Grano Salis - Věčný život

Dnes se obevil v církvi nový člověk. Marcel z Ostravy ramenatý chlapík, tichý a skromný. Zvláštní, říkám si, jak mají ti lidi stejný charakter.

Svěřuje se s tím, že ho trápí, že je tlustý. Fakt má trochu nadváhu. Vypráví, jak hubne, ale nejde mu to - pořád jen přibývá. Modlíme se za něj, aby Bůh odhalil příčinu.

Když se za něj modlíme, nakonec z něj vyleze, že jeho problém není v tlouštce, ale v kouření. Před nedávnem byl vysvobozený z drog ale kouření mu zůstalo. To je fakt problém, modlíme se za vytrvalost, aby přestal.

Když jsem se za něj modlil, vnímal jsem v duchu, že by se měl Marcel učit. Co nejvíc, cokoliv. Jak jsem přijal, tak mu to říkám.

Taky si povídáme o tom, že by mohl u mne pracovat, až bude mít čas, teď má práci jinde.

*****

Halda práce,která mě čeká okolo domu a na stavbě se tenčí jen pomalu, když můžu dělat tak pár hodin denně. Už jsem z toho docela zoufalý a tak se modlím, aby Bůh poslal vysvobození.

Marcel se taky modlil, ale doma. Po návratu od nás mu bylo jasné, že jestli zůstane doma, bude dřív nebo později mrtvý. Duch smrti ho pronásledoval tak, že myslel, že bude konec. Jednoho večera mu Bůh jasně řekl: Jestli tady v tom zůstaneš, tak zemřeš.

Tak se vypravil zpátky k nám. A dohodli jsme se na práci.

*****

Nevěděl jsem, co mu pořádně dát, protože práce bylo všude plno a neměl jsem to rozmyšlené. Jako první věc jsem ho šoupnul do skleníku. Dvacet metrů dlouhá obluda potřebovala po dvaceti letech neúdržby trochu ošlechtit.

Vysvětlil jsem Marcelovi práci - vyčistit průduchy po topení, vyřezat trubky, dodělat ochranné zdi a zavést čistou hlínou. Pak jsem si šel po svých.

Na oběd přišel Marcel s úsměvem od ucha k uchu a sluníčko z něj svítilo na všechny strany.

"Co se děje?" zeptal jsem se ho.

"No, když jsem sem přišel, měl jsem arachnofóbii. A po tom vašem skleníku jsem docela vyléčený". Ani jsem nevěděl, že dokáže říci tak složité slovo.

A vyprávěl jak trpěl strachem z pavouků - panická hrůza ho sebrala jen když viděl pavouka třeba v televizi. Náš skleník byl na tohle dobrý - snad nikde jsme neměli tolik pavouků jako v teplovzdušných tunelech skleníku, které Marcel likvidoval.

*****

Od rána Marcel rozbíjí a vozí betony a já jsem se rozhodnul, že trochu prořežu tůje. Osmimetrová zelená hradba totálně likviduje přístup světla na zahradu. Ořezat tůje ve třetině výšky na první pohled vypadalo jako dobrý nápad, ale jak jsem tak řezal jednu za druhou a sledoval výsledek, nebyl jsem moc spokojen.

Marcel chodil okolo a smál se na celé kolo. Když jsem odpoledne skončil, jala mě z výsledku hrůza. Řekl mi na to: "Víš, já jsem jen chodil okolo a když jsem viděl ty kůly, tak jsem se jen smál. Ale nechtěl jsem ti nic říkat".

Tak jsme vzali auto a tůjky jednu po druhé vyrvali autem i s kořeny (super zábava), naházeli na vozík a odvezli ke skleníku.

Když jsme si pozdě odpoledne sedli na kafe, řekl mi: "Víš, dneska odpoledne jsem tady u vás zažil zvláštní věc, asi máte zázračnou zahradu. Viděl jsem otevřené nebe a v něm anděly, jak se radují z mého návratu k Bohu."

Nevěděl jsem, co na to říci, ale bylo mi jasné, že to opravdu viděl.

