Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Od sv. Cypriána z Kartága pochází slavný výrok "Extra Ecclesiam Nula Salus" (mímo církev není spásy). Na jeho příkladu je vidět, jak ŘKC kouzlí s interpretací svých dogmat.

Papež Bonifác VII.

Tento papež vyhlásil v roce 1302 bulu Unam Sanctam, kde se mimo jiné uvádí: "Prohlašujeme, ohlašujeme a definujeme, že pro spásu je nutné, aby každá lidská bytost podléhala (byla poslušná) římskému papeži."

V bule se jasně píše (celý text anglicky), že mimo církev (římskokatolickou) nelze dosáhnout spásy a odpuštění hříchů. Tato bula nese všechny znaky dogmatického prohlášení, o kterém ŘKC věří, že je neomylné.

Další papežové

Papežů, kteří se k tomuto dogmatu přihlásili, je opravdu mnoho, takže vyberu jen dva:

Evžen IV.: "Svatá římskokatolická církev pevně věří, vyznává a káže, že nikdo mimo katolickou církev, nejen pohané, ale i židé, heretici a schizmatici nemůže mít podíl na věčném životě, ale půjde do věčného ohně, který byl připraven pro ďábla a jeho anděly." (1441, Cantate Domino)

Pius IX: "Je jen jedna pravá, svatá katolická církev, kterou je apoštolská římská církev. Je jen jeden stolec založený na základě slov Páně Petrem, mimo které nelze najít pravou víru ani věčnou spásu. Kdo nemá církev za matku, nemůže mít Boha za otce, a kdokoli opustí Petrův stolec, na kterém je církev založena, věří chybně, že je v církvi." (1856, Singulari Quidem)

Zájemce mohu odkázat i na Ubi Primum (Lev XII.), Sumo Jugiter Studio (Řehoř XVI.), Sigulari Quidem (Pius IX.), Jucunda Sane (Pius X.), Ad Beatissimi Apostolorum (Benedikt XV.), Mortalium Animos (Pius XI.) a další. Mnohé lze najít na tomto webu.

Dnešní nauka ŘKC

V současné době se ŘKC teologové přou, je-li nauka o nemožnosti spásy a odpuštění hříchů mimo ŘKC (s pochopitelnou výjimkou těch, kteří nikdy neslyšeli evangelium) dogmatem. Není se čemu divit, když víme, co sama ŘKC říká o dogmatech

(Učitelský úřad církve používá plnosti své moci, kterou obdržel od Krista, když definuje nějaké dogma (článek víry), to znamená, když předkládá závazným způsobem, který vyžaduje od křesťanského lidu neodvolatelný souhlas víry, pravdy obsažené v Božím zjevení, nebo když jako definitivní předkládá ty pravdy, které jsou s nimi nutně spojeny. Katechismus KC §88)

a neomylnosti

(„Tato neomylnost přísluší římskému biskupovi, hlavě biskupského sboru, z jeho úřadu, když s konečnou platností vyhlašuje nauku o víře a mravech jako nejvyšší pastýř a učitel všech věřících křesťanů, který své bratry utvrzuje ve víře … Církvi přislíbenou neomylnost má také biskupský sbor, když s Petrovým nástupcem vykonává nejvyšší učitelský úřad“ především na ekumenickém koncilu. Když církev prostřednictvím svého nejvyššího učitelského úřadu předkládá něco „k věření jako zjevené od Boha“ a jako Kristovo učení, „jsou věřící povinni … k takovému výroku vnitřně přilnout náboženskou poslušností“. Tato neomylnost sahá tak daleko, jak sahá poklad božského zjevení. Katechismus KC §891)

Jak se na otázku spásy nekatolíků (i nekřesťanů) dívá ŘKC dnes popsal pěkně Gojim ve článku Nové dogmatické učenie rímsko-katolíkov, prijaté II. Vatikánskym koncilom a nemá smysl to opakovat. Rozpor nové nauky s minulými prohlášeními papežů je patrný. Je obdivuhodné, jak ŘKC dokáže kouzlit se slovy, aby nemusela přiznat, že jednou dané neomylné dogma bylo z jejího dnešního pohledu chybné.

Závěr

Z výše uvedeného je (snad) patrné, že je nebezpečné prohlašovat lidské názory za zjevenou pravdu Boží. Nejsem odpůrcem existence tradice v církvi (překladatelské, exegetické, bohoslužebné, v otázkách hierarchie atp.), ale je nepřijatelné a nekřesťanské prohlašovat lidské nauky za zjevenou pravdu od Boha, jak dělá ŘKC v případě dogmat (viz třeba tady). Lidské názory jsou často chybné a je přirozené, když člověk, který je např. konfrontován s novými skutečnostmi, názor změní. Změny v dogmatech (extra ecclesiam je jen jedním příkladem z mnoha), které se ŘKC snaží maskovat jako novou formulaci starého učení, však ukazují, že s nimi Bůh nemá nic společného.

Je svým způsobem jedno, odporují-li některá dogmata ŘKC Písmu. Podstatné je, že tato církev svévolně prohlašuje nebiblické nauky za zjevenou pravdu Boží a v některých případech si je podle potřeby mění a upravuje. Právě tato skutečnost je pro mě dostatečným důvodem, abych přestal ŘKC považovat za křesťanskou. Děkuji zejména Ireně, Reformovanému a Gojimovi, kteří mi pomohli vidět můj někdejší omyl.