poslal Cizinec
Petr se narodil v radostných budovatelských
letech, nějakou dobu po válce a děs světa dlouho nevnímal, protože jeho oba
rodiče byli také radostní budovatelé. Z radostného mládí ho ale vyvedl už pátý
rok jeho života, kdy zůstal sám s mámou - táta kamsi zmizel a už o něm neslyšel,
jen občas nějaké peníze poslal.
S mámou to ale bylo docela dobré. Snad ze
špatného svědomí, snad z neznalosti, mohl dělat cokoliv a máma mu snesla první
poslední. Vztah, který mámě scházel k manželovi, navázala celým srdcem ke svému
synovi. A tak syn brzo pochopil, že život není na nic jiného, než aby se užíval
a tak začal z gruntu ještě na základce.
********
Peněz nebylo tolik, ale když přišel do práce,
pochopil, jak socializmus funguje a zařídil se podle toho. V práci si píchnul,
šel jinam na fušku a odpoledne si píchnul znovu. Ke dvěma platům za jednu šichtu
přibylo dost peněz z občasných čórek v podniku a tak si mohl užívat co šlo.
Navíc mu ještě trochu peněz přidala máma, když se mu nedostávalo.
U maminky mu bylo dobře, ale po dvacítce mu
začala lézt trochu na nervy, tak se hned v šestadvaceti oženil. Jak už to tak
bývá, hledal a vybral si vlastně takovou maminku. Starala se o něj statečně, ale
šestadvacet let to nevydržela, jen osm.
Po nevydařeném manželství zůstaly tři děti, na
které musel občas platit, hodně dluhů po soudech, ztracené iluze ze života,
hodně bolesti a prázdnoty, kterou zaplnil dalšími dvěma po sobě rychle jdoucími
vztahy, uzavřenými už na radnici. Na užívání se toho mnoho nezměnilo, jen sil už
tolik nebylo.
Ani po třetím ukončeném manželství nemohl zůstat
sám a tak rychle hledal někoho, kdo by se o něj postaral. Pivo a kámoši v
hospodě to totiž neuměli, jinak by mu stačili. Brácha mu dohodil kámošku, která
u něj bydlela. Zoufalou ztroskotanou ženu, která přišla o dítě a tak neměla už
co ztratit. Ale šikovnou a starostlivou, její starost se promítla do Petra a
Petr tak prožíval první alespoň trochu spokojené období života.
Radost jim kazilo snad jen to, že nemohli mít
děti, které by trochu dodaly trochu potěšení do jejich už postaršího života -
vždyť ještě pořád nebyli tak staří. Jenže při jednom vyšetření u lékaře se
náhodou zjistilo, že Petr je od narození neplodný.
********
Tu noc po vyšetření měl Bůh fakt pernou službu.
Krčil se v koutě pokoje, menší než láhev od piva a z Petra lítal ven celý jeho
život. Tolik vzteku, zloby, rouhání a nadávek už nikdo dlouho neslyšel. A Petr
končil se svým monologem až k ránu.
Dalších dvacet let života si Petr nepomatuje,
zůstaly jen matné vzpomínky. Vzpomínky jak ráno po těžké noční můře. Dvacet let
naložených v alkoholu, prožitých po hospodách a mezi automaty. Petrovi táhlo už
na šedesát, když začal zase vnímat trochu svět okolo sebe a probírat se z
těžkého snu.
První, čeho si všimnul, bylo divné chování jeho
ženy Marušky. Dlouhá léta přežívala Maruška na práškách, v těžké depresi. Nemoc
jí vzala veškerou sílu do života a z hezké ženy udělala tyčku, která se schová i
za násadu od koštěte.
Z ničeho nic jeho žena snášela jeho útoky s
mnohem větším klidem. Od té noci před mnoha lety
se Petr probouzel každý den ve tři ráno a koukal z okna až do rozednění. Nemohl
usnout, provázel ho strach ze smrti a bolest duše, která se dala těžko vydržet a
tenhle strach i bolest často odnesla právě Maruška.
Najednou si Petr všimnul, že bolest a vztek,
který na ní vychrlil a který v ní vždycky zmizel jak v černé díře, najednou
naráží jakoby na pevnou stěnu. To ho střídavě rozčilovalo ještě víc, střídavě
uklidňovalo. Všimnul si i toho, že Maruška přibrala přes dvacet kilo a začala
zase vypadat jako žena.
Maruška začala docela dost mluvit o nějakém
Ježíši. To Petra iritovalo k nepříčetnosti, protože tak nějak tušil, že to
souvisí s Bohem, se kterým byl už léta ve válečném stavu. Maruška se za něj ale
nepřestávala modlit, povzbuzovalo jí, že si Petr vůbec něčeho všimnul a že vnímá
svět okolo sebe.
Nakonec se Petr na naléhání svojí ženy dokonce
vypravil do církve. Z církve byl docela překvapený, bylo to v zimě a čekal
nějakou studenou nudnou kobku, na kterou vzpomínal z dětství. Tahle církev se
ale scházela v předsálí kulturního domu, bylo tam teplo a celková atmosféra se
Petrovi nakonec zalíbila.