*****

"Dopr*ele, kterej k*etén zase za**al tu cestu?" ozvalo se venku. To zase přijel elektrikář. Měl pravdu, samozřejmě. Pro nepořádek, který mají Ukrajinci kolem neřízené stavby se hledají jen těžko jemnější výrazy. A kromě pravdy měl blbou náladu. Jako každý den.

Hned vedle stál Marcel. "Jsou jen dvě cesty, jedna vede do nebe, druhá do pekla" poznamenal a víc na to neřekl.

Přišel jsem na stavbu a zaslechl něco o nějakých jehovistech. Odhaduju, že tím mysleli Marcela a jeho poznámky.

Elektrikář je celý den nezvykle klidný a útrapy, které mu přináší dráty a zásuvky i množství mých nápadů snáší tak dobře, jako nikdy.

*****

Dneska Marcel zase nepřišel do práce a napsal jen krátkou SMSku. Práce jsem měl nad hlavu, tak jsem mu zavolal. Situace byla jednoduchá - když klesne tlak a trochu poprchá, nemůže vůbec dýchat. Ležel doma a sotva žil.

Tenhle týden byl fakt hustej, tak jsem o tom napsal rovnou celý článek.

*****

Marcel se odnaučuje používat sprostá slova. Rozhodl se, že místo nich bude chválit Boha. Za každý přiklepnutý prst, za každý nepovedený řez, za všechno co zkazí.

Celý dům je dneska provoněný chválou ...

Sedím na počítači a hákuju jako skoro pořád. Marcel dělá na střeše, ozve se divná rána a hned potom:

"Halllelujááááá!"

Podle hlasitosti se zdá, že Marcelovy plíce už jsou opravdu zdravé. Ze stavby vylezli chlapi se podívat, nejspíš si mysleli, že zahřmělo. Sice neviděli světlo, ale slyšeli ten zvuk :-)

*****

Dneska si šel Marcel koupit žvýkačky. Tu paní v trafice miluju, prodala by i starou zdechlinu prasete židovi, kdyby bylo potřeba.

"A nevezmete si nějaký noviny, třeba Právo, mladej pane? Je tam dneska hezký článek o Lucii Bílé."

"Ale ne, já noviny nepotřebuju, já mám Bibli."

"Bibli?" Podivila se paní. "A co se tam píše?"

"No, píše se tam o tom, že každý člověk jednou umře a pak přijde soud."

Paní docela zbledla a obchodnický duch byl ten tam. Marcel mi to vypráví, děláme chvíli dál na zahradě a já jdu do rachoty na počítač. Za chvilku ho vidím přicházet zvenku.

"Víš, nedalo mi to. Bůh ke mně mluvil a musel jsem za tou paní jít. Řekl jsem jí celé evangelium, tak jsem se trochu zdržel. Myslím, že přijde do církve."

*****

Bůh usvědčil Marcela v srdci z toho, že kouření je nečistota a hřích. Asi si nechodil do té trafiky kupovat jen žvýkačky.

Takže Marcel přestal kouřit. A není to vůbec žádná legrace, kouřil dvacku denně a tak je nervózní jako pes. Dneska to s ním nestojí za nic.

Sedíme spolu na obědě a vypráví mi příběh kouření. Vlastně to kouření nikdy neřešil, spíš si ho omlouval a neměl zájem skončit. Nechtělo se mu. Ale Bůh ho v tom nenechal, ukázal mu, že kouření je nečisté.

Druhý den už přišel do práce ve větší pohodě.

Přemýšlím nad tím: Z pervitinu vytrhnul Bůh Marcela z minuty na minutu, bez absťáků, bez následků. V té chvíli Marcel věděl, že je svobodný a drogy jsou pryč.

Ale proč mu teda nechal takovou prkotinu, jako je kouření? Proč se s tím musí tak prát?

*****

"Hele, Marceli, proč vlastně pořád nemáš práci? Není to divný? Hledal jsi něco?" zeptal jsem se ho.

"No, vlastně Bůh mi nic neotevřel. Poslal jsem životopisy a nic."

Ale já od Mariana vím, že v automobilce berou i cvičené opice, je mi to divné. Přece nemůže být tak těžké sehnat práci.

"No, do automobilky jsem volal, posílal životopis, slíbili, že se ozvou a nic. Neozvali se." To je fakt divný.

