poslal cizinec
Maruška je zvláštní člověk s osobitým příběhem,
tak jako každý jiný člověk. Do církve přišla v době, kdy byla úplně na dně a
nevěděla co se životem. Občas si povídáme a já obdivuju tu prazvláštní Boží
moudrost, která je nad životem každého člověka. A taky prazvláštní a
neuvěřitelnou laxnost a bezohlednost, která je mezi mnoha zachráněnými lidmi. A
taky se divím míře svobody, kterou nám Bůh dal. A někdy tu svobodu taky nechápu.
S Maruškou si nejvíc povídáme v autě. Naše církev
je poněkud rozlehlá, tak než na některou domácí církev dojedeme, trvá to delší
dobu a když jedeme zpátky, jsme často pěkně zaujatí tím, co se dělo. Jednou
přišel čas i na její život. Už jen útržky budí hrůzu, kousky ze života se
dovídám na přeskáčku.
*****
Když jí bylo dvaadvacet, oběsil se její muž po
roce manželství uprostřed alkoholu na trámě jejich domu a nechal ji na světě
samotnou s ani ne ročním dítětem. Teda nechal samotnou - z toho co vypráví z
krátkého manželství, byla samotná už předtím, Hádky, fyzická i psychycká
likvidace byla na na denním pořádku a ta sebevražda byla zřejmě jen završením
toho týrání.
Další manželství vypadala podobně. V pětatřiceti,
po dalším prodělaném manželství, jí soud sebral podvodem malé dítě. To byla
rána, ze které se už nikdy nevzpomatovala. Její psychika se postupně zhroutila
do malého bodu, kolem kterého se točil život a všechny myšlenky, ve dne, v noci.
Díky tomu dlouhá léta nespala, což rozvrátilo dokonale i její tělo.
Maruška i její první manžel byli komunisti, jak
se říká zarytí komunisti nebo taky komunisti až na půdu. I jejich rodiny byly
takové, paní Závist v nich vládla už několik generací. Závist, neodpuštění a
nenávist v průběhu let zlikvidovaly spolehlivě její srdce a zatemnily jej mysl.
Nebylo divu, měla druhým co závědět, měla co neodpustit a proč nenávidět.
Přesto, když přišla o dítě, byl to pro ní takový
šok, že vyrazila do kostela, aby se šla modlit. Šla tam s představou "pomodlím
se a pánbu mi pomůže". Do kostela chodila docela dlouho, ale odradilo jí
nakonec, že to nemělo žádné výsledky.
Psychická nemoc z prodělaného života byla tak
vážná, že když přišla do církve, byla už přes dvacet let závislá na kombinaci
prášků, která by byla snad pro každého jiného vražedná. Nešla spát aniž by si
"nešlehla" a nevstala bez toho, že by jí podpořila nějaká pilulka. Ve světě
chodila jak ve snách.
Díky nemoci přišla i o svojí práci, jedinou věc,
která ji ještě nějakou dobu držela. Psychiatr napsal posudek, uliční výbor také
a jí zbývaly už jen čtyři stěny domova.
*****
Když jsme takhle jednou jeli autobuskem z církve,
došla řeč i na to, proč měla takový život. "Já to nechápu", začala. "Třeba ten
můj psychiatr, to je tak hluboce věřící člověk! Věděl o mně všechno!
Proč mi nikdy neřekl, že existuje takováhle moc k odpuštění? Proč mi
jen dával přášky?" Maruška totiž krátce předtím dala život Ježíši a dostala tu
zvláštní, neuvěřitelnou moc odpustit, (moc, která kdysi šokovala i mne). Už
několikátý týden žila v neskutečném světě, kdy se budila bez vězení minulosti a
šla spát s pokojem. Ale tohle nemohla pochopit.
Taky včera jsme jeli domů z církve a povídali
jsme si. O pokoji v srdci, o uzdravení z nemocí, o strachu ze smrti, a o tom jak
prchnul ... A v tom Maruška pronesla krátký povzdech: "Škoda, že jsem Ježíše
nepoznala dřív. Jak by ten život asi vypadal?" Maruška je totiž už v důchodovém
věku.
"A jak jsi vlastně uvěřila, Maruško? Kdy jsi se
setkala se svědectvím o Bohu?"
A Maruška vypráví, jak chodila do kostela.
Vlastně nikdy nebyla "nevěřící", vždycky "věděla" že Bůh je. A vzpomíná: "Jednou
se mi stalo, že na nás někdo zazvonil a povídal si se mnou o Bohu. Říkal mi, že
mě Bůh má rád a já jsem mu nevěřila. To bylo ještě v našem starém bytě" A
pokračuje pár slovy. "... Proč já jsem mu tenrát nevěřila?"
"A kde jste to vlastně tenkrát bydleli?" Hlavou
mi bleskla myšlenka.
*****
Je to asi deset let, co jsme se účastnili jednoho
projektu, jmenovalo se to tuším "Nový život 2000". To byla taková naprosto
neduchovní věc, kdy si pár lidí řeklo, že když teda dostali Boží moc ke spasení,
že udělají co bude v jejich silách, aby tuhle moc předali taky jiným lidem. A
tak ve víře že Bůh chce spasit všechny lidi vymysleli projekt.