Hodně lidí si s Petrem povídalo a jemu se
zalíbily i bohoslužby s muzikou. Taky se dověděl, že Maruška bude pokřtěná,
protože uvěřila, a tak nějak se stalo, že mu to nebylo proti mysli a dokonce s
tím souhlasil. Chodil pak do církve často a začal chodit i do domácí církve.
Těšilo ho, že se o něj někdo zajímá, poslouchá ho a směje se jeho
vtipům.
Časem přišlo i na další křty, tak se nechal
pokřtít i Petr. Stál tenkrát se třemi dalšími lidmi v jezeře a křtil je sám
pastor sboru.
"Věříš v Ježíše Krista, Petře?" zeptal se
pastor.
"Každý tady přece věří v Ježíše!" řekl
Petr.
A tak šel Petr na základě vlastního vyznání pod
vodu, jako ostatní dva křtěnci.
Přešlo pár měsíců a idylka byla pryč. Petr se
děsným způsobem zhádal s vedoucím domácí církve, který je delší dobu vyučoval. U
dozvuků té hádky jsem byl a viděl jsem, jak se vedoucí té církve před staršími
kryje, seč má sílu, vytáčí se a vymlouvá. Klidně přísahal lež, jen aby se
očistil.
Docela mne to překvapilo, starší ale zjevně ne,
výmluvy přijali za pravdu a vedoucí domácí církve byl očištěn. Petra to totálně
znechutilo. Od té doby nechtěl mít s církví nic společného.
Maruška ale potřebovala být s někým, s kým by se
mohla modlit a povídat si o víře Ježíši a tak začala chodit do jiné církve. Petr
tam přišel znechucen a velmi ostražitý a jen těžko a dlouze se osměloval vůbec
něco říci.
Trochu jsem vnímal jeho chování rozporuplně.
Nikdy se nemodlil s ostatními, jen mlčel, zato si uprostřed modliteb začal
klidně povídat s někým jiným, nebo nabízet lidem okolo sebe kafe. Když něco
řekl, byly to často dobré hlášky, kterým se ostatní smáli, často také dost
podivné věci, které na křesťana moc nesedly. Ale když už něco řekl, skoro
pokaždé prchnul zasmušilý nábožný duch posvátné křesťanské atmosféry
pryč.
Petr si ze svého života nesl mnoho nemocí. Život
na pivu, sladkostech, bůčku a knedlovepřozelo se na něm za ta dlouhá léta
podepsal. Pořádně neslyšel, chodil jen o holi a mnoho vyšetření, kterými
procházel, směřovalo svými výsledky tam, kam se Petr děsil přijít.
Všimnul si, že se modlíme za nemocné a ti jsou
uzdraveni (občas :-) a tak nás na jedné církvi požádal, abychom se modlili i za
něj. Stoupnul jsi doprostřed mezi nás, položili jsme na něj ruce a modlili se za
něj, mazali ho olejem v tom vzácném s svatém jménu, které nám bylo dané k
záchraně.
Nastala nebiblická situace, kdy se Petr začal
kácet na záda. Snažili jsme se ho vší silou obrátit, aby spadnul biblicky na
obličej, ale nedařilo se nám to a tak jsme ho s vypětím všech sil alespoň
udrželi na nohou. Petr brečel jak želva, ale po naší modlitbě nic neřekl, jen
šel domů.
Další týden jsme jeli na evangelizaci do jiného
města, s Petrem jsme šli ke nahoru po schodech a všimnul jsem si, že nemá svůj
oblíbený klacek. "Petře, ty jdeš bez klacku?" "No, já už týden chodím bez
klacku, i do schodů!" Později nám řekl, že ten den zažil Boží dotyk, který
neznal. Neřekl co přesně, ale bylo vidět, že to pro něj bylo
důležité.
"Od toho večera, co jste se za mne modlili, se
něco změnilo. Přestal jsem se bát smrti. Vždycky, když se ráno probudím a nemůžu
usnout, koukám z okna. Teď už se mi ale nehoní hlavou myšlenky na smrt". Alespoň
tohle svědectví řekl na venek.
Více lidí v církvi s darem rozpoznání duchů si
všimlo, že Petr nemá věčný život a i Petr sám to dal vícekrát najevo i otevřeně.
Pomatuju si na jeden rozhovor na domácí církvi.
"Martine, já tomu nerozumím. Proč se vlastně
všichni tady modlí v jazycích a já ten dar nemám? Proč mi ho Bůh ještě
nedal?"
"Petře, tobě schází ještě jeden krok. Musís najít
pokoj s Bohem, musíš dostat věčný život a stát se křesťanem. Tenhle krok je
ještě před tebou".
Zděsil jsem se. Jak může Martin takovou věc říci?
Čekal jsem že se Petr zvedne a naštvaně odejde s nějakou peprnou hláškou čekat
ven na odjezd, jako vícekrát před tím, když mu někdo řekl něco, co se mu
nelíbilo.
"Aha." řekl na to Petr a už to dál nekomentoval,
zamyšleně seděl na místě.