"To přece nemůže být tak těžký, najít práci, nechceš se podívat na nějaký nabídky?"

*****

Jdeme na Internet a projíždíme jobs, práci, spráci a vidím, jak Marcelovo nadšení klesá a začínám mu rozumět. Nabídky nic moc, a ty ostatní samé VŠ, SŠ a z nějakého důvodu nikde nebylo napsáno ZŠ, aby to odpovídalo Marcelovu vzdělání. Nakonec jsme skončili na nabídkách úřadu práce.

"Hele, tady je něco!" Místo vedoucího správy malého království, které odčerpává půl rozpočtu našeho města, co je hned naproti kousek přes řeku. Okamžitě mi zasvítila očíčka: Marcel by měl práci a ještě by zůstal u nás v církvi, no hustý!

"Nojo, ale tam chtějí alespoň střední vzdělání."

"To nevadí, měl bys to zkusit. To je práce s chlapama, a tys přece dělal předáka směny, ne? V tomhle věku už není vzdělání tak důležité." povzbudil jsem ho a vrazil jsem mu do ruky telefon. Přepojili ho rovnou na ředitele a dohodnul si schůzku na pátek.

"Jenže po mě chtěli životopis, musím ho napsat a poslat mailem."

To můžeme udělat hned a dávám se do psaní. Píšu iniciály, pak vzdělání. Marcel byl na lesnickém učňáku, to je na vedoucího údržby sportoviště super vzdělání, i když to nedodělal. Dopisuju i kurz pro předáka směny, to se určitě hodí.

Pak píšu praxi, 1997-2007 na dole, nejdřív na kombajnu, potom jako předák. Před tím 1992-1994 instalatér a před tím správa budov na vojně. No super praxe.

   "A cos vlastně dělal mezitím?" ptám se.

   "tsfd" špitne Marcel.

   "Cože?" podívám se na něj, protože jsem fakt nerozuměl.

   "No to sem seděl, přece." říká Marcel potichu.

   "Cože, tys seděl? A za co?" Že je v podmínce jsem věděl, ale tohle fakt ne.

   "No, za ublížení na zdraví."

   "Hmm, tak to je blbý. To tam nemůžeme psát." I kdyby dělal v kriminále správu budov.

   Dopíšu zbytek životopisu, zkontrolujeme, posíláme mailem.

*****

   Další den se potkává Marcel s Mariánem na kafi. Marián si půjčil telefon na nějaký důležitý hovor. Telefonuje do Pardubic, do kina a shání lístky na Michaela Jacksona. Nechci věřit svým uším, ...

   Pak si spolu povídají. Marián byl otloukánek. Cikán z mnoha dětí, diskant, co miluje Jacksona. V Kolíně mu neřekli jinak, než Majkl, teda když se mu smáli, honili ho, nebo ho mlátili. Majkl mu říkali i když kradl železo.

   Marcel stál kdysi na druhé straně pouliční řežby. Ramenatý makáč, v jehož srdci byla bitva. Jakmile uviděl někoho, kdo se mu jen trochu rovnal, seřezal ho dokuličky, nebyl zvyklý prohrávat. Až za to skončil několikrát u soudu.

   A tady sedí, jeden pije kafe a druhý čaj a povídají si spolu o křesťanských filmech, Boží milosti, odpuštění a lásce a Božím vedení. Hustý, neuvěřitelná chvíle. Když to píšu, nedá mi to nevzpomenout na ten verš o lvech a beráncích, co žijí pohromadě.

*****

Marcel se stavil na kafe cestou ze schůzky u ředitele správy sportovního areálu. Zdálky mě vítá jeho široký charizmatický úsměv.

"Tak co, jak jsi dopad?" ptám se ho.

"No, přihlásilo se na ten inzerát už čtrnáct lidí."

"To je dost, a jak jsi uspěl ty?"

"No, bylo to dobrý. Řediteli se moc líbil můj životopis. Četl i to vzdělání, 'lesnické učiliště', říká. A já na to: 'Nedokončené'. Ale toho on si vůbec nevšiml, představ si!"

