho dopisů a reakcí od čtenářů mých článků, v nichž jsem útočila na křesťanskou víru. Bylo jich tak mnoho, že jsem si je rozdělila do dvou pořadačů na obě strany svého psacího stolu: jeden pro ty nenávistné dopisy, druhý pro ohlasy těch, kdo mi fandili. Avšak jeden dopis se prostě do žádného pořadače nehodil. Byl od faráře reformované církve, sbor „Syracusy“. Byl to dopis dobrotivý, zároveň však vyzývavý.

Svým způsobem mne Ken Smith povzbuzoval ke kladení si otázek: Jak vlastně jste dospěla ke svým názorům? Jak můžete vědět, že Vaše stanovisko je správné? Věříte v Pána Boha?

Můj článek nekomentoval, ale prosil mne, abych ty teorie, které zastávám, prozkoumala a doložila. Nevěděla jsem, jak na to mám reagovat, tak jsem dopis zmačkala a hodila do koše na odpadky. Pozdě večer jsem ho však vyhrabala a položila na psací stůl, kde na mne celý týden zíral. Konfrontoval mne s tou propastí, která zeje mezi oběma světonázory a požadoval ode mne odpověď. Kenův dopis – aniž by to věděl – narušil integritu mých rešerší. Ken se neposmíval, nasadil se.

Když mi pak jednou poslal pozvání na společnou večeři, přijala jsem to. Ken a jeho manželka Floy se stali mými přáteli. Když jsme spolu jedli, Ken se modlil tak, jak jsem to před tím nikdy neslyšela. Jeho modlitby byly niterné a plné důvěry. Přímo zranitelné. V mé přítomnosti litoval svých hříchů. Pánu Bohu za všecko děkoval. Kenův Bůh byl svatý a neotřesitelný, plný milosti.

A protože mne Ken ani Floy nezvali do kostela, věděla jsem, že můžeme zůstat přáteli. Začala jsem číst Bibli.

Při jedné večeři mne moje partnerka se změněným pohlavím zahnala do úzkých. Položila svoji velkou ruku na moji: „To čtení Bible tě mění, Rosario“, varovala mne. Celá jsem se chvěla a šeptala: „J., co když to všecko je pravda? Co když ten Ježíš je opravdu zmrtvýchvstalý Pán? Co když my všichni jsme uvázli v nějaké pasti?“ J. zhluboka vzdychla. „Rosario“, řekla, „byla jsem 15 roků presbyteriánskou duchovní. Modlila jsem se, aby mne Bůh uzdravil, ale neudělal to. Jestli chceš, budu se za tebe modlit.“ Pokračovala jsem ve čtení Bible. Po celou dobu jsem bojovala proti názoru, že by Bible mohla být inspirovaná Bohem a mohla mít pravdu.

Bible však byla ve mně čím dál větší. Jednoho nedělního rána jsem vyskočila z lůžka své lesbické milenky a za hodinu jsem seděla v kostelní lavici. Jedné neděle kázal pastor Ken na verš Jan 7,17: „Kdo chce činit jeho (Boží) vůli, pozná, zda je mé učení z Boha, nebo mluvím-li sám za sebe.“ Tento verš sliboval poznání podle poslušnosti. Zápasila jsem s otázkou: Chci opravdu chápat homosexualitu z Božího hlediska nebo jenom s Ním bojovat? Ten večer jsem se modlila, aby mi Pán Bůh dal ochotu poslouchat, před tím, než porozumím. Modlila jsem se dlouho, až do svítání.

Kdo jsem? Kým mám být v Božích očích? Ve všem tom rozporuplném těch hrubě rozdílných světonázorů mi Ken a Floy stáli věrně po boku Vězela jsem strašně hluboko ve šlamastyce. Nechtěla jsem ztratit všecko, co mi bylo milé a drahé. Ale bylo to, jakoby Boží hlas zpíval na troskách toho mého rozvráceného světa milostnou píseň plnou radosti a naděje. Přijala jsem nejdříve váhavě, pak vášnivě potěšování Ducha svatého. Teď vychutnávám ten vnitřní pokoj a obecenství se svým manželem.

Rosaria Champagne Butterfield je autorka knihy „The Secret Thoughts of an Unlikely Convert“ (Tajemství vzpomínky na nepravděpodobné obrácení). Žije se svojí rodinou v Durhamu, Severní Karolina, kde je její manžel pastorem „První reformované presbyteriánské církve“.

Zprávy z celého světa
link.obrist-impulse.net

Zveřejněno 7. srpna 2013

Z němčiny přeložila L. Hallerová

	Hledej
	Je a svátek má Oto. Vytvoření registrace