Ano, lituji tebe a tvého stavu, ve kterém jsi se dostal až do jakési duchovní křeče, že nejsi už schopen vyplodit vlastní samostatnou myšlenku a jen mě tu opakovaně bombarduješ stále stejnými frázemi.

Na tvé otázky ohledně Milky jsem ti už několikrát podal vysvětlení. Ovšem jako by se nestalo.

..." O jakém povolávání to zase píšeš ..."...

O životním povolání křesťana.

O naplnění pozemského života a osobní role v Božím plánu  křesťanským způsobem v poznávání Boží vůle a v naplňování Boží vůle.

Kristus o sobě říká, že přišel právě proto, aby povolal hříšníky k takovému (křesťanskému) způsobu prožívání života s Bohem.

Marii takto povolávat nemusel - ona už tímto životem s Bohem přece žila. 

Zkus někdy taky použít i obyčejný selský rozum!

1.)  Kristus , jako Spasitel světa, přišel kvůli úplně všem lidem - přišel i kvůli Marii.

2.)  Ale přišel i volat hříšníky k pokání - a to je další, zcela odlišný rozměr Spasitelova působení. Marii k pokání volat nemusel, protože mimořádným naplněním Boží milosti se zachovala bez hříchu.

My všichni ostatní lidé však se svojí hříšností buď bojujeme, nebo na ni rezignujeme (a to je špatně).

Rezignovat se zde dá ovšem  i tím způsobem, že sama sebe přesvědčuješ, že nejsi hříšník - každý hříšník totiž potřebuje nutně pokání ze svých hříchů, jinak se jich nikdy nezbaví.

A pokud už "nejsi hříšník", potlačuješ ve svém podvědomí a svědomí potřebu pokání ze svých hříchů - a to je začátkem konce.

Co to máš prosím tě ten odkaz, co tu vkládáš? To tě někdo naviguje?

Některým náboženstvím se u svých obětí podařilo zaměnit pokání za lítost. Lítost která hříšníka neproměňuje, lítost která po emocionálním výlevu vlastních špatností dává krátkodobou úlevu. Ovšem bez efektu nápravy, a zakrátko se "pes vrací ke svým vývratkům". Pokání je bez emocí, je to ryze duchovní vjem. Člověk stojí před Soudcem a vidí sám sebe ve světle pravdy, pravdy kterou odmítal. A do toho je mu nabídnutý způsob nápravy. Kdo zažil, ten ví..

K té omluvě. Popisuješ tzv. formální omluvu. To jsem se zde před nedávnem snažil vysvětlit Votovi, že omluva se musí podávat tak, aby ji ten druhý přijal. Jedině totiž taková omluva proměňuje k lepšímu, vede k odpuštění, někdy i přátelství. Formální omluva je pouze k pokryteckému ukonejšení svědomí či sebelítosti.

Mno.. K tomu požadavku omluvy. Méně zatvrzelý by se formálně omluvil, zaplácl tím své černé svědomí, a tato jeho reakce by ukázala na jeho stav. Hodně zatvrzelý bude tvrdit, že se nemá za co omlouvat, což ukazuje na to, že své zlo vůbec nevidí, a tak případný požadavek omluvy burcuje jeho svědomí, což se projevuje na jeho bouřlivých reakcích, ve kterých se obnažuje smýšlení skryté. Dokud je něco skryté, nejde s tím nic dělat. Je to zasednuté v nitru, zakamuflované do pokryteckých řečí, ale když se to obnaží, je i sám majitel překvapený co z něho vylejzá, s čím by se na veřejnosti neprezentoval. Následně otázky typu: pověděl bys to u vás kostele, bavíš se tak s lidmi? Jsou otázky kterým se takový delikvent vyhýbá. Jednou s pomocí takovým lidem je vyburcovat jejich svědomí aby vyšlo na světlo to skryté, co jim v pokání brání. Zbytek je na Bohu. 

Toníku, já ale zásadně nepíši o nikom pomluvy.

Pokud zde přijdu k nějakému závěru o komkoli, vždycky také dokládám proč a jakým myšlenkovým pochodem jsem k takovému závěru došel. Můžeš si to v mých komentářích zpětně snadno ověřit.