Bylo to v těžké době, kdy se celá naše země
odvrátila od evangelia k mamonu, půda pro setí Božího semene byla tvrdá a
nehostinná, dveře pro evangelium zavřené a jediné co zbývalo, bylo čekat na
probuzení. Jenže to, že je tak těžká doba jsme naštěstí
nevěděli :-)
Principem projektu bylo rozdat lidem Janovo
evangelium v knize nebo na kazetě nebo film Ježíš a povídat si s nimi o
té
Cestě. Chodili jsme sami nebo ve dvou od domu k domu, dali na každé dveře
znamení s popisem a kdo měl zájem, k tomu jsme za týden přišli s knihou nebo
kazetou.
Zvonil jsem u jednoho činžáku, zvonek po zvonku,
pěkně odspoda nahoru, abych se dostal dovnitř. První patro, nic, stejně tak
druhé. Až ve třetím se někdo vyklonil z okna, nějaká paní. Poprosil jsem jí, že
nesu letáky, jestli by mě pustila dovnitř. Nechtělo se jí ven, ale když mě tam v
tom dešti viděla, sešla po schodech a otevřela mi. Šel jsem patro po patru a
dával na kliku letáček, ta paní šla se mnou. Mezi druhým a třetím patrem jsme se
zastavili a já jí vysvětloval, co to dělám.
Na moje slova si nepomatuju, jen na její, kterými
reagovala na slova o Bohu a jeho lásce:
"Mě už nikdo nemůže pomoci, pro mne neexistuje
žádná naděje. Mladý pane, vy jste ještě mladý, tomuhle nemůžete rozumět. Tak
jako mě nikomu neublížili, to se nedá napravit..."
Pomatuju si na tu beznaděj. Taky na to, že je
komunistka a v Boha nevěří. Z těch několika desítek otevřených rozhovorů té doby s lidmi, kteří "sáli" evagelium jak vyprahlá rozpraskaná půda bez deště, si pomatuju
jen dva. A tenhle podivný, s paní v županu, která se bála vylézt z
bytu, uprostřed schodů mezi patry byl jeden z nich.
"Tenkrát jsme bydleli jak se jede k nádraží, v
činžáku na křižovatce. Jde se tam zezadu, co byli elektrikáři. To byla hrozná
doba. Byla jsem pořád doma a bála jsem se lidí. Skoro vůbec jsem nevycházela
ven, byla jsem jen zavřená doma, mezi čtyřmi zdmi pokoje. Když jsem chtěla vyjít
ven, poslouchala jsem třeba hodinu za dveřmi jestli někdo nejde." pokračuje
Maruška a ještě to dál rozvádí, jak to vypadalo.
"Jo, to jste bydleli ve druhým vchodě, ve třetím
patře." říkám jí a vzpomínám, že už mi někdy její manžel říkal, kde bydleli, ale
mě se věci nespojily a tak moc mě to tenkrát nezajímalo, kde
bydleli.
"Jo, tam, znáš to tam, že ano?" Maruška na to a
já přitakávám. "Pomatuji si na toho kluka, byl takový vysoký a hodně slušný,
myslím, že to byl Petr, poznala jsem ho pak v církvi." dodává.
"A nepovídala sis s ním v županu na mezipatře?"
říkám na to.
"Tak on ti to Petr povídal?" diví se Maruška.
Po chvilce rozhovoru jí to ale taky dochází.
Povídáme si pak dál, já teda ne, protože jsem potichu a snažím se prokouknout na
cestu skrz slzy, abychom neskončili ve škarpě, protože
Cestu mám nadevšechno
rád.
*****
Nevím, který blázen nebo zloduch vymyslel tezi, že lidi potřebují umřít
na to, aby se dostali do pekla a že potřebují smrt těla na to, aby se dostali
před Boží trůn milosti. Už jsem potkal docela dost lidí, kteří v pekle byli
dlouhá léta a nepotřebovali k tomu umřít a Maruška je jedním z nich.
Peklo může být hned třeba za rohem, za sousedním plotem nebo za zdí
činžáku, za kterou se ozývají nesrozumitelné zvuky. Docela rozumím Kojotovi,
když jsme se v diskuzi bavili, že když se člověk v depresi pověsí a jde rovnou do
pekla, tak si může jenom polepšit.
V bibli je spousta veršů, které mám moc rád. Jedním z nich je část,
kterou si církev nechala zbytečně ukrást:
"A já ti říkám, že ty jsi Petr a na té skále postavím svou
církev a brány pekla ji nepřemohou. Dám ti klíče nebeského království, a cokoli
svážeš na zemi, bude už svázáno v nebi, a cokoli rozvážeš na zemi, bude už
rozvázáno v nebi."
Když církev zaútočí na brány pekel a dobude je,
peklo vydá lidi, které drží. To se stalo na začátku devadesátých let, když jsme
dostali spasení my, to se dělo a děje na mnoha místech světa dodnes. Bolí to a je to
boj, ale je to boj vítězný a hodně užitečný.
