"....

Ta nelogičnost tvé argumentace tě netrkla?

Díky moc za tu nádhernou píseň. Slyšel jsem ji myslím že v polštině ... nebo i češtině ?  Teď už přesně nevím.

¨Ta je také nádherná:

https://www.youtube.com/watch?v=mF6n49nKrXA&index=2&list=RDEMtgoiQFpJIFb6ZZP8_d7SNg

Také ji znám v češtině.

Oko, proč ta snaha o kličku ?

Boží slovo je jasné, přímé a pravdivé.  Marné jsou tvé finty ve snaze prosadit své smyšlenky.

Samozřejmě že víra vede ke křtu.

Avšak ospravedlnění jsme z víry, nikoliv ze křtu.

Křest není ta milost, o které se zde píše. To sis vymyslel.

Tou milostí je ospravedlnění z víry skrze Pána Ježíše Krista a živá naděje na Boží slávu

  Křesťanská víra vede ke křtu - v tom se liší od různých jiných "vír", které člověka ke křtu nikdy nedovedou a naopak ještě člověku brání, aby se nechal pokřtít, když vírou přijme Boží milost v Pánu Ježíši.

  V tom místě, kde se píše o ospravedlnění z víry, se ale nepíše o křtu, ale o víře a spravedlnosti. Ospravedlnění z víry je v tomto kontextu:

  Nejdřív je Boží skutek, který nás ospravedlnil (to je dílo Pána Ježíše, který vzal na sebe všechny naše hříchy, a nejen to - to je ta milost, kterou jsme ospravedlněni ) a víra tomu Božímu skutku, kterou jsme Boží milost přijali.

  Až o další kapitolu dále je křest. 

  Tam se velmi podrobně vysvětluje proč pohřbít toho "starého" a místo toho, aby si ho člověk nechával a "krmil".

  Samozřejmě, že z pohledu křesťanství je ta otázka naprosto nesmyslná, křest ve vodě nikoho nikam neroubuje a nikoho s ničím nespojuje. Křest naopak odděluje, a to velmi kvalitně a účinně - podobně, jako Noeho oddělila potopa nebo jako Izrael oddělily vody Rudého moře.

.

Poopravím tě:

To jsem dělal dosud na základě Písem. Ta tě ale vůbec nezajímají, jak svědčíš téměř každým svým komentářem, kam si pořád něco přidáváš, domýšlíš, měníš, zaměňuješ. A co se ti nehodí, na to nereaguješ.

A rozumíš tomu, co jsem psal? Já nepsal o pocitových vjemech, ale o tom, co jsem jasně před Pánem prožil, a co jsem schopen popsat zpětně i trochu emotivně. Nikdy jsem netvrdil, že víra je o pocitech, či emotivních zážitcích. Naopak, každého bych od tohoto rázně varoval. Víra musí pramenit z nitra, z hlubokého a takřka nezměnitelného přesvědčení či jistotě o Boží existenci, Boží milosti, Božím odpuštění, Božím bezvýhradném přijetí - a okolnosti okolo, jakkoliv se budeme cítit zle, na toto přesvědčení nebudou mít prakticky žádný vliv. Oko, tak je to. Ovšem samotné znovu narození, abych od té doby toto ujištění desítky let měl, bylo setkání s Pánem trochu jiného charakteru. Celý život potom je mi jen potvrzením toho prvotního setkání a smíření s Pánem. A jsou lidé, kteří neprožili nic zvláštního, jsou lidé, kteřé svědčí o delším procesu. Pro mne je to tajemství a nebudu v tom hledat racionálno - navíc to je právě to, co mimo jiné odmítáš - racionalita je obvykle můj první, primární argumentační nástroj.

Nejspíš mě taky připočítáváš do této množiny:

(Protože se nepovažuju za hříšníka, nýbrž toho, koho Ježíš svou obětí ospravedlnil.)

Takže abych to ujasnila:

Taky jsem zapsaná v matrice, pokřtěná v kostele římsko-katolickým knězem. Upřímná římská katolička, moje babička, by nepřenesla přes srdce, kdyby její vnoučátko bylo "nekřtěňátko". 

Tahle moje  důvěra v Boží dílo - ospravedlnění, odpuštění hříchů, život v Kristu, u mě opravdu nevznikla z nepochopení jednoho verše.

Stačí číst dopisy křesťanům. Je to tam všude....vám...svatým, vyvoleným, ospravedlněným..

Že by se křestani někde vzájemně oslovili - hříšníku, nebo že by apoštol v dopise přesvědčoval křesťany, že hříšníci jsou - to tam nenajdeš.

(že občas zhřeší, ano - ale pak mají cestu k odpuštění otevřenou - milost v Kristu, když činí pokání)