********
Pár dnů před touhle skupinkou proběhl zajímavý rozhovor, o kterém jsem se
dověděl později. Martin rozpoznal jako další lidé v církvi, že Petr nikdy
nezměnil smýšlení o sobě a Bohu, jen se natřel křesťanskou barvou. Chtěl Petrovi
pomoci, tak si s ním povídal o životě, o hříchu a vysvobození z něj.
"Petře, věříš Bohu?"
"No, jasně, že věřím. Hodně věřím. Nebudeš mi to Martine věřit, ale já
jsem Bohu vždycky věřil, už od mala, když jsem chodil do kostela!"
"A rouhal jsi se někdy, zlobil se na Boha, nadával?"
"Ne, nikdy. To bych nikdy neudělal." Petr na to. "Nebudeš mi to Martine
věřit, ale já jsem nikdy ani nenadával. Ale znal jsem jednoho souseda, Voráček
se jmenoval, ten klel jako vožralej námořník .." a následovala dlouhá přednáška
o Voráčkovi a o jeho mnoha hříších.
"A co vyvolávání duchů, čaroval jsi někdy, nechal
si vykládat karty, věštil, dělal jsi něco s duchy?"
"Ne, určitě ne. Nikdy."
"A co lež, Petře. Lhal jsi někdy v životě?
Podváděl?"
"Ne, nikdy. Nebudeš mi to Martine věřit, ale já
jsem nikdy před nikým nelhal. To je už takový můj charakter, víš? Ale když jsem
bydlel v Boleslavi, měli jsme tam souseda a to byl teda lhář! Ten lhal od rána
do večera!" A Martin si opět vyslechl dlouhý příběh souseda z Boleslavi,
velikého hříšníka.
Tak to šlo dál a dál. Petr, syn Léviho a pravý to
Izraelec, od mala v kostele pokřtěný a věřící, pro jistotu pokřtěný po druhé
před pár lety rovnou ponořením v jezeře a třikrát tak spasený, úplně bez hříchu
jak Panna Maria.
Teď už jsem trochu chápal jistotu těch
Martinových slov k Petrovi o věčném životě na té skupince.
********
Petr se jako každý den probudil ve tři ráno a koukal z okna kuchyně v
prvním patře do temné noci. Hlavou se mu honily myšlenky a podíval se na
hodinky. Najednou se stalo něco, co už nikomu nikdy nedokáže popsat.
Na rukou, nohou i po celém těle mu naskákaly pupínky, že by na broušení
fasády nepotřeboval nářadí. Po zádech se mu řinul proud studeného potu. Hrůzu a
děs, který v té chvíli zažil, nešlo ani vyslovit, natož napsat do
klávesnice.
V té vteřině před sebou uviděl na stole obrovskou mísu plnou zvratků a
okolí plné hnoje. K děsu a hrůze se mu udělalo zle od žaludku.
V té vteřině okamžitě věděl, že to, na co se dívá, je jeho srdce.
V té vteřině mu to všecho došlo.
Dál se koukal už jen na hodinky, vteřinová ručička se ještě nepohnula.
Zůstal jen zvlášní strach, který před tím nepoznal.
Dva dny předtím si četl bibli, jako docela často. Teda nečetl, jen
vlastně prohlížel písmenka a slova, byl to starý zákon (Iz 28), tak mu to vůbec
nedávalo smysl. Teď ta slova stála před jeho očima jakoby všecha najednou.
Hle, pokládám na Sionu kámen prubířský,
kámen ušlechtilý,
úhelný,
základ nepohnutelný;
kdokoli se na něj spolehne,
neukvapí
se.
Jako měřítko ustanovím právo,
za olovnici vezmu spravedlnost;
kroupy pak smetou úkryt vašich lží,
vaši skrýš voda zatopí.
Zrušena bude vaše smlouva se smrtí,
padne ta vaše dohoda s
podsvětím.
Až se přižene zhoubná záplava,
budete jako hlína
zdupaná.
Kdykoli se přižene, znovu vás zasáhne –
ráno za ránem, v noc i
den!
Hrůza dočista ochromí
ty, kdo pochopí toto poselství.
Postel bude krátká, nepůjde se narovnat,
přikrývka bude úzká, nepůjde
se zachumlat.
Hospodin povstane jako na hoře Peracim,
rozhorlí se jako tehdy v
gibeonském údolí,
aby vykonal své dílo – své neobyčejné dílo,
aby
vyplnil svůj úkol – svůj neobvyklý úkol.
A proto přestaňte se svou drzostí,
ať vaše okovy neztěžknou ještě
víc.
Pán, Hospodin zástupů, mi totiž oznámil,
že rozhodl o záhubě
všude na zemi.
********
To ráno udělal Petr to, co miliony křesťanů předtím.
To ráno si kleknul na kolena a začal mluvit s Bohem. Byl to první
rozhovor s Bohem od oné noci, kdy uzavřel smlouvu se smrtí a vyhlásil Bohu
válku.
To ráno rozvázal smlouvu o svém životě se smrtí a uzavřel novou a věčnou
smlouvu o svém životě s Ježíšem.