Dál si povídáme. "Víš, to by byla práce mých snů. Vlastně se mi připoměl trochu Josef v Egyptě. Před nedávnem jsem byl ve vězení a teď bych dělal správce!"

Uvědomil jsem si, že je to fakt na první pohled ideální místo pro něj. Když jsem se podíval na toho ramenatého chlapíka v kožené bundě z kterého jde respekt, bylo by jen logické, kdyby ved partu chlapů v práci.

Zase se u mne potkali s Marianem. Marian zapoměl, že bude zima, tak si neudělal zásobu dříví na topení. Chová se jak ty silničáři. Přišel s kárkou, jestli by si mohl odvéz trochu dříví. Naložil plnou kárku dřeva a jel domů.

*****

Tenhle týden jedu na konferenci pro podnikatele. "Království v podnikání" zní jako hodně dobré téma, navíc sestava přednášejících slibuje nadstandardní kvalitu.

Když jsem se přihlásil, bylo mi v srdci jasné, že bych měl vzít někoho s sebou, ale nevěděl jsem koho. Tak jsem se modlil a prosíval všechny podnikatele a živnostníky, které znám, ale nic.

Až když přišel Marcel, tak jsem věděl, koho mám vzít. "Hele, Marceli, jedu na konferenci pro podnikatele, nejel bys se mnou?"

"Pro podnikatele?" diví se "Víš, to není nic pro mne."

"No, já myslím, že bys měl jet."

Druhý den mi ještě volá proč jsem pozval zrovna jeho. Tak jsem mu řekl popravdě, že jsem to přijal v srdci, i když to vypadá divně, vzít tam zrovna jeho.

Sedíme večer na konferenci a už od začátku chápeme, proč tam oba jsme. Marcel mi pak řekl: "Víš, já jsem znal doteď jen lidi z Am..e, a tam to funguje naopak - místo aby ovládali peníze, tak peníze ovládají je. Jsem tak vděčný za svědectví těhle lidí."

*****

V pondělí přišel Marián, vrátit film, který mi půjčil. Totální spatlaná kravina o duchovním světě - jak jde muž po smrti do pekla vysvobodit z něj svojí manželku a vzít jí do nebe. Ptá se mě, jak se mi to líbilo. Udělané to bylo hezky, jako každý Holywood, což oto.

"Hele, Mariane, to je totální kravina, lež, která lidi odvádí od pravdy."

"Fakt, jó?" tohle asi nečekal.

Vysvětluju mu, jak to chodí s nebem a peklem a čtu mu příběh o boháči a Lazarovi. "To je ten Lazar jak ho Ježíš vzkřísil z mrtvých?" "Ale ne," říkám "to je jiný příběh". Najdu mu ho a přečtu.

Najednou si na něco vzpomene.

*****

"Hele, víš, co se mi stalo, když jsem šel minule domu?" Nevím a tak si nechám vyprávět.

Šel se svojí kárkou dřeva městem, až přišel ke kinu, jde takhle po chodníku, najednou šílená rána a vzduchem přes něj letí chlap, tak deset, patnáct metrů a rozplácne se o kus dál na zemi, nohy a ruce zkroucené.

Kolem se seběhli lidi. Chlap byl mladý kluk. Vrhli se na něj, snažili se mu pomoci. Nedýchal. Měl zavřenou pusu. Někdo se mu jí snažil otevřít, vedle jiný volá záchranku. Chytili tomu klukovi čelisti, zuby, rvali od sebe, aby vyndali jazyk ale nic. Zvedli se, protože už nevěděli, co s tím.

Najednou Mariana něco napadlo. Sehnul se k tomu klukovi, začal se za něj modlit a masírovat mu tváře. Po malé chvilce najednou kluk otevřel pusu, vypadl mu z ní jazyk, zakuckal se a začal dýchat.

Přijela záchranka, odvezla ho.

Shodou okolností to byl spolužák mojí dcery. Po týdnu po téhle havárce na motorce chodí normálně do školy a nic mu není, ani kost zlomená...

Marián to vypráví jako zajímavou historku ze života, spolu s mnoha dalšími - vůbec si neuvědomuje, že zachránil život člověka.

	Hledej
	Je a svátek má Oto. Vytvoření registrace